Toshiro Isari [GENNIN]

Hodnost: Genin
Věk: 16
Narození: 19.1.
Pohlaví: Muž
Krevní skupina: AB+
Vesnice: Momentálně žije v Kirigakure no Sato, ale odkud pochází nikdo neví.
Klan: --




Kekkei Genkai: Nejedná se o KG, jako takové. Z důvodu pokusům, které na něm byly v dětství prováděny, dokáže od sebe rozeznat, sebemenší odstíny barev a celkově vidí větší detaily a vidí jasněji (takovej lepší kontrast). Díky tomu dokáže vidět ve tmě a díky této schopnosti dokáže rozeznávat obrysi v kouři mlze a podobném prostředí vidět obrysy na mnohem větší vzdálenost.

Elementy: Suiton

Body: Ninjutsu: 2.5
Taijutsu/Kenjutsu: 3.5
Genjutsu: 0
Inteligence: 2
Síla: 2
Rychlost: 2
Chakra: 1.5
Ruční pečetě: 1.5
Celkem: 15

Techniky: Všechny E-rank techniky.
D-rank: Kirikagure no Jutsu





Vzhled: Itami je vysoký zhruba 173 centimetrů a váží kolem 65 kilo. Díky tréningům s adoptivním otcem má vypracovanou postavu, za kterou by se nemusel nikdo stydět. Itami má velmi bledou pokožku, která je nejspíš následkem toho, že strávil většinu svého života zavřený v tmavé místnosti. Má světle modré dlouhé vlasy a nedá se říct, že by se o svůj účes nějak staral, takže má vlasy pořád rozcuchané, ale nevypadá to nějak špatně. Několik pramenů mu spadá do obličeje, ale ne tak aby mu překrývaly oči. Itamiho oči jsou na něm asi to nejzvláštnější. Mají zářivě jantarovou barvu, a celkově se oči podobají nějaké dravé šelmě a úplný dojem ještě dokresluje tvrdý pohled, ve kterém se zrcadlí všechna bolest a tíha z Itamiho života. Jen málo lidí i z dospělých otrlých ninjů vydří dívat se Itamimu delší dobu do očí. Pod spodním rtem má dva piercingy ještě z dob svého věznění, ale protože si na ně už zvykl, odmítl jejich odstranění.
Itami nosí klasické šedé triko, které má na ramenou malá kovové plíšky, které dokážou odrazit slabší útoky zbraní. Obě ruce má od zápěstí pod loket zabandážované a na rukou má bezprstové rukavice. Přes rameno má popruh od pochvy na katanu, kterou má na zádech. Někdy Itami nosí přes triko ještě přehozenou tmavě šedou bundu na zip s vysokým a širokým límcem, který mu při zapnutí dokáže zakrýt téměř půlku obličeje, ale většinou nosí bundu rozepnutou úplně, nebo aspoň onen límec. Dále nosí zelenošedé kalhoty, které má pod koleny schované ve vysokých pevných botách. Na levém stehně má upevněnou ochranou čelenku své vesnice a na pravém pouzdro s povinnou ninja výbavou.

Spoiler:

Charakter: Kvůli svému životu i přes jeho světlé chvilky v posledních letech velice těžko začíná důvěřovat ostatním lidem. Není příliš společenský a s ostatními lidmi si moc nerozumí. Mluví velice málo, a když už tak vše říká odměřeným tónem, kterým jen podporuje špatný první dojem navozený z jeho vzhledu. Mnoho lidí ho nemá v oblibě už od pohledu a on je v tom jen podporuje. Rád používá narážky na lidi a často je velmi ironický. Ve svém životě měl velice málo radostných zážitků a radost ani jiné city moc nedává najevo. Jedná činnost, o které se může říct, že ho baví je boj, který si doslova užívá a vítězení v něm. Je velmi škodolibý k ostatním lidem. Na svět má velmi realistický pohled a věří, že všechno se děje z nějakého důvodu. Velice nerad se zabývá minulostí a úvahami typu „Coby kdyby.“ Je velmi sobecký myslí vždy hlavně na sebe, protože o něj se taky skoro nikdo nezajímal. Je velmi sebevědomí a cílevědomí.
Má rád ticho a klid, kterého si v životě moc neužil. Na druhou stranu má rád tmu, i když v ní strávil velkou část svého života. Tma mu navozuje pocit bezpečí, protože se v ní de lehce zkrýt.
Nerad mluví o své minulosti a o sobě celkově. Velice ožehavé téma pro něj jsou i jeho oči. Vyloženě nesnáší fialovou barvu, protože právě tato barva mu v životě přinesla mnoho bolesti. Dále nemá rád děti, protože ještě teď v nočních můrách slýchá jejich křik a pláč. Zároveň mu děti připomínají i jeho dětství.





