Kancelář Tsukikage

Tenshi si olízl packu a rázným přikývnutím pozval Exe dál, ačkoliv nebylo moc poznat, jestli kývá na něj, nebo na to, co řekl.
Taiyo lehce postrčil Exe do místnosti a sám opět zaujal svou pozici přede dveřmi.
Leopard tiše zavrčel a vyzval příchozího, aby řekl důvod své návštěvy, protože jak se zdálo, Ran'na se neměl k nějaké ,uvítací reakci'.

Rozpačitě jsem se rozhlédnul kolem. Tolik koček v tak malé místnosti.
To asi nebude zrovna příjemné, napadlo mě, tedy, mě to rozhodně není příjemné, přidali mé myšlenky ještě dodatek. Bylo vidět, že jsem trochu nesvůj. Byl jsem zvyklý na kočky všech tvarů a velikostí, to ano. Ale taková to koncetrace na tak malém prostoru byla celkem nevídaná.
"Ehm.... Tsukikage tady není, že?" optal jsem se zcela zbytečně.
"Ne, není, jistě že...
není," odpověděl jsem v zápětí sám sobě, poslední slovo téměř šeptaje. Pak jsem se trochu probral a odkašlal si.
"Chtěli jsme s ní totiž promluvit,
víte? Zvědět, co s námi má být," řekl jsem o něco jistějším hlasem.

Konečně se Ran'na přestal dívat z okna a stočil k němu svůj pohled.
,,Ne, opravdu zde není.'' Seskočil dolů z parapetu a usadil se před stolem.
,,Co s námi má být? Nebo s vámi? Moment...trochu se ztrácím. Mohl bys chvílli mluvit normálně?''
Na tváři se mu přes zmatený a nechápavý výraz nakonec usadila znudělá maska.
,,Tak? Jak to bude?''

Zhluboka jsem se nadechnul.
"Polojasno s občasnými přeháňkami..." rychle jsem zatřepal hlavou, když mi došlo, co říkám.
"Promiňte, četl jsem cestou noviny..." zamumlal jsem a odkašlal si. Situace se mi jevila dost vážná. Přistoupil jsem k němu o něco blíž.
"Totiž, já... slyšel, že Údolí konce zničil Uchicha Madara," špitnul jsem potichu.
"Jenže ten má být už..." chvíli jsem hledal ve své vnitřní knihovně detailní záznamy, ale nakonec jsem to vzdal. Uchicha Madara byl zdá se jedním z těch, kteří měli v oblibě v nestřežených okamžicích vylézat z rakve a škodolibě historikům motat hlavy.
"... pěkně dlouho mrtvý."

Všechny kočky v místnosti přimhouřili oči a hluboce - nepřátelsky, dalo by se to tak pokládat - zavrčely.
,,S tímto ti opravdu nepomůžeme. Měl by sis jít promluvit s Ayame.'' Rysy na gepardově tváři se vyhladili, když se postavil a znovu skočil na okenní parapet.

Díval jsem se na gepardův zadek na okně a tak trochu rozpačitě se na něj zazubil.
"Ehm... no, víte... o to jsem se právě pokusil," podotknul jsem.
"Takže, kdyby jste tak laskav byl..." ve vzduchu visela nevyřčená otázka, zatím co jsem se malinko - dalo by se říci uctivě- naklonil směrem ke gepardovým zádům.

Ran'na k němu znovu obrátil pohled. ,,Formuluj své otázky jasně a zřetelně prosím.''
Olízl se, než se opět otočil k výhledu z okna.
,,Jestli se ptáš, kde je Tsukikage, naposledy byla s tebou...a jestli se ptáš na něco jiného, zeptej se pořádně.''
Zafrkal a zatřásl hlavou, jako by si sám sobě dával zapravdu.

Podíval jsem se na něj a povzdechnul si.
To je problém, se všemi těmi kočkami. Každá se chová úplně jinak a ... proboha, vždyť já ani nevím, jestli je to on, nebo ona!
Můj pohled podvědomě zamířil do nižších částí gepardova těla.
No, dobře, tak tohle vím, prolétlo mi hlavou, když jsem rychle odtrhnul pohled a nasměroval ho opět na jeho hlavu.
"A kam šla potom tedy nevíte?" zeptal jsem se naléhavě.

Gepard více než sledoval, tak ,cítil', kam míří Exův pohled. Zavrčel a obranně kolem sebe obtočil ocas.
,,Ne, nevím...protože jsem tebe nesl do nemocnice,'' zavrčel a probodl ho pohledem.

