Hřbitov

Dorazil jsem na toto místo. Sentimentalita mi tu visela ve vzduchu stejně tak jako myšlenky v mé hlavě. Už nepotřebuji život. Je nepotřebný a nedůležitý. Proč ho tedy žít. Opomínám vše, čeho jsem dosáhl. Prostě jsem šel. Ruce podél těla v dlouhých rukávech jsem došel až k snad jedinému opravdu udržovanému hrobu skrytém v roušce stromů a několika větších kamenů. Rukou stále v rukávu jsem mávl nad hrobem, okolo kterého se poté vytvořilo několik ledových růží, doslova ho obrostly. Nostalgické, jako bych to už někde viděl. Jaké jméno ale bylo na hrobu vytesáno? Když vezmeme v úvahu, že hrob Mareových rodičů byl zničen při útoku na Kiri, při jejím pádu ...

Po nějaké době postávání jsem se jen sesunul ke hrobu, prostě jsem si na něj sedl, záda si opírajíc o mramorový náhrobek s takovým dětským úsměvem na tváři.
" Na, nii-san. " začal jsem s ironií v hlase.
" Brzo se k tobě připojím. Znovu. " uchechtl jsem se a na obličeji se mi vyjevil šílený úsměv.
" Vracím se k tobě, tvoje myšlenky byly správné. " začal se smát.
Sledoval směr, který vedl na hřiště. Jen se díval, byť si byl snad jistý, co se stane. Co by se mohlo stát. Byl v klidu, bylo mu to jedno. Párkrát přejel rukou po náhrobku a poté přejel po těžce čitelném jméně, které během chvíle zamrazil ledem. Ani člen klanu Yuki by ho nesundal z náhrobku aby si přečetl jméno pod ním. Protože v něm stále bude Mareova chakra.
" Ty už bys tam běžel, co? Nii-san. Jsi hloupý. " začal se smát, tentokrát šíleně.
Psychikou byl už zjevně zlomený člověk, člověk plný tajemství.

" Probouzíš ve mne chuť znovu začít malovat. " usmál jsem se.
" Tak si dojdeme pro barvy, ne? Nii-san. " zněl tak- děsivě.
Rozhodně tohle byla pravá kůra Marea Yukiho, přesně takový on byl. Ve své podstatě to byl génius, ale jeho život ho snad až moc ovlivnil.
" Nii-san, ještě přijdu. A nebo se sem vrátím. Jakkoliv. " zasmál se.
Poté se pomalým krokem rozešel zpět k hřišti. Neřešil, kolik tam toho za tu dobu pomřelo. Prostě tohle nemělo cenu. Tak se rozhodl k vlastnímu rozhodnutí. Neustálé procházení mezi dvěma různými místy- on se prostě nemůže zastavit.

" Tadaima yo! " ozvalo se už z dálky.
Mé oznámení o příchodu. Vrátil jsem se, jak jsem slíbil. Dorazil jsem znovu k hrobu, na kterém bylo zakryté jméno. Z pod roušky mého pláště jsem vyndal svitek a začal něco zapisovat. Ano, byla to všechna tajemství Hyotonu, jednoručních pečetí, nové poznatky a mé vlastní techniky i s jejich rozšířeným používání. Poté jsem ho jen položil na ten hrob, na jeho vrcholek. Tento svitek jsem poté obalil silnou vrstvou ledu.
" Kore wa koko ni sono aitsu no tame ni aru. " pronesl jsem už klidněji než předtím.
I přesto jsem stál za svými slovy. Moje smrt přinese více než život. Jakmile byl svitek "zapečetěn" mou vlastní vrozenou schopností, v ruce se mi znovu vytvořil meč. Klekl jsem si k hrobu a ještě něco vyryl nad ono zakryté jméno.
" Niisan ... ore wa omae no tokoro he iku. Matte yo. " špitl jsem.
V tu chvíli už jsem si stoupl a zavřel oči.
" Kono yo- Sayonara. " dodal jsem ve chvíli, kdy jsem vytvořil v ruce další pečeť.
Mečem jsem proti sobě švihl tak, že mi přeřízl břicho a jakmile jsem uvolnil pečeť na ruce, pomalu jsem se změnil v ledový prach. Zmizel jsem a zemřel. Už jsem neexistoval. Poslední, co se po mne stalo bylo odkrytí onoho jména. Stálo na něm celých pár let jen toto jediné jméno: Mareo Yuki, ke kterému bylo připsáno: Kono furui-sama soshite kono atarashii-sama. Ten starý i ten nový. Už nebude žádné utrpení, už to skončilo- konečně ...

Sledovala jsem to z dálky. Plížila jsem se za ním celou dobu jako stín. Nedokázala jsem zvednout ruku a zavolat, že to stačí. Že ještě je, co prožít a že je to nezbytné. Sledovala jsem, jak prováděl pečetě, jako kdyby se chystal na nějaký rituál.
Copak sebevražda je konec hodný takového shinobi?
Přes rty se mi prodral němý výkřik. Nemohla jsem sebevrahu zkazit poslední chvíle, které mu zřejmě dávaly smysl. A rvalo mi to srdce. Nemohla jsem ho ani jednou políbit. Pochybovala jsem o tom, jestli mě vlastně někdy uznával, jestli o mě alespoň trochu stál nebo jestli by o mě stál, kdyby se věci měly jinak. Kdyby jeho rodiče nezemřeli. Kdyby nebyl klan Yuki vlivem zničení Kirigakure tak potrhaný jako starý kabát, který už naší zemi nesluší a místo cti jí dělá jen ostudu...
Konečně jsem se odpoutala od stromu, u kterého jsem stála a zamířila jsem k k místu, kde se ještě stříbřila hlína ledovým prachem. Přejela jsem prsty po náhrobku, jako kdyby v sobě ještě mohl uchovat lidské teplo. A spustila jsem těch pár slz, které se mi draly přes víčka.
Kdyby to nezkazila doba, žil by. A bojoval by po mém boku za náš hrdý klan a za naši rodnou vesnici. Alespoň tuhle jistotu jsem se snažila mít. A neměla jsem ji, ale už mi nikdo neřekne, jaká je pravda. A jak jsem ho znala, pokud bych neuměla číst myšlenky, tak by mi to neřekl ani on i kdyby ho život nestál poslední zbytky naděje.
"Změním to."
Ani nevím, proč jsem to řekla.
"Změním to, aby už nikdo neměl život tak hodný lítosti a vzpomínání jako ty, Mareo-kun... Přísahám. A proto... Sayonara."
Ještě než jsem se otočila, zůstala jsem tam chvíli stát. Už jsem se nechtěla otočit na ten hrob, nechtěla jsem si na něm přečíst vyryté jeho jméno.
"Zase se vrátím. Přece jsem ti slíbila, že se mě nikdy nezbavíš."
Vykouzlila jsem pod cestou slz menší úsměv. Rozhodně se zase vrátím. Smrt totiž není vysvobození, není konec. A pro srdce živých nic nemění. Možná to zamaskuje, schová pod podzimní listí, ale na podzim také fouká vítr a listí přelétává sem a tam a odkrývá v pozdně letních bouřkách další a další vzpomínky. A já nezapomenu nikdy.

//Přesun