Kavárna zavátá v písku

Posadila jsem se na jednu z mála židlí, které jsem v kavárně našla a objednala si rámen, po tréninku mi trochu vyhládlo a rámen mi naprosto sednul a zasytil mě na půl dne dopředu. Podepřela jsem si dlaní hlavu a přemýšlela o pár posledních měsících, bylo to pro mě těžké, skrývat se a zadržovat v sobě všechnu tu energii, které jsem někdy měla až příliš.

Z mého zamyšlení mě vythl až podivný zvuk připomínající odkašlání a následně něčí hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala se na toho muže, na první pohled se mi zdál sympatický, prostě jsem měla ráda lidi, kteří tak trochu v něčem vybočovali. "Jistě, bránit vám v tom nebudu, vlastně budu i ráda." Usmála jsem se na něj jako oplátku za jeho poněkud křečovitý úsměv.

Sadol som si na stoličku vedľa.. slečny? pani? kto vie, ako som ju mal volať či oslovovať. Pozrel som sa na menu ktoré tu dávali a so zamysleným pohľadom som rozmýšľal, či tu naozaj nemajú aj matroš ako kovošrot či piliny. Nakoniec som si objednal nejaké jedlo, čo bolo dosť.. divné, keďže som už nejaký ten rok nič nejedol.
"Možno, to bude znieť divne.. ale, mohol by som poznať vaše meno? Moje je Artemis." Bola pravda že som moje pravé meno nepoužíval už niekoľko desaťročí.. prost som ho nenávidel a snažil som sa na neho zabudnúť.

Pozorovala jsem toho muže s neskrývaným zájmem, přecejen jsem už dlouho s nikým takovým nemluvila. "Jmenuji se Lynn, ráda tě poznávám Artemisi." Znovu jsem se na něj usmála a napila se ze sklenice vody, která předemnou ležela. Když jsem si ho pořádně prohlédla, nemohla jsem přehlédnout, že má na tváři také tetování, stejně jako já. "Moc často nevídám lidi s tetováním, nebo to není tetování?" Optala jsem se ho očima si stále prohlížejíc jeho tvář.

Bol som celkom rád, že sama vynechala vykanie a tak som v podstate mohol tykať aj ja jej. Rukou som si prešiel po tvári, kde sa mi nachádzalo tetovanie.. teda.. bolo to tetovanie ? Na jej otázku som sám nevedel odpovedať. Trocha spýtavo som sa na ňu pozrel a následne som sa ospravedlňujúco no milo pousmial.
"Gomenne, popravde.. neviem. Asi áno, mám ho už dlho." Nakoniec som si danou rukou tvár podoprel a oči som z nej uprel na misku, ktorú mi obsluha doniesla. Teda... asi ma naozaj zle odhadli. Bez slova som sa na jedlo pozeral a pár krát mi oči tiež zastali na paličkách. Nevyzeralo to však, že by som ho plánoval jesť. Znova som sa pootočil ku Lynn.
"Hmm, Lynn.." Pošepol som skôr pre seba a to meno som si len tak prevaľoval na jazyku.
"Pekné meno.. nezvyčajné ale pekné." Prikývol som nakoniec, až som sa rozhodol dokonca aj zložiť klobúk a položiť ho niekam na stôl. Znova som si len podoprel hlavu s pohľadom upreným na ňu.
"Nepamätám si, že by som ťa niekedy videl.. asi som tu už naozaj dávno nebol.. Hmm aké to vlastne je ? Žiť tu?" Predsa len, ja som tu nebýval ani.. nežil teda.. prišiel som len pred nedávnom a samého ma celkom prekvapilo, v akom stave sa Suna nachádza.. ako keby ma celá vojna proste obyšla.

"Celý život jsem žila v luxusu, je pěkné konečně mít něco trochu útulnějšího, i když za tak smutných okolností. Ale je to jen můj neobjektivní názor." Usmála jsem se na Artemise a znovu se napila vody. "A děkuji, tvoje jméno je taky trochu neobvyklé, ale zní hezky." Zaujal mě jeho postoj k jídlu, které mu přinesli, chvilku jsem ho pozorovala, než jsem se odvážila zeptat. "Um, ty to nebudeš jíst?"

