Yona Tohoko [CHUUNIN]

Jméno
Yona Tohoko

Pohlaví
Muž

Věk
27 let

Vesnice
Kirigakure

Klan
-

Podstata čakry
nevyužívána

Hodnost
Chuunin

Charakter
Yonův charakter je věc těžko popsatelná. Většinu času ho můžete vidět s úsměvem na tváři a někteří lidé, kteří s ním nestrávili tolik času, by vám možná řekli, že je to věčný optimista. Pravdou ovšem je, že svoje pravé city jen pečlivě zakrývá, úsměv si zkrátka vybudoval jako svůj obranný systém, někdy to až působí, jakoby věřil, že dokud se usmívá, všechno bude fajn. I přesto samozřejmě není stroj a tak jeho silnější emoce občas, zvláště je-li překvapen, vyplouvají na povrch.
Na hodně lidí působí díky svému chování bláznivě, nebo snad lehkomyslně, blázen možná malinko je, lehkomyslný ale rozhodně ne,potřebné věci bere vážně víc než dost. K autoritám chová náležitou úctu, ikdyž s určením hranic správného chování měl vždycky tak trochu potíže a tak se mu čas od času povede nějaký úlet.

Vzhled

Yona si moc nepotrpí na taktické vesty a podobné věci. Pokud může, chodí většinu času oblékaný spíše jako civilista, nebýt dvou katan na zádech a pár brašniček s vybavením (a samozřejmě ochranné čelenky), ani by vás nenapadlo, že je to shinobi.
Drtivou většinu času má na sobě košili a společenskou vestu.

Životopis
Yona se narodil do ještě poměrně neklidného období. Svět nesužovaly žádné velké války a z kdysi krvavé mlžné už déšť dávno stačil spláchnout i poslední zbytečky rudé barvy, přesto to však stále byl svět, ve kterém shinobi měli své místo, stále docházelo k lokálním nepokojům, bandité přepadávali obchodníky a čas od času některý z těch, kteří měli lidi chránit zatoužil po moci, pro kterou byl schopen jít přes mrtvoly. A Yona měl v této společnosti své již předem určené místo.
Rodiny Tohoko se rozhodně nedala nazývat klanem, neměli žádné své hinjutsu, ani styl, na který by se jejich rod zaměřoval. Jedinou zvláštností, která se v jejich rodině dědila, bylo nadání na dvě odvětví umění shinobi, které by se dali nazvat téměř protikladnými. Členové rodiny se rodili se stejným nadáním pro genjutsu, jako pro taijutsu.
Toto nadání samozřejmě nevydrželo věčně, bylo vždy na členu rodiny, kterým směrem se vydá. Časem pak, čím více se člen rodiny věnoval jednomu odvětví, tím víc ztrácel schopnost ovládnout to druhé, až nakonec toto "zakrnělé" odvětví nahradilo v boji ninjutsu, kterému se začínali členové klanu věnovat o něco později, než vybranému zaměření. Přesto se však dalo říct, že následníci rodiny Tohoko měli více na výběr, než většina ostatních lidí, kteří se narodí již s předem určeným směrem.
Až do doby, než si jeden malý chlapec postavil hlavu a rozhodnout se odmítl.
Když Yona začal v sedmi chodit na akademii, byl postaven před volbu, stejně jako všichni příslušníci jeho rodiny před ním. Rodiče mu důkladně vysvětlili, co která volba znamená, ale jemu to stále přišlo hrozně hloupé. V té době se mu zdálo, že po něm chtějí, aby se rozhodnul, zda bude umět vytvářet iluze, ale jakmile se k němu někdo dokáže přibližit, bude se muset nechat zmlátit, nebo zda bude umět ostatní zmlátit, ale jakmile ho někdo chytí do iluze, budou mu pěsti k ničemu. Dětský svět je hodně černobílý. A tak se Yona rozhodl, že se bude učit oboje.
Když to rodičům řekl, zavládlo všeobecné pobavení. Když se ho to ale drželo již přes týden, začali být ostatní trochu nervózní. A co bylo horší, chlapci se nedalo vysvětlit, že to prostě nejde.
Nejspíš by to bylo celé daleko jednodušší, kdyby ho v celém jeho počínání nepodporoval jeho děda, který byl nyní již na odpočinku. Tvrdil chlapci, že to, o čem jsou ostatní přesvědčení není zase tak nemožné a dokonce pro svého vnuka začal vymýšlet techniky, pomocí svých zkušeností s Nintaijutsu a teorií genjutsu. Když mu nikdo jiný nevěřil, začal tedy chlapec trénovat se svým dědečkem.
Po pár zoufalých a dramatických měsících Yonovi rodiče rezignovali a došli k závěru, že ten kluk na to příjde časem sám, až uvidí, že to nepůjde.

