Miestnosť za pultom hostinca

Klasická poloosvetlená miestnosť so stolom, štyrmi gaučmi naokolo, plná nukeninov, strážnych goríl (čím myslím samozrejme ľudí xD) a samozrejme žien...

Vešla jsem za ním. Zavřela jsem za sebou dveře. "Povězte mi o Kyodaijiu." šla jsem rovnou k věci.

Založím si ruce na prsou. "To je moje věc!" řekla jsem zkrze zaťaté zuby. "Prostě mi řekni, co víš a nebudu tě víc rušit."

Zasmial som sa a posadil na gauč.
"Odpusť, ale zadarmo nedonášam. Buď mi daj sakra dobrý dôvod, alebo sa vráť, keď mi budeš mať čo ponúknuť."

Prsty jsem si zaryla do paží. Měla jsem chuť to z něj vymlátit, ale to nutkání jsem se snažila zahnat. Přece jen nevím jak na tom je. "Co bys chtěl?" probodávala jsem ho pohledem.

Zhluboka jsem se nadechla. "Peníze nemám.... A s výměnou to vypadá mizerně." Chtěla jsem ty informace a bez nich jsem nehodlala odejít.

"Hm..." posadila jsem se také. "Z výbavy mi toho moc nezbilo a brýle ti nedám. Bych pak byla slepá. ...A to snad nechceš?" dodala jsem ironicky a ušklíbla jsem se. Dala jsem si nohu přes nohu.

Priblížil som sa k nej bližšie, rukou som ju objal okolo krku a pritiahol ju k sebe.
"Keď ty máš tak rozkošný kukuč, toto mi nesmieš robiť, inak skončím na mizine. Každopádne, zlatíčko, obávam sa, že niečo mi tu nechať musíš."

"To není můj problém." Rukou jsem mu chytila za tu jeho a sundala z mýho krku. "A co má být to něco?" optám se.

V ruke som držal náhrdelník, ktorý som jej stihol odobrať z jej krku.
"Je to zlato pravé?"

"Co já vím." pokrčila jsem rameny.

"Veľmi sa teda nesnažíš. Na začiatok to môže stačiť, ale nabudúce beriem iba hotovosť."
Postavil som sa a prešiel som k stolu.
"Čo presne chceš vedieť?"

"Nevím o něm skoro nic, tak snád všechno." pohodlně si sednu a opřela jsem si hlavu o ruku. Nezpouštěla jsem ho z očí.

"Otokage. Otokage." opkovala jsem si šeptem. "Nemáš namysli Orochimarara?" optala jsem se.

Stoupla jsem si. "Tak ti teda děkuji." poslední slovo jsem vyslovila s nechutí. Stoupla jsem si. Když jsem chtěla odejít musela jsem projít kolem Tetsuya. Zatavila jsem se u něj. "Někdy příště." řekla jsem s měrem k němu a odešla jsem.

Zakýval som jej na rozlúčku.
Tak už len čakám na to, že sa mi sem niekto príde pýtať na žaby, alebo slimáky.
Šiel som sa prejsť. (Presun.)

vejdu do místnosti a nikde nikdo, posadím se na židli, dám si nohu přes nohu, vlasy si stáhnu dopředu a založím si ruce na prsou a čekám

Dvere sa otvorili a s hlasným smiechom som z nich vytancoval práve ja.
"Nekecaj, už som ti predsa hovoril, že tomu neuverím, kým to neuvidím na vlastné oči!"
Až teraz som zahliadol Reinu.
"Počkaj tu." Zavrel som za sebou dvere od pomerne rozozvučanej izby a posadil som sa na prázdny gauč, pred ktorým sedela Reina na stoličke.
"Som jedno veľké ucho, zlato."

zvednu obočí
"Šéf takového klidného podniku a dovádí s nukeninama, hm super. Mám na tebe otázky a i prosby. Co chceš slyšet dřív?" svůdně se na něj podívám