"Hmm.. celý život v luxuse.. heeeh.." Skonštatoval som s úškrnom na perách a následne som jej len moju misku plnú ešte teplého jedla posunul.
"Môžeš si dať. Ja to jesť nebudem." Po tom som len z vrecka vytiahol váčok s peniazmi a zaplatil som v podstate za oboch. Aj keď ja.. no.. pôvodne som predsa len vôbec žiadne jedlo nechcel. Následne som len bez slova prikývol. Nebol som moc zvyknutý na nejaké vzájomné komplimenty a momentálne ma vôbec nenapadlo, ako v konverzácii pokračovať.
"Tie tetovania.. nie sú obyčajné..." Nebola to otázka, bolo to skôr konštatovanie. Nemal som síce žiadne senzibilské schopnosti no moja intuícia bola celkom dobrá. Navyše sa mi zdali tie tetovania, aj keď pekné, tak trocha.. no, ako keby v sebe nemali moc súvislostí a to sa moc často nevidí.

"Takový život jsem nikdy nechtěla." Ujistila jsem ho a chvíli se dívala na jídlo, které mi nabídnul, než jsem ho trošku provinile přijala. "Děkuju, jsem tvým dlužníkem." Mrkla jsem a snědla pár soust. "To máš pravdu, nejsou. Mám je už od malička, je to moje kekkei genkai podivné, že?

"V poriadku, zapamätám si to." Povedal som hlasom, ktorý naznačoval, ako keby práve tým jedlom zapredala svoju dušu mne. Nikto však ani len nemohol tušiť, ako som to naozaj myslel.
"Nikdy som o tom kekkei genkai nepočul. Nebudem ťa vśak nútiť k tomu, aby si mi o ňom niečo povedala. Ak teda sama nechceš." Dosť "nápadne" som sa však zapozeral na jej jedlo a dalo sa to chápať ako taká xD protislužba ? Kto vie. Začal som sa celkom záhadne, až priam fanaticky no zároveň len veľmi opatrne usmievať.

Téměř okamžitě mi došlo, na co myslí, takže jsem měla celkem problém udržet sousto v ústech a spolknout ho před tím, než vyprsknu smíchy a na celou kavárnu se začnu smát. "Vy muži si umíte tak pěkně říct o věci, které chcete." Usmála jsem se na něj a konečky prstů se dotkla tetování na své tváři. "Je to jednoduché, za pomoci jednoduché pečetě můžu do svého tetování zapečetit věci, zvířata i lidi, tetování se pak v závislosti na velikosti objektů zvětšuje." Upřeně jsem se na něj zahleděla a čekala, co mi na to řekne.

"Sme v tom dobrý.. čo dodať." Šepol som, po čom som sa obrátil a začal pozerať niekam pred seba.
"..ak sa teda jedná o veci.." Znova som po nej strelil pohľadom a .. takmer by som odprísahal, že sa mi v nich zaiskrilo.
".. každopádne, zaujímavá schopnosť. Pripomína mi to ukladanie vecí do zvitkov." Dodal som stále s nemenným hlasom. Nastal tu však problém, že som nebol príliš sociálne založený teda.. aj čo sa schopnosti komunikovať s ostatnými týkalo. Predsa len, okrem Kazekage bola táto žena jediným človekom, s ktorým som sa v poslednej dobe.. či dokonca v posledných rokoch rozprával.. a navyše viac než dvoma-troma vetami. Možno to však bolo tým, že tu nebola ani Yui a ani Yuji, ona však o nich nemala ako vedieť. Sám som nevedel, prečo som ich tento krát nezobral zo sebou. V ruke sa mi odniekadiaľ objavil šálok v ktorom bola nejaká tekutina a predo mnou bola dokonca konvica plná čaju.. ktorá rozhodne nepatrila do tejto reštaurácie. Mal som predsa len obľubu v nedokonalých, pokazených či zničených veciach a táto šálka boal tak trocha prasknutá, rovnako ako aj podnos.. držalo to však.. nejak.