Nasadil jsem instinktivní široký úsměv typu "hodná číča" a ruce mi automaticky vystřelily přede mne v obraném gestu.
Vá-vážně?! A-arigato, velmi si toho vážím, někdy vám to oplatím...
Miskou masa... co tak tím?"
Vzpoměl jsem si na Shi. Hned vzápětí mi ale došlo, že jestli je alespoň trochu jako Shirayuki-hime, právě jsem nabídnul dost nízkou cenu.
Sakra.

Gepard seskočil dolů z parapetu a začal se k Exovi pomalu přibližovat.
,,Chceš-li mi to nějak oplatit, mohl bys jít ke mně domů a nějaký čas tam za mě dělat mou práci.''
Zvedl hlavu a když byl až u něj, lehce do něj strčil. ,,Ale to maso můžeš přidat...klidně, proč ne.'' Usadil se před ním a stále ho probodával pronikavým pohledem.

Na obličeji se mi objevil soustředěný výraz.
"Vaší práci?" zamumlal jsem rozpačitě. Vypadal jsem zamyšleně a v duchu se zatím snažil vyhrabat informace o tom, co může mít zatraceně takový mluvící gepard na práci.
Měl jsem pocit, že hlavní náplní, kterou tyhle kočky dělají je být pravou rukou Tsukikage... motalo se mi do toho zmateně moje myšlení.
A že má těch pravých rukou zatraceně hodně, co? Já mít tolik rukou, tak jsem neporazitelný, žbreptala mu do toho další část jeho vědomí.
No, proto je to taky Tsukikage, ne?

,,Ano, mou práci.'' Naklonil hlavu na stranu. ,,Občas mě to velice zmáhá. Celý den být v obrovském sále, sedět na trůnu a poslouchat problémy a stížnosti poddaných na někoho, nebo na něco. Rádci, kteří stejně neporadí, pořád něco melou a já bych je měl poslouchat.''
Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. ,,Ne...mnohem pohodlnější je být tady.
Takže domluveno? Vezmeš to za mě na nějaký čas a budem si kvit. Okej?''

Na mém obličeji se objevil rozpačitý výraz.
"No....ehm.... nemyslím, že by jsem zrovna tohle zvládnul..." mumlal jsem a na mé tváři se objevil poněkud panický výraz. Soudnost byla jedna z věcí, které mi poněkud scházeli. Ikdyž ani to nebylo to správné slovo. Spíš se uvnitř mě tak nějak celá kroutila a v některých věcech jsem si opravdu nevěděl rady. A po mě chtěk abych rozhodoval ještě o cizích problémech?! To by to dopadlo.

,,Ale nemel, to se naučíš.'' Povzbudivě ho plácl ocasem přes nohu.
,,Stačí zvládnout pár věcí.''
,,Kráčet jako my. Mluvit jako my. Myslet, jako my.'' Prošel se kolem něj elegantní chůzí, která se nápadně podobala kroku arabských koní.
Hlava zdvižená, nohy zvedat vysoko do vzduchu.
,,Pojď, zkus to. Pěkně na všechny čtyři, po dvou to těžko zvládneš,'' promluvil hlasem, který stěží připouštěl námitky.

Podíval jsem se na něj. Jeho tón byl velmi rozkazovačný. Povzdechnul jsem si.
No, tak zas tak těžké to být nemůže, pomalu jsem se spustil na čtyři. Do patnácti jsem žil v divočině, takže jsem byl zvyklý používat všechny čtyři končetiny. Ale ne tímhle způsobem. To jak jsem je používal bylo spíše podobné stylu pohybu opic. Svitek s pečetí čistoty mi přepadnul přes hlavu, kterou jsem akorát zakroutil. Zase jsem se narovnal.
"Tohle nepůjde, nemám na to kostru," zamumlal jsem. Věděl jsem to už předem, ale ten jeho tón mě nutil to aspoň zkusit.

,,Hmm...''
Gepard ho přelétl pohledem a pak se mu v očích mihla jiskřička poznání. ,,Co takhle...kdybychom ti zkrátili nohy...víš, zbavili se těch zbytečných prodlouženin pod kolenem. Hned by to šlo líp.''
Otevřel tlamu a ukázal dvě řady velkých, pěkně ostrých zubů.

