Ulice

Bylo tu málo lidí. Ne, že by mi to příliš vadilo, chyběl mi jen jeden člověk. Srdce se mi při cestě mezi poničenými budovami svíralo. Kapky stékající z okapů jsem chytala do dlaní. Bylo to, jako kdyby domy plakaly. Ušklíbla jsem se.
Opravdu...
Někdy jsem si nedokázala utřídit myšlenky tak, jak bych chtěla. Jako například teď. Čekala jsem, až se objeví někdo, na koho se tu budu moct usmát a doufala jsem, že naopak nenarazím na někoho, kdo by se mnou chtěl bojovat. Chtěla jsem dnes mít klid. Byla jsem utahaná jako kotě. Našla jsem si suché místo mezi trámy jednoho polorozpadlého domu. Zdálo se mi, že nespadne a navíc to bylo skvělé útočiště - věřila jsem, že tady mě nikdo nenajde, když nebudu chtít.
Tiše jsem sledovala kolemjdoucí. Většina z nich šla jako duše bez těla.
Nebo spíš tělo bez duše.
Z úst se mi vydral tichý povzdech.
Jak morbidní...

S veselým úsměvem jsem se procházela ulicí. Vrátila jsem se z procházky po okolí, abych si protáhla kosti a pomalu mířila k Mizukage. Potřebovala jsem si najít nějakou práci, něco čím bych se zabavila. Božeeeee svrbí mě ruce... skučela jsem v duchu. Neměla jsem práci ani kamarády... Potřebovala jsem někoho s kým bych se mohla bavit... Potřebovala jsem nějak ventilovat svoje emocionální výkyvy, protože jsem se obávala, že jinak prasknu.
Poskakovala jsem po ulici a skákala do kaluží jakoby mi bylo 5.
Po chvíli zdárného zablácení bot a kalhot jsem si šla vyždímat, k nějakým sutinám domu, svoje ouška u mikiny, protože nasákly jako houba.
A tak jsem tam tak stála sledovala ty chodící mrtvoli, kteří se zde ozančovali jako kolemjdoucí a ždímala si levé ucho.
"To by člověk neřekl, co zvládne deprese a déšť... stvoří chodící mrtvoly, nemám-liž pravdu??" otočím se na postavu na trámu kousek ode mě.
"Můžu si přisednout, než se to trochu zmírní??" zeptala jsem se, ale i kdyby nechtěla stejně si sednu. Zdálo se mi totiž, že tahle osoba nesdílí s ostatními jejich negativismus
"Já jsem Iono," usmála jsem se.

Natočila jsem na prst pramen vlasů.
Modrý. Jeden z nejdelších a nejmokřejších. Nějak mi sem zatékalo, ale jenom trošičku! Zamyšleně jsem sledovala ušaté "cosi," co právě poskakovalo po ulici mezi chodícími mrtvolami vesničanů a mělo to zřejmě náladu barvy mých vlasů - duhovou. Trochu mi to rozehřálo úsměv na rtech a donutilo mě to trochu vykouknout, abych si osůbku pořádně prohlédla a ujistila se, že se mi nezdá. V té chvíli si mě zřejmě všimla a barevná hříva udělala svoje - okamžitě byla u mě.
Když byla blízko, došlo mi, že jde o ženu. Malá, ale určitě ne starší než já. Ale ani o moc mladší. Zkrátka tak nějak moje věková kategorie. A přitom tu byla s králičími oušky na mikině.
No, já nemám se svým vzhledem psychopata co říkat...
"Sotva se to zmírní, ale přisednou si můžeš," kývla jsem. "Watashi wa Kin desu. Yuki Kin."
Ještě chvíli jsem si ji prohlížela, dívala jsem se jí do očí. Na střechu vyskočila lehce, takže nejspíš byla shinobi. Ale určitě jsem ji neznala.
Nemůžu znát všechny?
"Těší mě, že konečně poznávám někoho nového, kdo není zombie. Ne, že bych si s nimi nevystačila, ale nejsem Sunagakurský loutkař, abych si hrála s lehce manipulovatelnými loutkami."
Pokrčila jsem rameny.
"Copak jsi vlastně zač? Bylo by vhodné to vědět, když už se tu spolu schováváme pod... trámy?"

