Ošetřovna

First topic message reminder :



Místnost v budově školy. Slouží nejen jako ošetřovna, ale zároveň jako "místnost nezbytná pro přežití" jak Hine rád říkává. Jedná se o pracovnu, ložnici a sklad nejrůznějších léků a jedů v jednom. Pokud hledáte Kuretu, určitě bude tady.

Tleskl jsem do dlaní.
"Má milá, teď přijde ta naprosto skvělá část! Nácvik fotosyntézy!" nadšeně jsem tančil okolo ní a cosi kdesi povytahoval.
"A jak jinak tě přimět vyrábět kyslík, než menším přidušením?" pravil jsem nadšeným tónem a nasadil jí na obličej masku. Čekal jsem jen, až všechen kyslík pod ní vydýchá.
"Skvěle jsem to vymyslel."

On si asi fakt dělá srandu. Snažila jsem se vždy zadržet dech co nejdéle, ale stejně jsem za chvíli vydýchala tu trochu kyslíku, co tam bylo.
Ať jsem chtěla nebo ne, začala jsem se dusit. Věděla jsem, že jestli to co nejdříve nesundá, je konec. A takovou smrt jsem opravdu nechtěla.

Sledoval jsem její nazelenalou kůži, která začala po chvíli modrat.
"Co se děje? Někdo s rostlinnou složkou by tohle měl zvládnout jako nic." zamumlal jsem a když mě přestalo bavit sledování toho jak se dusí, a namodralý nádech její pleti, masku jsem dal zase pryč.
"Možná že pod vodou by jsi se změnila na řasu."

Zhluboka jsem se nadechla. Já tě zabiju. Fakt že jo. Já nejsem kytka! Zasípala jsem. Kdybych měla volné ruce, asi bych se chytla za hrdlo.
Než něco takového příště uděláš, zkus si to na něčem živým. Dál jsem na něj nadávala sípavým hlasem.
Nikdy bych nevěřila, že existuje někdo, koho tohle napadne. Zkus si vzít kočku a udělej jí to samé. Taky z ní nebudeš mít kaktus!
Vyčerpaně jsem položila hlavu a zhluboka dýchala.

Začal jsem se pobaveně smát.
"Nesmysl. Orochimaru-sama by ti mohl vyprávět. V přírodě se jen nejsilnější jedinci dokáží uzpůsobit náročným životním podmínkám. Mutace není nic neobvyklého i když je pravda, že většina jedinců se k ní nedostane a pouze neužitečně chcípne. Nesnažím se z tebe udělat kaktus má drahá, ale živočicha s rostlinnými buňkami. Ale asi by bylo lehčí ti nějaké implantovat."
Začal jsem se přehrabovat v jedné z vitrín, s různými sklenicemi.

Ne...Ne! Trhla jsem sebou ve snaze se posadit, až se křeslo podivně zakymácelo.
Zorničky se mi splašeně zúžily do tenké čárky. Sáhneš na mě a uvidíš. Opravdu jsem netoužila, aby ze mě byla kytka.

"Uvidím maximálně tak tvůj další chabý pokus o osvobození." pousmál jsem se a vytáhl sklenici plnou jakéhosi zeleného slizu, který mohl být kdysi rostlinou. Začal jsem si chystat skalpely, šitíčko a má očka zářila nadšením.

Zhluboka jsem se nadechla. Já...opravdu...nechci....být kytka. Snažila jsem se pouta vytrhnout ale bylo mi to úplně k ničemu. Jenom jsem se unavila.

Začal jsem Ayame odřezávat plátky kůže a pod ně plácat tu divnou zelenou hmotu. Poté jsem tyto rány pečlivě zašil. U toho jsem si pískal jakousi píseň. Neznal jsem slova, takže jsem byl rád, že si pamatuju alespoň melodii.

Sotva se ke mne přiblížil, zvedla jsem hlavu a kousla jsem ho do ruky. Zakousla jsem svoje od přírody trochu ostřejší špičáky do jeho masa a přinutila ho pustit tu sklenici s divnou hmotou ještě dřív, než ji na mě naplácal.

Nádobu jsem upustil a cosi zavrčel.
"Dneska na tebe fakt nemám náladu ty hloupá rostlino." zatvářil jsem se dotčeně a píchl jí další injekci. Tentokrát uspávácí. Poté jsem odešel do svého pokoje, kde jsem si něco četl, než jsem usnul.