A čas šel, ale poznání stále nepřicházelo, chlapec zvládal základy genjutsu i taijutsu a úspěšně vyšel akademii. Zdálo se, že na tomto světě není nic, co by mu mohlo bránit v rozletu, a on se konečně mohl začít učit jutsu vymyšlená jeho milovaným dědečkem.
A pak přišel náraz na zem. Jednu dvě jednoduché techniky se Yona ještě dokázal naučit poměrně lehce (tedy... dalo mu to stejně práce jako ostatním členům týmu techniky jejich, a že to nebylo zas až tak málo), najednou se ale něco pokazilo. Soustředit se najednou na komplikovanější verze taijutsu a genjutsu zároveň se zdálo jako nemožný úkol a to šlo teprve o C-rankové techniky. Yona to ale nevzdával, hlavně díky neutuchající podpoře jeho dědečka.
Nastalo zatím nejtěžší období jeho života. Úkol se nakonec ukázal jako ne naprosto nemožný, ale naučení jedné techniky mu zabralo déle než půl roku, zatímco měl pocit, že se strhá.
Pomalu ale jistě začal zaostávat za svým týmem a když přišel v patnácti čas jejich prvních zkoušek, akorát byl přítěží. Bůhví, jak se dostali přes druhé kolo, ale sotva se dostal do arény, knock-outovali ho vpodstatě na místě. Zkoušku nakonec prošla jenom jedna jeho týmová partnerka.

Po této zkušenosti měl Yona chuť s tím seknout, děda ne-děda. Cítil se naštvaný, slabý a k ničemu a tak se rozhodl, že se zaměří na ninjutsu a bude ho trénovat jak nejvíc to půjde. Později se může rozhodnout
na které ze zbylých dvou odvětví se zaměří k tomu.
Chlapce ale čekal opravdoví šok. Zdálo se, že učení ninjutsu bylo pro něj ještě daleko složitější, než to, co trénoval do teď. Ať se snažil, jak se snažil, nedokázal se hnout od základních technik, které se naučil na akademii. Dostal se už příliš daleko, dveře k umění ninjutsu už si dávno zabouchl.
A historie se znovu opakovala. Ve chvíli, kdy byl Yona postaven před osudové rozhodnutí s vědomím, že odvětví, které si vybere bude to jediné, které bude celý svůj život umět, utekl zpátky ke svému dědovi, chytající se ho jako stébla, místo toho, aby na něj byl naštvaný.
Yona tvrdě trénoval, téměř veškerý volný čas věnoval svému zdokonalování, když však přišli další chuuninské zkoušky, výsledek byl stejný. A ty další také.
Jeho týmoví partneři se museli posunout dál, působil pro ně jen jako brzda. A tak si ho začali přehazovat mezi týmy jako horkou bramboru.
Yona se cítil čím dál tím hůř a také jeho dědečkovi nebylo zrovna dobře. Stáří si na něm vybíralo svou daň. Přesto však nepřestával svého vnuka podporovat. Ne, že by to mělo nějaký větší vliv, než kdy před tím.
Yona se již pomalu začínal smiřovat s tím, že v tomto ohledu jeho život stojí za houby a že bude nadosmrti ovlivněn svojí dětskou tvrdohlavostí, když náhle přišel zlom.
Během jednoho ze svých tréninků konečně přišel na způsob, jakým bylo potřeba postupovat, aby to celé začalo fungovat a který mu nikdo nemohl poradit, neboť se do ničeho podobného, aspoň co on věděl nikdo nikdy nepouštěl. Objevení tohoto principu mu mohlo trvat stejně tak dobře dva roky, jako padesát let, bylo to jen o náhodě. Nakonec mohl být rád, že neskončil do konce života motáním se v bludném kruhu.
Když se to dozvěděl jeho dědeček, vypadal, jakoby měl na místě vyskočit z postele a začít skákat radostí. Byla to ta nejradostnější zpráva na sklonku jeho života. Yona měl vždycky tak trochu podezření, jestli pro svého dědečka není jenom nějakým podivným experimentem, ale tuto myšlenku vždycky zatlačoval do podvědomí s tím, že dědečkovi prostě velmi záleží na osudu jeho milovaného vnoučete.
A tak se stal prvním známým uživatelem gentaijutsu, ačkoliv cena za toto umění byla vysoká. Nejen, že se nedokázal naučit cokoliv z umění ninjutsu, ale zdálo se, že i samotná schopnost naučit se genjustu je v jeho případu omezená. A tak mu nakonec nezbývalo nic jiného, než se stát mistrem svého zbrusu nového oboru. Jeho nerozhodnost nakonec rozhodla za něj.
Ve věku jednadvaceti konečně absolvoval chuuninské zkoušky, jeho dědeček se toho však již nedočkal, zemřel pár týdnů před nimi. I přesto se Yona konečně jednou v životě cítil úspěšný.