Kapitola 1: Utrpení
Jako z dálky ke mně přicházel dětský křik, pláč a prosby. Začal jsem se pomalu probouzet, mezi dětskými nářky jsem začínal rozeznávat i další hlasy. Tyto hlasy byly hluboké a bylo v nich cítit nadšení, už jsem je bezpečně poznával, patřili mým věznitelům. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl jsem se kolem sebe, doufal jsem, že tentokrát budě něco jinak, že tahle noční můra skončí, doufal jsem, že se probudím někde daleko od této temné místnosti, daleko od této laboratoře. Původně jsem, ani nevěděl co se tu děje, až jednou mi vedoucí této laboratoře prozradil, že vyvíjí nějaké simulanty na zlepšení schopností ninjů a celkově lidského těla. Potom mi ještě se smíchem pověděl, že jen já a pár dalších máme tu čest být první, kdo úžasné látky může vyzkoušet. Ze vzpomínek mě vytrhly až kroky a hlasy ozývající se zpoza dveří. Snažil jsem se určit, kde mohou být. Po pár vteřinách jsem zjistil, že se hlasy přibližují. Hned jak jsem to zjistil, zalezl jsem po čtyřech do nejvzdálenějšího rohu ode dveří, kde jsem se přitiskl k studené a vlhké kamenné zdi, skulil se do klubíčka a po tváři mi začaly téct slzy. Slzy strachu, strachu z bolesti, která se dostaví vždy, když přijde Takeshi Okamura. Vysoký hubený muž s fanatickým výrazem ve tváři, kterému dominují nepřirozeně vykulené oči vystouplé lícní kosti a pusa s velkým předkusem. Chodí v zelenošedém plášti, který částečně připomíná ten doktorský, má fialové kalhoty a černé holínky. Vždy sebou přivede jednoho ze svých pomocníků, kteří jsou zpravidla oblečeni v bojovém úboru a většina z nich je brutální bez známky jakéhokoliv citu. Takeshi sebou vždy přinese injekci s většinou fialovou tekutinou. Pokaždé si vybere část mého těla, kam mi píchne injekci a do těla vstříkne onu tekutinu. Následuje nepředstavitelná bolest. Někdy jen místa kam mi píchli onu injekci, někdy úplně celé tělo.
Tentokrát, ale bylo něco jinak. Tekutina v injekci byla zářivě žlutá až oranžová. První muž ke mně přišel a násilně mě vytáhl na nohy. Jednou rukou mě chytl za obličej, abych s ním nemohl pohnout. Druhou rukou mi otevřel levé oko a držel mi víčka tak, že jsem ho nemohl zavřít. Takeshi s šíleným výrazem a jehlou v ruce se začal s přibližovat k mému oku. Vyděšeně jsem sledoval špičku jehly, které se už dostala tak blízko k oku, že jsem jí viděl rozmazaně. Snažil jsem se ze všech sil ucuknout hlavou, nebo zavřít oko. Z obou očí mi tekly slzy. Začal jsem, oba muže prosit ať to nedělají a smilují se. Ale to bylo jako vždy marné. Jehla mi vnikla do oka, ale já měl pocit, že jí mám někde uprostřed hlavy. Během okamžiku mi Takeshi vstříkl látku do oka. Jehlu z oka vytáhl a druhý muž mě ve stejnou chvíli upustil na zem. Kolena se mi podlomili a já bezvládně dopadl na zem. Oběma rukama jsem se držel za oko, protože jsem měl pocit, že mi každou chvíli musí explodovat. Křičel jsem bolestí, která byla snad nejhorší, co jsem za celý svůj život zažil. Po krátké době pocit ustal, ale jeho místo nahradil jiný. Bylo to, jakoby obě mé oči hořeli a měli každou chvíli vytéct pod víčky. V bolestivých křečích jsem strávil několik minut, než jsem se propadl do osvobozujícího bezvědomí.
Probral mě až hlasitý výbuch a následně i zvuky kovu jak do sebe velkou rychlostí a silou naráží. Došlo mi, že se v komplexu, kde jsem držen, bojuje. Najednou mi svitla naděje, z ničeho nic se objevila šance. Poslouchal jsem ustávající zvuky boje, až úplně zmizeli. Začal jsem propadat panice, protože jsem měl strach, že věznitelé vyhráli, nebo ti co napadli sídlo, vyhráli a hned odešli. Otevřel jsem s vypětím sil pravé oko, u levého se mi to nepodařilo a měl jsem pocit, že mi z něj možná i teče krev. Uslyšel jsem přibližující kroky a následně se pomalu začali otvírat dveře místnosti, kde jsem byl vězněn. Na podlahu dopadl paprsek světla, který se rozšiřoval, až byla místnost včetně mě ozářena světlem z chodby. Ve dveřích stáli dva muži, podle oblečení a ochranné pásky na čele mě napadlo, že to budou nejspíš ninjové z jedné z velkých vesnic. Koukali na mě překvapeně až vyděšeně. Nevěděl jsem, jestli to bylo mým zbídačeným vzhledem, nebo vůbec mojí přítomností. Najednou se jeden z nich rozešel ke mně. Na tváři měl uklidňující úsměv, ale já byl z předchozí dávky ještě tak unavený, že bych nemohl odporovat, ani kdybych chtěl. Když přišel blíž, mohl jsem si ho konečně trochu prohlédnout, měl hnědé vlasy a zelené oči, tvář měl zpocenou z boje. Pomalu ke mně natáhl ruku a nakonec mě vzal do náruče, když zjistil, že nijak neprotestuju. Na to se rozeběhl ven z laboratoře vstříc mé svobodě. Když jsme se dostali ven, byl jsem oslepen světlem, na které jsem vůbec nebyl zvyklí. S vypětím sil jsem se ohlédl a zadíval jsem se na vchod do laboratoře. No vypadalo to spíš jako pravidelná díra ve skále ohraničená dřevěnými futry. Z bývalých dveří nyní stoupal kouř způsobený nejspíš předchozím bojem. Zavřel jsem i druhé oko a upadl do klidného spánku.

