Shima no Sato

Sedím v tom největším sídle.
Převzala jsem tuhle vesnici. Všechny lid zmanipulovala. Získám moc a rozdrtím pět zemí, jako pomstu za Kabuto-senseie!

Kousek od vesnice jsem Yuniiku zastavila a seskočila z jejího hřbetu.
Výhoda psího společníka spočívala i v rychlosti, jakou jsme mohli cestovat.
Slyšela jsem už hluk z vesnice.
Postup jako vždy...

Má společnice se na znamení, na které byla naučená odmala, schovala do stínu a já pomalu kráčela sama. Nasadila jsem neutrální výraz a čelenku Listové schovala do kapsy.
Co čekat... Výzkum na lidech prováděl i Orochimaru. Nebylo by dobré, kdybych narazila na podobného šílence.

Pomalým krokem jsem došla až do vesnice a rozhlížela se po něčem zvláštním. Nebo po někom zvláštním...
Zaujalo mě největší sídlo.
Uvidíme, kdo jsi...
"Dobré odpoledne." pozdravila jsem neutrálním hlasem neznámou.

"Cože?" podívám se na ni.
"Co tady děláš? Já jsem nikoho nezvala." prohlásím povrchním tónem.

"Jsem člověk, který se nebojí přijít tam, kam není zván." odvětila jsem a prohlížela si ji s neutrálním výrazem.
Mohla by být nebezpečným protivníkem...
"Jaké ty máš právo sem lidi zvát? Copak do této vesnice smí jen tví hosté?"

"Samozřejmě. Všechny nepovolené obětovávám a ty budeš ta další. To je snad jasné, ne?" následuje úšklebek.

"Jak se to vezme." věnuju jí falešný úsměv. "Nemohu říct, že bych s něčím takovým nepočítala."

"Ovšem nevím, jak si poradíš s mou společnicí, když mě chceš obětovat."

"Společnicí? Obětuji ji také. Už mě nebaví s tebou si povídat." zívnu.
"Určitě sis všimla, že ve vesnici nikdo není."

"Obětuješ i psi?" ušklíbnu se a také zívnu.
"Samozřejmě, že jsem si všimla. Osobně je mi vcelku jedno, že používáš zdejší lidi na výzkumy, ale má společnice to vidí opravdu nerada."

Yuniiku se tiše prochází ve stínech.
Vím, že mě sleduje. Cvičené oči by možná zahlédly odlesk jejích očí, ale kdo nikdy nepracoval se psy, lehce by si je spletl s divokou zvěří a nenechal by se vyrušit. Našlapuje potichu, přesně tak, jak to umí.
Čeká jen na mé znamení a já jí ho už brzy hodlám dát.
Přemítám nad jejími schopnostmi.
Uvidíme, kdo z nás toho umí víc. Nehodlám zkazit první misi pro Listovou...

"Dost her." zavrčela jsem a dál očima mapovala její pohyby.

"Společnice, ha psů se nebojím, ale nevím, jestli se ty nebojíš smrti. Už mě to unavuje." líně jsem protáhla a udělala pečetě.
"Shikon no jutsu." Z podlahy, se vynořily mrtvoly, na střeše se objevily další a do oken a do dveří vstoupily další.

Shikon no jutsu?
Hvízdla jsem a Yuniiku vystřelila ze stínu jako šíp. Skočila na tělo ve dveřích a povalila ho svou vahou na zem. Pro živého člověka rozhodně není příjemné, když na něj Yuniiku dopadne. Koneckonců jen hřbet má kousek nad mým pasem. Ani pro mrtvolu to nemůže být dobré.
Má společnice vytáhla drápy a zlomila mrtvole vaz.
A já doufala, že tím nad ní žena ztratí kontrolu.

"Kuchiyose no jutsu!" vykřikla jsem já a u mých nohou se objevili další čtyři psi.
Přesně jak jsem říkala Hokagemu. Není to moc, ale snad to bude stačit...

"Na ně!!" zakřičela jsem a sama si vytáhla dvě katany.
"Psi? To se má moje armáda vylekat psů?" Armáda mrtvol se začala posunovat a vytahovat své zbraně. Jedna mrtvola udělala pečetě a vyfoukla Katon: Goukakyuu no jutsu. Další hodila senbony, výbušné lístky, kunaie a fuuma shuriken.

Nechala jsem psi ať se brání samy. Byli k tomu cvičeni. Yuniiku naopak přiběhla k mě.
S tímhle jutsu jsem se dosud nesetkala. Netušila jsem, že mrtvoly dokáží použít něco jako Katon. Ksó... Tohle je hodně nebezpečný protivník...
Yuniiku přiskočila ke mě.
Nemám na výběr. Musíme TO použít...

"Jinjuu Konbi Henge: Sōtōrō!" vykřikla jsem a složila pečetě.
Během chvíle se mé a Yuniičino tělo spojilo a přeměnilo.
Cítila jsem, jak se měním a sílím.
Před neznámou stál během chvíle obrovský dvojhlavý pes.
Z obou tlam odkapávaly sliny na kterých dvě mrtvoly uklouzly, když se snažily přiblížit a třetí zatlačila pořád rostoucí tlapa do země.
Kolem mě se bortily zdi a kusy spadávaly dolů.
Na neznámou se právě řítil jeden z kusů zdi.
Byla jsem zvědavá, zda mu dokáže uhnout na podlaze dávno kluzské od slin.

Upustila jsem katany a vyskočila proti kusu zdi. Na rukou se mi objevil čakra skalpel a zeď jsem jím rozsekla na půl.
"Ty ču*ko!" zakřičela jsem a stála na zdi. Střecha praskla, další proud mrtvol přilezl.
Jedna vytvořila tlakovou vlnu. Dva psi leželi pod hromadou mrtvol. A zbytek se jím pořád ještě bránil.
Rozletěla jsem se proti dvouhlavému psu a čakra skalpelem mířila na krční tepnu.