Tahle osůbka mi hned učarovala. Chvíli jsem jen hypnotizovala ty naprosto boží vlasy a uvažovala jestli si je někdy ona osoba, jménem Kin, pokoušela nagelovat a udělat si kohouta. Ušklíbnu se a sleduji zombie walk procesí na ulici.
Svěsím nohy z trámu a spokojeně jimi pohupuji. Takže jsem konečně našla někoho kdo vypadá aspoň trochu optimisticky...
Úsměv se mi rozšířil o to víc.
Nuž i loutkaři musí občas přijít do styku s lidmi... vlastně v Suně ani zombie nemůžou být... upadnu opět do stavu uvažování nad blbostmi. Jo, nemůžou, tam mají maximálně tak mumie! zakončím s úderem pěsti do dlaně a spokojeným úsměvem.
Po chvíli si začnu ždímat druhé ouško a přitom uvažuji jak se představit.
"Jsem Iono Miho a jsem tu široko daleko jediný šílený jounin s ušatou mikinou..." prohlásila jsem po chvíli a uvelebila se. Naklonila jsem hlavu na stranu a ouška se nahrnula na bok.
"A ty?"

Mumie?!
Ta dívka se mi začínala líbit čím dál víc.
"Já jsem tu zase široko daleko jediný Tokubetsu Jounin s duhovými vlasy," podotkla jsem.
Jounin příliš často s lidmi takhle nemluvili. Fascinovaně jsem sledovala, jak si ždímá králičí ouško na mikině.
Skvělá změna!
Trochu pohodlněji jsem se usadila do tureckého sedu.
Až nás takhle uvidí můj partner...
"A co máš, Iono, v plánu, až se trochu zklidní déšť?"

" Ty vlasy jsou prostě božííí," poznamenám. Ha, Tokubetsu Jounin co se mě nesnaží zabít pohledem! Vítaná změna! Zasměju se a chvíli si mnu bradu nad otázkou co budu dělat dál.
"Celý týden jsem neměla nic pořádného na práci... asi půjdu a požádám naši milou kage o nějakou misi. Cokoliv, klidně pohlídám i ryby v potoce, aby jim nenarostli nožičky, ale hlavně ať mám co dělat..." zoufale kňučím. O když se mi najednou pryč nechtělo. Nespěchala jsem zase tak moc a tahle osoba se mi líbila čím dál víc a tak jsem pocítila chuť se o ní něco dozvědět a popřípadě s ní něco podniknout.
"A co budeš potom dělat ty?? Doufám, že nehodláš trávit celý den počítáním průměrných ročních srážek... je to marný, je to marný, je to marný. Stejně jako snažit se tu zahlédnout duhu." našpulím pusu a zakloním hlavu. Mezi očima mi přistála kapka. Potvora jedna! Za to mi zaplatí! mručím a otřu si čelo mokrým rukávem. Po dlouhé době jsem opět pocítila chuť ovládat katon. Aspoň bych si mohla usušit oblečení...

Každý, kdo mi pochválí vlasy, si mě získá. Tím bylo jasné, že jsem se na chvíli stala jejím mazlíčkem. Doslova jsem na ní visela pohledem. Vždyť zajímavých lidí bylo kolem aktuálně tak málo!
"Hledala jsem něco, co by se dalo využít. Obvazy, léky... Pořád je toho v troskách hodně a jelikož jsou nestabilní, ani shinobi se do nich často neodváží," pokrčila jsem rameny. "Někdo říkal, že dokonce našel i nějaký svitek, ale pochybuji, že to bude pravda."
Snažit se tu zahlédnout duhu?
"A co moje vlasy? Ty snad nejsou trošku jako duha?"
Právě se splnila jedna nesplnitelná věc.
Ha! Překonaly jsme boj s větrnými mlýny!
"Vlastně jsem také doufala, že při procházce v ulicích objevím partnera, abychom mohli pokračovat v tréninku."
Na chvíli mne napadlo, že by si se mnou mohla zatrénovat ona, ale neznala jsem její schopnosti a někdy to v takových případech bylo nemožné. Navíc shinobi s Hyōtonem jako já by si s mistrem Genjutsu nebo Taijutsu asi při boji příliš nerozuměl. Respektive při tréninku, při boji by byl výsledek jasný předem, pokud by se uživatel Taijutsu dostal dostatečně blízko nebo pokud by mě uživatel Genjutsu načapal nepřipravenou.
"Napadá mě, že bychom si mohli zatrénovat spolu, když ani jedna nemáme, co na práci a když najdeme vhodné místo," navrhla jsem přesto. "Preferuješ Ninjusu, Taijutsu nebo Genjutsu?"