Zvedl jsem ruce do vzduchu v obraném gestu a malinko couvnul.
"Ne, ne, ne, ne, né! Já mám svoje prodlouženiny rád. Jsou mi velmi sympatické... vážně... nemůžu za to, že nemám kolena zarostlé v těle jako vy... já... nejsem přece šelma ale člověk!" vypadlo ze mě nakonec. Nemohl jsem odrhnout pohled od těch jeho zubů.
Gepard dokáže vyvinout stisk až... rychle jsem zatřepal hlavou. Ne, tohle jsem teď nechtěl vědět! Stejně mi ty informace ale dál naskakovali a na klidu mi zrovna nepřidávali.

,,Škoda.'' Opět zavřel tlamu. Už se těšil, že opět něco...rozkouše.
,,Tak jak se dohodneme? Má země je opravdu velice půvabná.'' Švihl ocasem.
,,No že nejsi šelma. Však by ses adaptoval. Možná bych ti mohl pomoci. Myslím, že má vzdálená sestřenice z levého kolena mé matky ještě nikoho nemá. Postarala by se o tebe.'' Vědoucně na něj mrkl.

Něco, čemu se říká milostný život, mi naprosto nic neříkalo. Tedy, samozřejmě, že říkalo. Kdyby jste chtěli definici, určitě bych vám jí byl schopý velmi rychle podat, ale něco takového jako náznaky na toto téma jsem naprost nezvládal.
"Ještě nikoho nemá? No tak to musí být velmi šťastná žen... eh.... šelma. Moc vám děkuji, ale já myslím, že se o sebe zatím starat zvládám. Kdyby jsem to někdy potřeboval jistě vám to řeknu. Například jsem četl, že s přibývajícím stářím člověk postupně..." moje pusa se rozjela jako namydlený blesk a na geparda se hrnulo plno informací o problémech důchodců.

,,Šťastná šelma?'' Kdyby to šlo, na straně hlavy by mu teď pěkně visela anime kapka. ,,Je jí pasedát tři.''
Ano bylo známo, že kočky ,jejich' typu žili mnohem, mnohem déle, tež bylo obvyklé. Ale to neznamenalo, že ve věku 53 let by už dávno neměla mít pravnoučata.
V očích se mu objevil zděšený výraz, když ho začel zahrnovat informacemi.
,,Radím ti, zmlkni, nebo ti ty nohy doopravdy ukousnu.''
Nespokojeně se otřásl.

Překvapeně jsem zamrkal a zmlknul. Nevědomě jsem se na něj nevinně usmál. Právě jsem vyprávěl o vypadávání zubů, ke kterému jsem volně přešel od problémů se zadržováním moči.
"Ehm, vy to nechcete vědět? Mě to příjde velmi zajímavé..." teprve teď se ke mně přes všechen ten proud informací, který proudil ven dostal údaj o věku zmiňované sestřenice. Zamyslel jsem se.
"No, tak třeba je takto spokojená a dělá to záměrně. Víte, nevím jak u šelem ale u žen v poslední době je zaznamenán výrazný nárůst..." a bylo to tu zase. Ani jsem si to neuvědomoval. Zdálo se, že gepard na mě má nějaký kouzelný vliv, který ve mě budí puzení k tomu vyprávět mu informace, které znám.

By lo to tu znovu. Ten kluk si snad nedá pokoj.
Ran'na si odfrkl a raději ustoupil. Vyskočil na parapet, lehl si a okázala Exe nevnímal.
Jedním uchem jeho řeč příjimal a druhým všechny informace vypouštěl ven.
,,Co kdybys šel najít Tsukikage?'' navrhl.

Tok řeči se zarazil. Byl asi tak zaražený, jako já. Nakonec jsem se odrazil. Tok informací však nikoliv.
Jak jsem na to mohl zapomenout?! rychle jsem si přejel rukama po přivolávacích pečetích. objevilo se hejno motýlů, které vzápětí odlétlo na všechny strany. Do každé vesnice jich letěla malá skupinka. Ti, kteří by našli Tsukikage se měli vrátit zpět. Spokojeně jsem se usmál.
"Tak, kde jsme to skončili?"

,,Hmm...? Myslím, že ty u hledání Ayame...'' vydechl Ran'na a spokojeně se dál povaloval na parapetě.
MIloval odpočinek. A nyní si ho plně užíval. No...užíval by si ho, kdyby tady nebyl ten super ukecaný kluk, který ho zahrnoval naprosto zbytečnými informacemi.