Keitaro Hasegawa [TOKUBETSU JOUNIN]

Jméno: Keitaro Hasegawa

Pohlaví: Muž

Věk: 38

Výška: 187cm

Váha: 91kg

Vesnice: Otogakure

Hodnost: Toukobetsu jounin/Nibi jinchuriki

Strach: Ze selhání

Sen: Najít si rodinu a pověsit čelenku na hřebík

Klan/Rodina: Matka a otec… v poklidu žijí v Otogakure

Kekkei Genkai: Schopnosti Nibi – razantně zvýšená rychlost pohybu a ovládání katonu

Styl boje: Keitaro v boji využívá primárně svého meče v kombinaci s rychlostí Nibi. Jen málo lidí přežilo takový šermířský souboj a ještě menší počet lidí odešel po svých. Pokud by někdy došlo k boji Otogakure a Mlžné, byl by to asi právě Keitaro, kdo by byl vyslán eliminovat Mlžné šermíře.

Na podporu proti ninjům, užívajícím ninjutsu, má Keitaro několik obstojných technik, ale jejich použití mu kazí dobrý pocit z boje. Ke genjutsu by se nikdy nesnížil.

Zbraň:

Spoiler:

Podstata: Futon

Povaha: Slušný a z duše milý člověk, což ovšem neznamená, že se nemůže naštvat. K nepřátelům nechová žádný soucit, a pokud je třeba si při plnění úkolu zašpinit ruce, s tím nemá problém. Pokud je na vaší straně, jste šťastní lidé… pokud k vám míří s tasenou zbraní, je to správný čas k modlitbě, na víc vám totiž nezbude čas.

Životopis: Přednáškový sál v akademii je stejný jako si ho pamatuji. Kdysi dávno jsem také sedával v těch dřevěných lavicích a poslouchal vyprávění od legend naší vesnice. Někde v hloubi srdce teď rozhodně cítím zadostiučinění za to, že se role obrátili. Přejedu pohledem celý sál jen, abych zjistil, že je tu přítomná celá akademie. Všechny ročníky tu sedí a čekají co jim já řeknu. Zvláštní pocit. Ještě naposledy se nadechnu a mé vyprávění začne.

„Úvodem mi prosím, milý studenti, dovolte, abych vás tu všechny přivítal. Je mi ctí, že se s vámi mohu podělit o svůj životní příběh a předat vám snad i něco ze svých zkušeností. Můj příběh začíná před 38mi lety. Narodil jsem se tady v Otogakure do obyčejné rodiny obyčejných vesničanů. V mládí jsem pracoval s otcem na poli a, jak mi jistě rádi uvěříte, ze srdce jsem to nesnášel. Snil jsem o tom samém, o čem sníte vy. Chtěl jsem se stát ninjou a hrdinou. Tehdy jsem si ještě myslel, že je to totéž. Nastoupil jsem do akademie a sedával jsem tam, kde teď možná sedí někdo z vás.“ Rozhlédnu se a najdu místo vzadu, kde jsem vždycky sedával. Teď tam sedí dívka, asi 12 let. Pomalu k ní přijdu a pohladím jí po vlasech. „Přesně na tomhle místě jsem sedával, psával pomluvy o učiteli na lavici a znuděně poslouchal jeho výklad, který nepatřil zrovna mezi ty poutavé“ na chvíli se zarazím a pohlédnu na učitele „omluvte mě Sensei, ale je to tak.“ Přejdu si zpátky ke katedře a s dalším nádechem pokračuji. „Akademii jsem vystudoval jako celkem průměrný žák, takže nikdo z vás se nemusí bát, že by byl k ničemu jen proto, že se už teď neprojevil váš talent. Já ten svůj prokázal až mnohem později. Ale k tomu se dostaneme.“

Odvyprávět historky z akademie mi nezabralo dlouho a konečná zkouška taky ne. Přeci jen, je udělaná tak aby jí prošel každý co má jen trochu šanci přežít a co se něco naučil. „Chunninská zkouška, to bylo jiný kafe, to vám teda povím. Umíte si to představit? Několik dní, jen s týmem v divočině, zatímco ostatní týmy vám jdou po krku? V noci myslíte na všechno možné, ale na spánek určitě ne. Myslíte jen na to, že ty zvuky tam venku ve tmě možná nejsou zvířata, ale něco daleko horšího. Lidé. Člověk je totiž ten nejnebezpečnější netvor. Pamatujte si, že jen pokud budete se svými kolegy pracovat spolu, navzájem si krýt záda, jedině pak máte šanci. Jedinec neznamená nic. Tenkrát jsem to pochopil tou horší cestou“ vyhrnu si rukáv a ukážu jim tři táhlé jizvy přes levou ruku „kočky milují tmu a vidí v ní jako ve dne. Nebýt mého kolegy, asi bych skončil jako žrádlo. Nakonec jsme to ale všechno zvládli a dostali se až na konec. V poslední, třetí, fázi zkoušek se bojuje jeden na jednoho. To bylo poprvé, co jsem zabil jiného ninju. Díky bohu ne z naší vesnice, bylo by špatné stát proti bratrovi ve zbrani. A tím prozatím skončíme. Dejte si pauzu a za deset minut se tu zase sejdeme.“

