Ošetřovna

Místnost v budově školy. Slouží nejen jako ošetřovna, ale zároveň jako "místnost nezbytná pro přežití" jak Hine rád říkává. Jedná se o pracovnu, ložnici a sklad nejrůznějších léků a jedů v jednom. Pokud hledáte Kuretu, určitě bude tady.

Konečně hotovo. Pokojík mám zařízený... Neodolal jsem a na dveře umístil své oblíbené logo.



Hmmm co já vím. Možná když to nedopadne dobře s touhle organizací, tak založím vlastní. Sice nevím co by bylo jejím cílem, ale to hlavní - a sice logo - mám vybrané.

Vešel jsem dovnitř a dřepl si k čistým listům papíru. Chvilku jsem na ně škrabal nejnovější poznatky o účincích některých jedů a bylinek. Pochopitelně mě u toho napadalo milion různých možností, které jsem ještě nevyzkoušel. Chtěl bych vytvořit takový halucinogen, který způsobí, že vám všichni budou připadat jako slepice. Zatím se mi povedly žáby, kachny, prasata, ale slepice ne a ne...

Papíry jsem založil do desek a umístil do knihovny. Jelikož mě zase bolela hlava, snědl jsem pár léčivých semínek. Bolest ihned přešla, ovšem místo stropu tu najednou byla modrá obloha a místo koberce tráva.

"Tyyyyyyyyyy joooo teď ten pokoj budu zařizovat znovu." zavrtěl jsem hlavou a padl do postele.

Spokojeně jsem se protáhl. Byl jsem vyspalý do růžova. Chvíli jsem si četl knížku o pavoucích a pak jsem z okna vysypal svůj přetékající popelník. Zároveň jsem vyhodil ven pět krabiček od ledové kávy. Netrvalo dlouho a z venkovních prostor se začal linout řev paviána. Vyklonil jsem se z okna a zjistil, že se nejednalo o paviána ale učitele předmětu Výroba loutek. Rychle jsem se zase schoval aby mě neviděl. Určitě podezření padne na nějaké haranty. Jen co se situace venku uklidnila, posadil jsem se do okna a kouřil jednu cigaretu za druhou. Vajgly jsem vyhazoval ven a schválně se snažil trefit nějakého studenta. Většinou marně.

Cestou do své pracovny, jsem cítil, že účinky těch oblbováků, co jsem do sebe napral, přestávají existovat. Vracela se bolest a s ní kupodivu i malátnost, způsobená ztrátou krve. Když jsem za sebou zavřel dveře své tajné laboratoře, úlevou jsem vydechl. I když jsem věděl, že to nejhorší mě teprve čeká. Otevřel jsem skříňku a přehraboval se v různých lécích. Něco jsem spolykal a na chvíli se cítil docela fit. Věděl jsem, že následující hodinku neomdlím, ani kdyby mi někdo vařil střeva v horoucím oleji. Vzal jsem si jehlu, šitíčko, dezinfekci a dal se do opravy svého těla. Mezitím jsem Tsukikage nazýval nepublikovatelnými výrazy. Když jsem skončil, vyčerpaně jsem padl do postele, a jakmile pominuly účinky všech léků, usnul jsem.

Svíjel jsem se na lůžku v bolestech. Účinky léků, které tlumily bolest dávno vyprchaly. Kdybych do sebe cpal pořád další, zemřel bych. Teď mi však hrozilo, že umřu bolestí. Skučel jsem do polštáře a vduchu se modlil. Celou noc jsem prozvracel. Počítal jsem s tím, byla to daň za to, že jsem mohl po souboji vůbec dojít domů. Ale nečekal jsem, že můj stav bude natolik bídný.
"Už je to dvě hodiny... do ha***u kde je..."
Vyčerpaně jsem se převalil na záda a hleděl z okna, odkud před chvílí vyletěla sova se vzkazem.

