Manami Yuki [GENIN]

„The demons are stronger than ever
This lifetime is harder than ever
But I’ve become somebody better..“

Dlouhé sněhobílé vlasy neodmyslitelně patří k Manami. Čisté a bílé, až moc výstřední v tomhle temném světě. Kulatý obličej, střední výška, průměrná váha. Jejímu obličeji dominují velké pomněnkově modré oči. Člověk se v nich poslední dobou spíš topí, vidí v nich odraz sebe samého jako v zrcadle, ale žádnou emoci navíc. Stejný chlad jako led, kterému vládne. Její pleť je hrozně světlounká, sněhově bílá, až nepřirozeně, ale nikdy jí to nevadilo.
Převážně u sebe stále nosí čelenku své vesnice, na její tváři zahlédnete neurčitý výraz a obvykle ji uvidíte někde vepředu, jak se jí něco malého křečovitě drží za tričko. Ano její mladší bráška.

CHARAKTER

Ami není ve své povaze nijak výstřední. Bývala to milá, hodná a všem nápomocná dívka. S odstupem času a sledem událostí, se ale stejně jako charakter jejího bratra, i ten její zásadně změnil. Bývala to velice naivní dívka, ale teď je to ona, kdo s ostatními ráda manipuluje. Lehce arogantní, ráda provokuje a nic si nenechá líbit. Dostat se z ní do střetu není dobré, nikdy hádku nevyhrajete. Nenechá se nijak vyprovokovat, všechno bere s ledovým klidem, všechno až na to, když někdo ublíží jejímu sourozenci. V tu chvíli se nezná a mlátí kolem sebe vším, co může. Její povaha je jako počasí, strašně proměnlivá. Jednou se usmívá, jednou mlčí, jednou zase křičí. Můžete si být u ní jistý vlastně v jenom.. Nikdy neudělá nic stejně jako poprvé..
Po smrti svých rodičů se její vztahy vůči okolí rapidně ochladili, začala trávit čas jen se svým bratrem a tvrdě trénovat. Trénink, ano ten je ten nejdůležitější. Přísahala, že ho ochrání a za tím vším stojí její horlivost, tvrdohlavost a odvaha nikdy se nevzdat. Pokud bude bojovat proto, aby nastal mír, tak bojovat bude, ať to stojí, co to stojí.

Oblíbené:
V poslední době je mnohem míň věcí, kterých má ráda a víc, kterých nemá. Má ráda sladkosti, dobré jídlo, svého brášku, trénink a led. Má ráda zimu, sníh, déšť. Prostě vodu. A svojí vesnici, za kterou bude bojovat stůj, co stůj.


Ninjutsu – 3
Ninjutsu je primární věcí, na kterou se Ami zaměřuje. Souvisí s tím hlavně její KG a techniky spjaté s ním. Naučila se perfektně ovládat a kontrolovat svou chakru, rovnoměrně ji rozdělovat, aby byla schopna nejen tvořit, ale i se dokázat učit techniky svého klanu.

Taijutsu – 2,5
Taijutsu je druhá věc, ve které je dobrá. Jen o kousek pokulhává za Ninjutsu. Správně by neměla skoro vůbec ovládat Taijutsu, ale Ami má svůj vlastní styl, kdy kombinuje schopnost ledu s Taijutsu. Musela se to naučit už kvůli svému mladšímu bratrovi, který je na Taijutsu naprosto levý a ona ho musí prostě nějak ochránit. Je mrštná, rychlá. Správně si načasuje výpad, správně soupeře i vykryje.

Genjutsu – 0,5
Tady je největší kámen úrazu. Tím, že se soustředila na Taijutsu, kompletně vypustila Genjutsu. Možná je to škoda, ale ví, že pokud má za zadkem brášku, dokáže Genjutsu překonat i s Kai. Ale pokud bude sama, bude mít problém dostat se ven i z průměrného C–rank Genjutsu.