A přece, jako by se celý ten úspěch zdál být zbytečným. Být shinobi už zdaleka neznamenalo to, co v době, kdy se narodil. Nastalo období míru, zlaté období, ve kterém byli všichni spokojeni a všeho bylo dostatek. Nebo se to tak alespoň po pět krásných dlouhých let zdálo být.

Yona za tu dobu trénoval, vykonával své povinosti a svět se mu zdál příjemným milým místem k žití. Zvláště, když ho každou chvíli mohl čekat postup na vyšší hodnost, přece jen chuuninem byl už dlouho a rozkazy vždy plnil. A nemýlil se, brzy skutečně přišla mise, která ho měla dostat výrazně blíž k postu Jounina. Problém byl tak trochu v načasování. Jak se zdálo, celý svět se prostě rozhodl zbláznit zrovna ve chvíli, kdy on byl ještě s jedním shinobi z vesnice vyslán na průzkum jakési údajné skrýše nukeninů. Skrýš, jak se zdálo byla opravdová, zatímco muž, který měl být jeho kolegou pořádně křivý.
Skončilo to pořádnou ránou a další z věcí, kterou si pamatoval byl mokrý mech a hrozná bolest hlavy.
Když se vrátil do Kiri, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Za dva dny se toho může stát opravdu hodně a tak se Yona nevrátil do prosperující vesnice, ale doprostřed bojiště vzniknuvšího na troskách domů.
A co bylo horší, vůbec nedokázal přijít na to, kdo s kým bojuje. Nikde nebylo vidět žádné nepřátelské útočníky, jen členové vesnice se bili navzájem mezi sebou a čert aby se vyznal, kdo na které straně stojí.
Byl to den velké zrady, ale taky velkých hrdinství, Yona neměl ale podíl ani na jednom. Nevěděl na koho má útočit, ani před kým se bránit a celý boj se mu podařilo přežít jen zbabělým ukrýváním, tolik nehodným shinobiho. Ale co dělat jiného, když člověk nerozezná přátele od nepřátel?
Po skončení bojů se mimo jiné snad i kvůli špatnému svědomí připojil k přeživším, kteří zůstali s Mizukage a o předešlých událostech se kvůli pocitu trapnosti nikdy příliš nezmiňoval.


Vybavení
Dvě katany
Kunaie
Shurikeny
Pár výbušných lístků

Bodové hodnocení
Nin. 0.5
Tai. 4.5
Gen. 3.5
Int. 3.5
S. 1.5
R. 4.5
RP. 1
Ch. 2

Techniky
- E - základní -
- D - Odoroki no jutsu - Kai -
- C - San-Ashi no jutsu - San-Te no jutsu - Shito no jutsu - Chisana kagami no jutsu -
- B - Ōkina kagami no jutsu -
- A - Yowamushi no jutsu -