Náhle se jakoby ze zdi vynořila sotva viditelná silueta. Nebyl to nikdo jiný, než má maličkost. Přirozeně.
"Hine, Hine, za ta léta ses vůbec nezměnil. Pořád žereš prášky po kilech a pak se divíš, co to s tebou udělá." ironicky jsem se pousmál. Otrava. Pořád to stejné.

"K... Kazuo... nemel a pomoz mi!" zavrčel jsem dost neurvalým tónem. Ale co byste dělali vy, kdybyste měli v krku kámen, žaludek na vodě, svět se točil a střídal barvy od purpurové, přes žlutou až do růžové a jaká hrůza - krvavé červené.

Jen jsem si zavrtěl hlavou nad jeho pošetilostí a posunul si brýle. O chvíli později už mé ruce obalila zelená chakra.
"Ty jsi dopadl. Začalo to získáváním imunity vůči jedům, a nakonec ses stal na tom sebetrýznění závislý... Vlastně, už když jsi zdrhnul do Oto, bylo mi jasné, jakým směrem se budeš vyvíjet. Je to smutné. Tak smutné. Tak očekávané, tak nudné..." pravil jsem zamyšleně, mezitím, co jsem léčil to pako. Zahleděl jsem se do stropu a se zájmem sledoval prasklinu na stropě.

Pocítil jsem nepatrnou úlevu, neboť barvy mého okolí se ustálily na té purpurové. Vzápětí se mi udělalo nevolno z Kazuových keců.
"A co. Je... to moje tělo. Ale změnil jsem se... Nemůžu spoléhat pořád na to samé... Vyvinul jsem speciální jed, který mi byl k ničemu..." zakašlal jsem a modlil se, abych nevyzvrátil další dávku žaludečních šťáv. Neboť o jídle nemohla být vůbec řeč...

"Ano, četl jsem. A co jsi čekal? Že se nechá Tsukikage jen tak obalit pavučinou a odvést? Měl bys být rád, že jsi vůbec naživu." zaměřil jsem se pro změnu na jeho zranění od katany. K mému překvapení, bylo dobře zhojené... ten blázen se nejspíš zašil sám. Vždycky si liboval v operacích...
"Abych tě ale jen nekritizoval, zdá se, že jsi ušel dlouhou cestu. Když jsem tě potkal, neuměl jsi nic. Ale jak tak sleduju to tvoje vybavení... asi nějakou dobu zůstanu. Ovšem nečekej, že ti budu hlídat zadek. Na oplátku toho, že tě vyléčím a zbavím této nebezpečné choroby, si něco vezmu."

Jenom jsem se zamračil. Kazuo byl vždycky lepší v léčení a vymýšlení protijedů. Já naopak dokázal namíchat neuvěřitelné "koktejly". Pokaždé mě pak dostával z toho, když jsem něco kapku přepísknul a okoštoval víc, než je zdrávo. Zkrátka než abych se zahazoval s tvorbou protijedů, což je opravdu nudné, šel jsem cestou imunity. Co mě nezabije, to mě posílí. A také - zvyknu si i na smrt, proč ne na arzen. Sledoval jsem Kazua a přemýšlel o tom, jestli jsme přátelé, když se na mě nevykašlal, nebo chce jenom získat něco z mých znalostí. Jakmile se však zmínil o chorobě, zbledl jsem.
"C...cože? Jaká choroba? Chceš říct, že jsem v sobě vyvinul nový vir?"
Na jednu stranu jsem byl vyděšený, na druhou zase naprosto fascinovaný! Jsem génius!

"V klidu Hine-chan, říká se tomu absťák." ušklíbl jsem se. Složil jsem ruce podél těla a přestal s léčením.
"Teď spi. A ne, nic na spaní nedostaneš. Budu tě bedlivě hlídat, abys držel svoje pařáty od všech léků." pravil jsem a posadil se do křesla opodál. Rozsvítil jsem lampičku a začal si číst Hineho svitky. Většina z toho byly jen nesrozumitelné bláboly psané v deliriu.