Inteligence – 2
Ami je inteligentní, ačkoliv se to leckdy nezdá, kvůli tomu, že není moc dobrý stratég ani vůdce. Raději se drží vzadu za ostatními, a jistí je tak zezadu, než aby promýšlela složité strategie. Jedná hned, reaguje hned a vrací úder. Svojí na Genina vysokou inteligenci má hlavně z důvodu tvoření technik.

Síla -1,5
Ami rozhodně není žádný silák. Je to jenom křehká holka, ale na Genina nemá zrovna malou páru. Údery vrací, ovšem s menší razancí. Dokázala by tak maximálně někomu přerazit nos a to hlavně z důvodu své leckdy brutální stránky, kdy je ochotná se klidně i s někým porvat jen pěstmi, aby mu dokázala svou pravdu.

Rychlost  - 2,5
Rychlost potřebuje k Taijutsu a právě proto, si jí vypilovala. Pokud jí někdo napadne a ona to nebude čekat, musí být schopná nějak vrátit úder a ubránit se. S tím souvisí její mršnost, rychlost uhýbání a rychlost útěku!

Chakra – 2
Hyoton ačkoliv se to nezdá, spotřebovvá hrozné množství chakry. Porot má Ami takovou zásobu chakry, jakou má. Kdyby měla malou, mohla by udělat jen základní techniky, takhle dokáže zvládnout s ledem lecjaké divy. Navíc dokáže s chakrou hospodařit a zbytečně s ní neplýtvat.

Ruční pečetě - 1
Jedna menší nevýhoda by tu byla. Na některé z jejích technik ej potřeba spoustu pečetí, zatím na ně moc nemá, ale rozhodla se trénovat, aby jednou dosáhla úrovně tvoření technik jednou rukou. Kdy to ale bude to je ve hvězdách.

ŽIVOTOPIS

You should listen
to this story of a life..

Narodila jsem se v malé vesničce poblíž Kirigakure do klanu Yuki. Náš klan vždycky žil tak trochu v ústraní a vždycky nás bylo dost. Hrdě jsme sloužili a bojovali po boku Mizukage jako její věrní Shinobi a nikdy jsme se v boji nevzdávali. Naše KG bylo obávané, naši bojovníci neústupní a nezlomní. Byli jsme hrozně hrdý klan a mě bylo ctí stát se jeho součástí.

Narodila jsem se před 15-ti lety na počátku léta. Slunce se snažilo dostat skrz tmavé husté mraky, snažilo se vysušit promáčenou zemi od neustálého deště. Ten den byla duha. Narodila jsem se jako první potomek manželského páru. Počáteční zklamání z dívky, ale nahradila radost aspoň z nějakého potomka. Dali mi jméno Manami, doteď ho ráda zkracuji jako Ami.
Už odmalička jsem měla život, který by mi mohl každý závidět. Měla jsem milující rodinu, hrdý klan a předurčený osud jakožto obávaná kunoichi. Každý den byl výjimečný, ale jeden extrémně. O dva roky později se mi narodil mladší bratříček. Konečně syn a hrdý potomek. A v ten den jsem dostala úlohu. Chránit svého mladšího sourozence až do konce. Ačkoliv byl mladší, vyrůstali jsme spolu. Nao za mnou neustále lozil, to, co jsem měla já, chtěl i on. To, co jsem poznala, poznal i on! Byli jsme stále spolu a mě to vlastně ani nevadilo, ráda jsem s ním trávila svůj volný čas. Rodiče nás do Akademie nikdy moc netlačili, čekali, až budeme sami připravení. Proto jsem se do Akademie dostala až ve věku 8-mi let. A tam začalo to pravé dobrodružství!
Nao nastoupil na Akademii ve stejném věku, akorát o dva roky později. Už na Akademii jsme oba byli výjimeční, nejenom barvou pleti a vlasů. Nejenom příslušenstvím k našemu klanu, ale našimi vlastními schopnosti. Já vynikala v Tajijutsu, u Naa se projevil talent na Genjutsu. Čelenku Genina jsem ale dostala dřív, Geninem jsem se stala ve 12 letech. V tu samou dobu se u mě projevila i první známka KG – Hyoton. Objevila jsem ho jen čirou náhodou při tréninku s otcem, kdy mě led automaticky ochránil.