„Výborně, vítám vás zpátky a jsem rád že jste tu všichni, tudíž že jste nezatoužili po útěku. Moje vyprávění se teď posune o jeden rok dál, kdy jsem poprvé velel misi. Nebylo to nic zlého, měli jsme eliminovat tlupu žoldáků, ale já byl v pěkném stresu. Přeci jen, bylo to mé první velení. Když jsme dorazili na místo, našli jsme jen vyhaslé ohniště a tak jsme se dali do stopování. Dostihli jsme je o tři dny později a připravili útok. Pak už zbývalo jen čekat. Jsou to skvělé chvíle, když člověk jen tak čeká na vypuknutí boje. Mísí se ve vás spousty pocitů, od strachu až po vzrušení. Pak už jen čekáte na povel, vyrazíte a dál obklopí vás to, na co jste čekali. Ryk, krev a smrt, nic víc. Takhle to mělo být a taky to tak bylo. Do vesnice jsem se vrátil v doprovodu všech svých mužů a s krvavým balíčkem na zádech. Asi víte co v něm bylo.“ Ještě hodnou chvíli jsem vyprávěl o svých příhodách z let kdy jsem byl chunnin až jsem se dostal ke své jouninské zkoušce.
„Byl jsem tenkrát vyslán, abych se infiltroval v jednom městě. Žil tam pár měsíců a podával vesnici důležité informace. Když jsem dorazil na místo, vyskytl se první problém. Za co se ubytuji a najím, když moje práce je zabíjení a tomu podobné aktivity? Odpověď se nalézala ve zdejší aréně. Bojovali tam dobří muži a já jsem tam na začátek sehnal ubytování jen za příslib boje. Naučil jsem se tam technikám, které se tady neučí. Třeba vás je naučím taky, někoho z vás, kdo bude chtít. Nejrozšířenější způsob boje byl šerm. Bojovalo se různými zbraněmi. Já si oblíbil rychlé a tenké čepele, ať už dýky nebo dlouhé meče. Časem se mi zpevnila paže a zostřily reakce natolik, že jsem vůbec nepotřeboval pomoc chakry. Bojoval jsem jako obyčejný muž a abych byl upřímný, líbilo se mi to. Dobrý výdělek, dobré jídlo a úcta lidí. Po 6ti měsících byla má mise u konce a já se měl vrátit, jenže“ na chvíli se odmlčím „tehdy byl vyhlášen turnaj. A já tam samozřejmě nesměl chybět. Hlavní cenou byl tento meč“ vytasím meč z pochvy „meč šampionů. A uznejte sami, že to je láska na první pohled. Boje byly tvrdší než do teď. Přijelo plno dobrých mužů a plno jich už nikdy neodjelo. Ve finále jsem se pak utkal s někým, koho bych už raději nikdy nepotkal. Muž, přes dva metry vysoký, mával sekerou o velikosti dětské postavy. Moje tělo nese několik jizev z tohoto souboje ale na jednu jsem obzvlášť pyšný.“ Prstem se dotknu jizvy na levém oku a pokračuji „když mě sekl přes oko, odkryl se mému poslednímu výpadu. Dýka hluboko v krku ukončila život toho obra a mně zajistila navždy slávu. Nebo alespoň mému falešnému jménu.“

„Samozřejmě že vedení vesnice se o mém úspěchu doslechlo dříve, než jsem dorazil domů. Překvapení, které pro mě přichystali mi však opravdu neudělalo radost. Kage si mě nechal zavolat ale když jsem dorazil, kancelář byla prázdná. Příliš pozdě jsem ve vzduchu zaznamenal vůni paralyzujícího plynu. Když jsem se probudil, ležel jsem nahý na kamenném stole a na břiše jsem měl namalovanou pečeť. Kage seděl vedle mě a říkal něco o daru. O poslání a o nadějích. Takhle se totiž ve skutečnosti rodí legendy. Náhodou a z vůle jejich nadřízených. To si pamatujte děcka. Vaši nadřízení vám můžou velmi pomoct, nebo velmi uškodit. Poslouchejte je a vycházejte s nimi dobře. Toť vše. Děkuji vám za pozornost a třeba se jednou nepříteli postavíme spolu.“ Na ta slova se otočím a odejdu ze sálu.

Obrázek postavy:

Spoiler:

Body:

Spoiler:

Techniky:

Spoiler:

Ještě prosím o odplnění bodů a technik

Doplněno

POVOLENO Velmi zajímavě pojatý životopis

Díky snažil jsem se