Bylo mi jasné, že to myslí vážně, a že dokud neustanou veškeré chemické reakce v mém zhuntovaném těle, lepší to nebude.
"Nemám tě rád." pravil jsem a otočil se na bok, aby mi nesvítil do ksichtu. Usínal jsem s úsměvem na rtech, protože se mi viditelně ulevilo.

Přitáhl jsem tělo Ayame do své laboratoře. Položil jsem ji na lůžko a pro jistotu pevně připoutal, i když o sobě nevěděla.
"Já ti ukážu, zač je toho katana..." zavrčel jsem a začal si chystat všelijaké ty odporné, kovové serepetičky. Ve zkumavkách bublalo nespočet tekutin a smrdělo to tu neidentifikovatelnými výpary. Výjimečně jsem si nasadil masku, abych se nenadýchal. Přece jen, ten očistný proces, kterým jsem si prošel, byl příšerný. Začal jsem tedy provádět své pokusy a zapisovat si výsledky.

Prudce jsem otevřela oči. Chtěla jsem se posadit, ale nemohla jsem se hýbat. Jakmile jsem se nadechla, zvedla se mi žaludek ze všech těch výparů. Naklonila jsem hlavu na stranu, tiše se rozkašlala a zamžourala na Hineho, který stál opodál a něco tam připravoval. Zmetku. Trhla jsem zápěstím, jak jsem se snažila povolit řemeny, kterými mě připoutal. Byla jsem ráda, že mám prázdný žaludek, protože jinak by byl jeho obsah už okamžitě venku.

"Seděla u vody... žrala jahody... nakop jsem jí do pr**le spadla do vody..." broukal jsem si a trochu i tancoval, mezi všemi těmi zkumavkami. Byl jsem skutečně ve svém živlu. Už dlouho jsem se nevrtal v někom tak zajímavém.
"A já jí tak rád máááám..." zatočil jsem se a ztuhnul na místě, když se za mnou někdo rozkašlal. Ihned jsem se otočil na to zubožené stvoření.
"Co ty kruhy pod očima drahá? Spala jste tak dlouho." uchechtl jsem se. Ayame mohla normálně odpovídat, jelikož ústa měla naprosto volná. Napůl seděla a napůl ležela v čemsi, co připomínalo zubařské křeslo. Nad hlavou dokonce viděla i jakousi lampičku, která zatím nesvítila a z opěradla tohoto křesla trčely podivné předměty, snad lékařské nástroje vhodné pro pitvu, snad obyčejná kovářská kladiva, kleště a jiné roztomilosti. Na zápěstí měla zakousnutého pavoučka, který jí odsával chakru. Tolik, že nemohla provádět žádná jutsu, ale zároveň mohla zůstat při vědomí.

Jdi někam. Zavrčela jsem vztekle. Zatla jsem pěsti. Počkej, až se mi dostaneš pod ruku.
Máš to tu vkusně zařízené. Zcela vhodné pro řekněme takovou C-4. Ušklíbla jsem se a pak se znovu rozkašlala.

Mile jsem se usmál.
"Jsem poctěn. Zařizoval jsem to tu mnoho let." naklonil jsem se k regálu, který byl mimo Ayamino zorné pole. Chvíli na to jsem jí vrazil před obličej sklenici s hlavou, naloženou v lihu.
"Tohle byl jounin z Kiri. Zkoušel jsem v něm vypěstovat imunitu vůči všem existujícím jedům, což se mi s velkou námahou povedlo. Bohužel to vedlo ke zvláštním mutacím, což vidíš z toho, že má tři oči a dva nosy." zatvářil jsem se smutně.
"Nejspíš budu jediný svého druhu. Ale neboj, s tebou mám velké plány." spokojeně jsem se usmál a nabral Ayame krev.
"Ty květinky jsou něco neskutečného. Jako Sasoriho loutka budeš opravdový klenot. Ale než se tak stane, rád bych tě trochu vylepšil. Jen pomysli na to, že budeš schopná vystřelovat jedovaté trny... šlahouny... co já vím, možná z tebe bude masožravá potvora, schopná provádět fotosyntézu." zamyslel jsem se. Ale to budu muset zkusit ještě mnoho věcí...