Krev... Můj čich se mnohonásobně zvýšil. Cítila jsem "její" krev.
Padající zeď ji musela škrábnout a to bylo to, na co jsem čekala.
Krev, za kterou půjdu.
Připravila jsem se a jakmile skočila tak prudce, že se nemohla zastavit, použila jsem to. Jestli si myslela, že se jen tak pro nic za nic proměním v obrovského psa, zmýlila se.
Garooga! křikla jsem v duchu a všechno zmizelo.
Mí psí společníci se raději vytratili. Věděli, co chystáme.
Obrovité tělo se roztočilo ve chvíli, kdy se ho dotkla skalpelem. Vtáhlo to její ruku do víru a odmrštila obrovskou, možná i smrtící, silou mezi zbytky padající zdi. Doufala jsem, že teď už se jim nevyhne...

technika mě odhodila, ležela jsem a pomalu vstala. všude byla krev a měla jsem rozsáhlé zranění.
Obyčejnou lékařskou technikou to nezpravím. Je načase použít..
Inyo Shometsu.
Začali se mi zacelovat buňky a já sílila, s námahou jsem vstala a rány se zacelovali.

Brzo už na mě nebylo ani škrábání, jen roztrhaný šat.

"Tak, co teď?"

Díky spojení s Yuniiku jsem měla ještě chakry dost.
Lékařský ninja? Koho mi to jen připomíná... A ta technika...
Děsivá.
Hlava Yuniiku zlostně zavrčela. Pach se nám oboum vryl do paměti.
Příště už vím za čím jít a netrefím jen ruku.
A pokud další Garogou zasáhnu srdce, nemůže to přežít... Snad.
Ale budu muset mít přesně načasování.
Dobrá, teď to bude čekat, takže další tah je na ní.

"Nemám moc na výběr technik. Natrefila jsem na špatného protivníka." pousmála jsem se a vytáhla z brašničky kunaie s dráty a na nich pověšené výbušné lístky. Vyskočila jsem do vzduchu a vyhodila sedm kunaiů do každé strany. Dopadla jsem před protivnici. Stály jsme uprostřed všech drátů, pár se jich dotýkaly psa.
"Stačí jediný pohyb." ušklíbla jsem se udělala pečetě.

Bakuretsu Koinu no Jutsu, Kirigakure no Jutsu! vykřikla jsem v duchu jakmile vytáhla kunaie s dráty. V mlze, která se vytvořila jsem se schovala. Pravý dvojhlavý vlk se schoval v nejhustčí mlze. Falešný zůstal uvězněný mezi výbušnými lístky.



Slyšela jsem její slova a musela se ušklíbnout. Celé tělo mě bolelo. Pochybovala jsem, že teď se mi Garouga povede pořádně. Proto výbuch.
Nemám jinou možnot a přesto jsem neměla tuto techniku používat. Je té nejnižší úrovně. Pro Yuniiku. A já ji použila na nás obě.
Cítila jsem, jak mi dochází chakra a na několika místech na obrovském těle se otevřely drobné ranky ze starších zranění.





Klon nemohl otevřít oči. Běž blíž... Prosila jsem ji v duchu a doufala, že si nevšimne obrovského obrysu v mlze. Pojď blíž, ať tě to Jutsu může zasáhnout a spustit tvou vlastní past...

"Mlha? Jsi se zbláznila ne? Kai!!" udělala jsem pečeť a výbušné lístky vybouchly.
[img][/img]
Mesaigakure no jutsu.

Falešný vlk, uvězněný ve výbušných lístcích, se rozplynul uprostřed výbuchu a z jeho těla se rozletěly kunaie do místa, kde stála.
Na šatech máš krev, pomyslela jsem si. A navíc... Navíc cítím tvůj pach...
Obě hlavy pravého vlka v té chvíli nasály pach.
Věděla jsem, že ona ještě nevidí. Kouř, jako zbytek výbušných lístků, jí bude ještě pár vteřin zaclánět výhled. Navíc nečeká, že zaútočím. Podle ní jsem rozcupovaná na kousky. Ale já nejsem a vidět nemusím. Slabina i výhoda mé techniky je, že útočím podle čichu.
Teď jsou trumfy moje...
Garoga, zavrčela jsem v duchu a soustředila chakru.

Z mlhy se na ní nečekaně vyřítilo mé roztočené tělo a tentokrát letělo přesně.
Proti čichu je jí neviditelnost k ničemu...
Tím jsem si byla jistá. A jistě jsem zasáhla - Přímo do srdce.

"Nande.." vyplivla jsem krev. Moje..čakra..jak se to stalo? kabuto-sensei...omlouvám se.

Vyčerpaně jsem se svezla vedle jejího těla.
Ještě jsem vnímala Yuniiku, jak si lehla vedle mě a její rychlý dech.
Pro jistotu jsem vytáhla kunai a přiložila jí ho ke krku.
Vypadalo to ale, že už to nebude potřeba.
Zanechala jsem tam opravdovou spoušť...
Největší dům byl zničený a obrovské prostranství kolem něj také.
"Yuniiku..." zašeptala jsem vyčerpaně a zabořila obličej do hebké srsti své společnice. Dnes jsem se bála, že ji ztratím.

Po deseti minutách se nám vrátilo alespoň trochu chakry.
Na léčení zranění nebyl čas.
Bezvládné tělo jsem nechala nést Yuniiku.
Možná nás k něčemu dovede. Kaboto- sensei... Zopakovala jsem si po tichu.

Hokageho by to mohlo zajímat...

(Přesouvá se zpět do Listové)