Už jsem chtěla zavrčet, že nejsem rostlina, ale začala se mi zavírat víčka.

Zachvěla jsem se a s námahou pootevřela náhle příliš těžká víčka. Chvíli se zvedlá třepotala, než se mi opět zaklapla přes oči a zamezila mi cokoliv vidět.
Stále jsem ale cítila přítomnost něčeho důvěrně známeho.
Postupně mě stálo veškerou námahu, zůstat alespoň při vědomí.

Vesele jsem si tancoval ve své pracovně, dokud mi moji drazí pavouci nedali znamení, že na naše území pronikl vetřelec. Na chvíli jsem se zastavil a klidně seděl, abych si mohl vyměnit pohled s pavouky na chodbách a na nádvoří. Jen jsem se ironicky ušklíbl. Naivky... Jen banda naivek.
"Že by přišli osvobodit naši drahou kočičku-květinku?"

Sebrala jsem síly a tiše, chraplavě promluvila. ,,Snad ti to nevadí,'' ušklíbla jsem se. Ačkoliv byl můj hlas slabý, nic mu neubíralo, na sarkasmu. Tedy dokud jsem se nerozkašlala.
Potom jsem opět nehybně ležela na lůžku.

Znovu jsem se sípavě nadechla. Teď jsem se mohla pousmát. Ten pocit, že je zde někdo, koho důvěrně znám, rostl. Po chvíli jsem mohla doslova nahmatat vlákna, která mne spojovala s oním jedincem.
,,Myslíš, že ti ty materiály k něčemu budou?''

"O to se nestarej moje milá. Kdyby ses však někdy čirou náhodou utkala s osobou, která ovládá stejné techniky jako ty, pravděpodobně je to můj výtvor." odvětil jsem a zapálil si cigáro. Mezitím jsem Ayame utáhl pouta a přikurtoval ji těžkým řetězem, aby to případní záchranci neměli tak jednoduché.

,,Zlato,'' reagovala jsem na ,moje milá', ,,tohle ti nikdy nebude funkovat. Tahle schopnost je přizpůsobená pouze mne. Nikdo jiný si ji nikdy neadaptuje.'' Chraplavě jsem se zasmála, ačkoliv smích následoval suchý kašel.

"Kušuj." pravil jsem a hodil jí přes obličej hadr. Kdo to má porát poslouchat! Pak tu má člověk něco vynalézt krucinálfagot.

Shirayuki-hime

Sestoupila jsem dolů podle čichu. Zastavila jsem se před místností, kde jsem ji cítila a tlumeně zavrčela.
Exi, až se ti dostane možnost, vem Ayame a běž s ní pryč.
Pohodila jsem hlavou a natřásla si srst.

Přikývl jsem a bedlivě jí pozoroval.
Dobře a do té doby? Mám se do toho míchat, když potkáme toho pavoučího muže?
Nechtěl něco zkazit a tak se rozhodl se radši předem zeptat.

Shirayuki-hime

Sleduj situaci. Když půjde do tuhého, zasáhni.
Stačilo se spolehnout na čich a věděla jsem, že je tam i někdo jiný.
Kývla jsem na Iseul a vklouzla jsem dovnitř. Byla jsem připravena kdykoliv použít své schopnosti.
Tak kde jsi, ty zmetku... Vykoukla jsem z poza kusu nábytku, za který jsem byla přikrčená.

Jakmile se Shirayuki protáhla a vklouzla dovnitř, spustila se past, která automaticky chránila mé dveře. Pavouci, pochopitelně. Vystřelili po ní lepkavou pavučinu, kterou bylo jen velmi těžké přetrhnout, podobně jako u chakrových vláken.
"Že do sítě chytím něco jiného než rybičku? Kdo by si to pomyslel?" otočil jsem hlavu od svých drahých zkumavek.

Čekal jsem za dveřmi a byl připravený zasáhnout. Když jsem viděl, co se stalo Shirayuky, jen jsem překvapeně zamrkal. Teď jsem jí ale neměl jak pomoct. Rozhodl jsem se čekat, co udělá on. Jednu ruku jsem měl preventivně položenou na svitku s pečetí čistoty a druhou zasunutou v brašničce plné jehlic.