,,No jo. Je to krasavec.'' Odvětila jsem kousavě. ,,Jen doufej, že to nepřeženeš. To bych pak nebyla moc užitečná, kdybych skončila naložená v lihu.'' Ušklíbla jsem se. ,,Ale už se nemůžu dočkat. Škoda, že nemám ráda zelenou.'' Trochu jsem se na křesle zavrtěla. ,,Proč nic nezkoušíš na sobě? Třeba by ti narostly blány, zezelenaly ti vlasy a pak bys pod vodou střádal dušičky.''

"Na to se mám příliš rád. A pak, svět nesmí ztratit takového génia jako jsem já. Ale neboj, vyzkoušel jsem na sobě spoustu věcí." pravil jsem a bylo vidět, že nad něčím uvažuju. Najednou, jako kdyby mě osvítil duch svatý. Hlavu ve sklenici jsem odložil na stůl.
"Málem jsi ze mě udělala dva malý do školky, Slíbil jsem ti, že ti to vrátím i s úroky." přistoupil jsem ke svým zkumavkám a do injekční stříkačky natáhl roztok, podivně jasně modré barvy.
"Už jsi zažila 45 stupňů horečky?"

,,No jasně. Úplně běžně.'' Sarkasticky jsem se ušklíbla. Věděla jsem, že mě ve společnosti tohohle ,génia' nečeká nic dobrého.
,,Ale no tak. Tak hrozné to nebylo.'' Nevinně jsem zašvitořila. Stále jsem pozorovala, co dělá. Jeho řeči nepůsobily zrovna dvakrát pozitivně.
Alespoň mi nebude zima. Ušklíbla jsem se.

"Chmmm... mutace té "rostlinné složky ve tvém těle bude halt obnášet nepříjemné vedlejší účinky. Mohl bych tě uspat, ale řekl jsem si, že chci abys z toho taky něco měla." píchl jsem jí tu zvláštní modrou tekutinu a udělal pár kroků dozadu. Pro jistotu.
"A neměj strach, všechno to přežiješ bez újmy. Nerad bych tu měl místo tebe kopec vařených řas."
Mezitím jsem si začal cosi kutit na stole, kde jsem odložil Ayaminu krev. Bylo by skvělé, kdybych její schopnost mohl implantovat i dalším lidem...

Téměř okamžitě, co mi píchl tu injekci, se u mne začaly dostavovat příznaky horečky. Navzdory tomu, že jsem se potila, začala jsem se třást zimou. Cítila jsem se snad ještě unaveněji, než předtím. Přestala jsem se soustředit na okolí i na to, co Hine dělá.
Zavřela jsem oči a i přes intenzivní svalové křeče jsem ani nepípla. Mohla jsem se jakkoliv snažit usnout, nebo třeba omdlít, ale nešlo to.

Nějakou dobu jsem si Ayame vůbec nevšímal. Věděl jsem co tahle věc s lidmi dělá téměř nazpaměť. Teprve po půl hodině jsem se podíval pozorněji. Její kůže byla zvláštně nazelenalá.
"Jejda... květinka." pravil jsem naprosto fascinovaně. Ayame začaly po těle růst drobné kvítky. Barva těch květů mi byla známá. Přesně ten stejný humus, který způsobil, že se rozložila a zaútočila na mě zezadu.

Otevřela jsem oči. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na svojí ruku. Po čele mi sjela kapka potu a já na okamžik opět zavřela oči. Otevřela jsem pusu, jako bych chtěla něco říct, ale v ústech jsem měla úplně sucho a rty naprosto vysušené.
Stěží jsem mu mohla nadávat v duchu. Položila jsem hlavu zpátky a zadívala se do stropu. Jen počkej, až se mi dostaneš pod ruku...neskončíš na poloviny, ale na čvrtiny.