"To jistě jsi." Zasmála jsem se znovu. Dřív, než jsem se vůbec stihla pozastavit nad jeho neobvyklou čajovou soupravou, začaly se dít divné věci. První jsem se rozhlédla po kavárně, všichni byli pryč a atmosférou to tu připomínalo horor. Prudce jsem vstala od stolu až židle, na které jsem seděla, spadla na zem. "Co se to děje? Asi bychom se měli jít podívat, jestli je Kazekage v pořádku, co myslíš?" Otočila jsem se na Artemista s neskrývanými obavami v očích.

Popravde som tejto atmosfére nepripisoval moc veľký význam. Keď sa Lynn prudko postavila, ja som si len v pokoji dopil môj čaj a rovnako šikovne som stihol schovať ako konvicu, tak aj šálku, ako som ju pred tým stihol aj rozložiť. Pomaly som sa postavil a na chvíĺku som sa zamyslel. Z náprsného vnútorného vrecka z plášťa som vytiahol jeden zvitok, ktoý som roztvoril.
"Kazekage tu nie je. Je mimo dediny." Odpovedal som jej a následne som sa mierne pootočil.
"Nemysli si prosím o mne nič zlé.. potom ti to vysvetlím." Pousmial som sa a zo zvitku som vyvolal Kin a Rin. (furt si to pletiem s Yui a Yuji xDD!!) Boli to.. ľudia ? Vyzerali úplne identicky ako nejaké šesť-sedem ročné dievčatá no už na prvý pohľad na nich bolo niečo.. podivné. Na končeku dvoch prstov som vytvoril chakrovú guličku, ktorú som im vložil do chrbta a oni sa zrazu spamätali a začali sa trocha otriasať.
"BAKA !! Bráško BAKA !! BRR Baaaka !!" Začali po mne hučať a biť ma malými päsťami všade, kam dočiahli. Bol to side-efekt mojej techniky.. bol som už tak zviknutý.. že som im pomocou mojej techniky vložil aj ich povahu takú, akú som si ju pamätal... nevedel som to ovládať no nikdy mi to nevadilo.. pred pár rokmi som ich predsa len bral ako živé bytosti.. moje dve malé sestry..
"Budeme mať čo robiť.. aby sme to nejak zvládli mi.. Aspoň myslím." Pokrčil som ramenom a následne som sa znova začal obzerať po okolí.
"Tak.. vylezte... " Vyzval som neznámeho.

"Myslet si něco zlého?" Ušklíbla jsem se a postavila se vedle Artemise. "Náhodou jsou roztomilé." Naklonila jsem se k holčičkám a pořádně si je prohlédla, vypadaly opravdu jako dvě poupátka. Zatřásla jsem hlavou a napřímila se. "Ale není čas se tu rozplývat, mám z tohohle všeho špatný pocit." Prudce jsem otočila hlavou směrem ke dveřím kuchyně. "Tam, něco se tam pohnulo." Upozornila jsem Artemise trošku úzkostlivým tónem, z tohohle jsem neměla vůbec dobrý pocit.

S povzdychom som sa pozrel na miesto, kde niečo zavŕzgalo..
Genjutsu?- prebehlo mi hlavou. Vysvetlovalo by to náhle zmiznutie personálu a aj všetkého ostatného. Stále som si však nemyslel, že by to bola jediná prijateľná možnosť.
"Mám pocit že má niekto zmysel pre humor.." Odpovedal som sucho a ruky som spojil do jednoduchej pečate na genjutsu kai. Bol som bábkar.. moje ovládanie chakry bolo dosť dobré a dalo by sa pripisovať k Hyuugom, aj keď ja som ho využíval na niečo iné.. v pdostate kao každý iný bábkar. Môj tok chakry tiež nebol práve normálny a narušiť ho mohlo byť viac než náročné. Kontroloval som si ho, nezdalo sa mi, že by som ho mal nejaký narušený no aj tak som to nakoniec skúsil.
"Kai.." šepol som a nabúral som vlastný tok chakry, po čom som ho rozvíril a znova upokojil.

"Artemi.." Zakašlala jsem se a začala lapat po dechu. Podívala jsem se mu do čí a ukázala směrem k východu. Dopotácela jsem se  k chodbě a na chvilku se musela opřít o její chladné stěny, protože se mi zatmělo před očima. Ale počkat ... chodba? Kde se tu vzala? Otočila jsem se zpátky a kavárna byla prostě pryč a k tomu ty divné zvuky, začínala jsem být vyděšená.