Klan Yuki si žil vždycky tak nějak v poklidu a míru. Stranili jsme se společnosti, ale když bylo třeba, rádi jsme pomohli. I já se měla skvěle, byla jsem přiřazená do týmu číslo 11, dostala jsem hodnou senseiku a když jsem zrovna nechytala zlobivého kocoura po vesnici s týmem nebo netrénovala, všechen svůj volný čas jsem věnovala tréninkem s mým mladším bráškou Naem. Ráda jsem s ním trávila čas, uměl mě rozveselit tak, jako nikdo, tropil hrozně blbostí, za které jsem mu dala nejeden výchovný pohlavek, ale to střelené pako si nedalo říct. Milovala a miluju svého bratra a kdokoliv se na něj jenom špatně podíval, měl co dočinění se mnou.

A roky zase plynuly. Uběhl jeden, druhý. A právě po dvou letech nás naše senseika přihlásila na zkoušky chunninů. Jenže já jsem nikdy neměla šanci je dokončit. Ten den si živě pamatuji doteď, ačkoliv bych nejraději zapomněla. Byla to první zkouška, ústní testy. Málem jsem je měla, ale uprostřed nich se vesnicí rozezněl poplach. Zkouška byla přerušena, všichni vyběhli na ulice. Panoval tady naprostý chaos, Shinobi z Kiri obraceli své vlastní zbraně proti sobě. Nukenini všechno vraždili a já nic nechápala. Ale  v hlavě jsem měla jedinou myšlenku.  Prudce jsem se vřítila do sídla svého klanu, rozrazila dveře, ale bylo už moc pozdě. Všichni členi klanu tam leželi, mrtví. A nikdo jiný už tady nebyl, všude byla krev, prázdné tváře, vybitá okna. Byli to osoby z mého klanu, které jsem znala jen namátkou, ale já hledala rodiče. Našla jsem je až v ložnici, mrtvé. Byl to pro mě hrozný šok, slovy se nedá popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Chtěla jsem se sesypat jako domeček z karet, ale něco mě drželo na nohou. Naděje, že.. bráška ještě žije! Jeho tělo jsem nemohla nikde najít. Prohledala jsem snad všechno, až jsem ho našla ve skříni. K smrti vyděšeného, od krve a v absolutním šoku. Sotva mě poznal. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsmej ne malá holka! Během vteřiny jsem mohla přijít o všechno. Vzala jsem Naa za ruku, pozbírala z tajné knihovny všechny svitky s technikami našeho klanu a vběhla do ulic. Z toho dne si už moc nepamatuji, ujali se nás nějací Shinobi a odvedli pryč. Pryč z vesnice, pryč z domova, který jsem milovala. V hlavě mi celou dobu kolovala otázka, co bude dál?


Od té události už uběhlo dost času. Hodně jsem se za ten čas naučila. Už nejsem takovou, jaká jsem byla dřív. Naivita zmizela, stejně tak i lehkomyslnost. Jsem lehce arogantní, chladná a málo důvěřivá. Jsem milá jen na toho, na koho milá být chci. Stala jsem se jen odrazem někoho, kým jsem byla. Ale snažím se usmívat, snažím se zapomenout a přejít to. Stále mám naději, mám svého bratra, kterého tahle událost poznamenala víc než mě. Chci být jeho oporou, jeho andělem strážným v těhle krutých časech. Věřím, že společně to celé překonáme. Že jednou nastane chvíle, kdy vyjdeme na světlo do nového světa. Do světa míru. Až se staré časy vrátí zpět. Nechci totiž tenhle život. A proto budu bojovat a chránit to, co je mi drahé. Abych už nikdy neviděla tu bolest v bráškovo očích, a abych už neviděla umírat své nejbližší. Stanu se silnější než kdy dřív. To přísahám..

POVOLENO ^^