Nad její poznámkou o duze se jen zasměju. "Samozřejmě tvoje vlasy jsem doteď neznala. Takže jo. Od teď jsi oficiální duha Kirigakure. Bohužel mi medaile a diplomy došli, takže ti jen potřesu rukou a popřeju hodně štěstí," zazubila jsem se, chytila ji za ruku a horlivě s ní třásla. Pak jsem ruku pustila a chvíli uvažovala nad nabídkou k tréninku. O klanu Yuki jsem moc nezaslechla, ale slyšela jsem že ovládají Hyoton... To by mohlo být zajímavé, ale já jsem byla spíš na útoky ala potvora.
Nuž trénink by byl fajn, to jo. Specializuji se na Taijutsu a Ninjutsu a to většinou bodám kudlu do zad... zamručela jsem a s velkým zájmem sledovala mouchu, která kolem proletěla.
Když už, tak někde mimo otevřené prostranství, pořád prší...

Horlivě mi třásla rukou.
Ha! Někdo, kdo se rád dotýká!
Nechala jsem, aby mi třásla s rukou, jako kdybych byla hadrová panenka a nemohla jsem se z toho vzpamatovat?
Můžu tě obejmout?
Pro jistotu jsem se zeptala jen v duchu. Prozatím.
"Inu, já jsem tu na Ninjutsu, na útoky na dálku. V Taijutsu mě jistě přemůžeš," povzdechla jsem. "Ale zkusit to můžeme."
Přemýšlela jsem nad jejími slovy.
Uvnitř?
"Inu, hlavně nesmíme nadělat moc hluku. Přestože prší, v polozbořených ruinách vesnice není bezpečno nikdy. A to obzvláště proto, že prší, domy by mohly být obsazené nukeniny."
Ztratila jsem se v myšlenkách a horlivě jsem v mysli hledala místo, kde by nás nikdo nemohl vyrušit.
"Napadá tě něco?" zamumlala jsem mezi přemýšlením. "Ale vlastně možná ani nepotřebujeme budovu, v dostatečně hustém lese kus za vesnicí by na nás také nepršelo a možná by to bylo na trénink praktičtější, pokud budeme používat i Ninjutsu."
Škoda, že tu není Mareo-kun, má vždycky dobré nápady, když dojde na neřešitelnou situaci...

Asi to bude znít hnusně, ale ta holka vážně věděla jaké prostředí pro boj preferuji... zamručela jsem v duchu a přemýšlela s ní. Chvíli bylo naprosté ticho a já očima kmitala nahoru a dolů jak jsem sledovala vodu co kapala na zem.
"Můžeme zkusit okolí jezera... kousek od tam by nám to mohlo vyhovovat..." zamručela jsem a přemýšlela kde ještě bychom mohli trénovat. Možná ještě vodopády... tam by taky mohl být klid.
"Každopádně budu mít já zase nevýhodu, protože techniky co používám je většinou Suiton..." zasměju se. Mít za sparinga někoho z klanu Yuki... to zní jako výzva.

"Když budeme dál od vody, budu v nevýhodě, ale jelikož prší, budu mít kdekoli venku boj vlastně jednoduchý. Klan Yuki používá Hyouton," přiznala jsem své Kekkei Genkai.
"Takže vlastně Suiton, Fuuton a jejich kombinaci."
Pokrčila jsem rameny.
"Nechám výběr raději na tobě," dodala jsem po chvíli.

"Tak jo jdeme k jezeru, bude sranda!" uchichtla jsem se a seskočila z trámu dolů. Lekce jsem dopadla a rozhlédla se kolem. Vyšla jsem ven na déšť a všimla si postavy v kápi, po chvíli ji sundala a já tak poznala tu holku z klanu Hoshigaki. Usměju se a mírně zasalutuju na pozdrav. Potom se otočím zpět na Kin.
"Yuki-chaaaaan. Jdeme, jdeme!" mávnu rukou a začnu poskakovat ulicí pryč.
"O-ha-yo-sempai!" pozdravila jsem a počkala na Kin, pak jsem se spolu s ní vydala k jezeru. Spokojeně jsem se usmívala a zářila jako sluníčko. Yay! Bude zábaváááááá! pištěla jsem v duchu.

//PŘESUN

Přikývla jsem.
"Yosh!" Vyskočila jsem a zatímco seskočila z trámu dolů, balancovala jsem ještě chvíli na něm. Když skončil, odrazila jsem se od okapu a dopadla na zem vedle ní. V té chvíli už kolem ní prošla pro mne neznámá osoba. Já už ji pozdravit nestihla.
Zvláštní. Kdo to mohl být?
Zdravit neznámé ve vesnici, která byla polorozbořená a jen se to v ní hemžilo nukeniny, to byl nápad nad nápady. Nakonec se mi povedlo vykouzlit nervózní úsměv.
Inu, snad jsme tím nic nezpůsobily.
Šla jsem v klidu za ní, tedy zpočátku - stačila jen chvíle, abych se nakazila jejím nadšením.

//Přesun