Památník hrdinů

Hřbitov byl srovnán se zemí, hroby vybrakovány neurvalci a znesvěcena byla památka těch všech, co za vesnici padli. A aby mohli Shinobi nějak jejich pomátku uctít, vytvořili náhrobník. Nachází se v části, kde je vesnice nejméně zničená. Památník s jmény hrdinů, který byl vytvořen pár let po napadení vesnice je na příjemném místě, kde se dá oddechovat, vzpomínat a uctívat památku těch, kteří se obětovali pro dobro vesnice.

Objevil jsem se u památníků hrdinů na kterém byla napsána jména všech, kteří padli za svesnici. Bylo tam i mých přátel, kteří už nejsou na tomto světě. Hachibi stále podkopával mou mysl a snažil se mně srazit na kolena ve smutných chvílích. Vzal jsem bílou katanu a zamyšleně jsem na ní zahleděl. Vybavila se mi taková vzpomínka a probudila mně z mého snu její slova " Jak dlouho hodláš ještě snít? Takhle mně nikdy neporazíš " V tu chvílí jsem odvrátil upřený pohled a byl jsem opět plně při smyslech. Avšak jsem katanu nedával z ruky a díval se dál na náhrobek. Kdokoliv by mně teď vyrušil tak by nedopadl vůbec dobře. Pokud by to nebyl spojenec.

Jihori

Válka je únavná. Velmi. Když jsem se probuil, zjistil jsem, že spím za jedním z náhrobků a žmoulám poslední kus chleba. To, co mě vzbudilo, ale nebylo kručení v žaludku, nýbrž krokry nějakého hocha. Za ta léta jsem se naučil celkem dobře poslouchat. Přikrčil jsem se za náhrobkem a díval jsem se, jak stojí u nějakého hrobu. V ruce jsem držel kus špičatého železa s "rukojetí" obalenou v hadru, dělal jsem, že jsem neviditelný, a hlídal jsem si každičký jeho pohyb.

Díval jsem se na náhrobek když v tom mně vyrušilo kručení v žaludku, avšak to kručení nepatřilo mě. Proto jsem se poohlédnul směrem k vycházejícímu zvuku a spatřil chlapce. Byl tak asi o šest let mladší než já. Zřejmě spal za náhrobkem, měl jsem v haramaki ještě půlku chleba tak jsem natáhnul ruku s chlebem k němu a hodil mu ji do klína. " Jez ať máš sílu, jinak v těhle časech nepřežiješ " Dal jsem svou ruku zpět a stál jsem vzpřímeně a rozhlížel jsem se jestli náhodou nejsou kolem nějaké nukeninské hlídky. Kdyby na nás zaútočili byly by rozprášeni mým mečem. Potom jsem zase pohlédl na chlapce a musel se ho na něco zeptat. " Vidím že pocházíš ze stejné vesnice " Ukázal jsem na svůj šátek, který byl zároveň i taková čelenka, jenže já si ho uvazoval tak aby znak vesnice nebyl vidět. Proto jsem šátek na své paži mírně odhrnul aby ho viděl. " Jak se jmenuješ a jaké jsi dosáhl hodnosti? Nejsem nepřítel takže mi to můžeš říct. " O svém bijuu jsem mu raději říkat nechtěl, protože by utekl jako ti ostatní, kteří se to dozvěděli.

Jihori

Chleba jsem vzal do rukou, kývl na důkaz díků a už jsem se do něj chtěl pustit, když mi začal pokládat otázky týkající se vesnice a hodnosti. Když nejsi nepřítel, proč tě to tolik zajímá? zeptal jsem se podezíravě a přeměřil si ho od hlavy k patě. Jihori, jmenuji se Jihori, ale do mojí hodnosti ti nic není. Čelenku jsem raději rychle vzal a strčil do vesty.

" No na tak mladýho si celkem vyskakuješ, ale to přehlídnu. Nejspíš budeš stále jen genin, já jsem vyšší hodnosti chunnin takže se dá říct, že jsem něco jako tvůj nadřízený. Měli bychom se hlásit kagemu abychom mu podali informace z oblasti. Pokud tu chceš živořit u památníku tak si tu živoř, ale až tě najdou tak si pomoz sám. Ptal jsem se tě na hodnost, abych mohl určit odhadem tvoji momentální sílu a znalosti. " Jakmile jsem domluvil tak jsem přemýšlel. Ti dnešní děti už odmlouvaj v takovém věku. Žádný respekt k dospělým, prostě hrůza.

Jihori

Nevyskakuju, jsem jen...opatrný. řekl jsem. Ano, hrozně rád bych mluvil s kage. Nebude ti vadit, když půjdu několik kroků za tebou? Nehodlám riskovat... řekl jsem defenzivně.

" Dobře, chápu. Tak tedy pojďme za ním. Možná bude ve své staré kanceláři, pokud ne tak se budeme muset poohlédnout jinde. " Jakmile jsem dořekl tak jsem se otočil a šel jsem od tohoto místa pryč. Bůhví jestli se tam dostanu na první pokus nebo zas obejdu všechny jiné místa. (přesun)

Jihori

Přikývl jsem a vydal jsem se za tím chlapíkem. Vůbec se mi nelíbilo, že mě někam táhne, na druhou stranu jsem kvůli němu zapomněl na opatrnost a začal jsem jíst chleba, který mi dal. Pořád jsem ale sledoval jeho pohyby i okolí a byl připraven rychle utéct. Provizorní nůž jsem žmoulal v kapse.

//přesun

Dostanu se až k náhrobku kde si vyrobím takový menší náhrobek, který avšak není pro člověka. Zlomená katana, kterou jsem naskládal do pochvy tam měla patřit. Zabodl jsem pochvu před náhrobek a sednul si do tureckého sedu. Nějakou chvíli jsem se modlil za svou katanu ať dojde odpočinku. Pro mně byly katany něco jako živé bytosti. Vždy stála po mém boku, ať už v dobrých nebo zlých časech. Pomohla mi porazit mé nepřátele. Po několika hodinách jsem se odtud však vydal trénovat do hor. Bylo na čase abych se stal silnější, nechtěl jsem přijít o všechny své meče. (přesun)