Kapitola 2: Nový život
Probudil jsem se v něčem pro mě nepřirozeně měkkém. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všude kolem mě bylo bílo. Chvilku jsem si myslel, že jsem konečně umřel a jsem v nebi, ale vzpomněl jsem si na ninji ve dveřích. Takže mě museli zachránit. Z poza dveří se ozvali dva mezi sebou bavící se hlasy. „Zkoušeli na těch dětech všechny možné látky na zlepšení těla. Zkoušeli zlepšit všechno od množství chakry přes větší sílu a rychlost až k zlepšení smyslů. Nevíme jestli, některé tyto pokusy byly úspěšné zrovna u toho to chlapce, ale zatím co víme tak je jeden z mála co to tam přežili a jediný z těch zbylých, co přežili až přenos sem a to i on měl na mále.“ Mluvil první hlas, který podle hloubky a hrubosti patřil nějakému muži. „ To je opravdu strašné, čím si to ty děti zasloužili? Už jsem se rozhodla, jestli bude souhlasit tak ho s Renem adoptujeme, protože potom co prožil, nemůže zůstat sám někde v zapadlém bytě, nebo v dětském domově.“ Ozval se druhý hlas, podle všeho ženský. Rozhovor ještě chvilku pokračoval, zaslechl jsem něco o tom, že na mě nejspíš zkoušeli nějakou látku díky, které bych měl podle předpokladů vidět i v noci, ale ta látka nezvratně změnila mé oči. Dál jsem neposlouchal a zadíval jsem se do stropu, nevěděl jsem, kolik času uběhlo od doby, co jsem pryč z té kobky. Po nějaké době se otevřely dveře a vešli ty dvě osoby, co se předtím nejspíš bavili přede dveřmi. Když jsem se jim zadíval do očí, muž i žena se na okamžik zarazili. Nejspíš moje oči vypadaly opravdu děsivě. Mluvit začala ta, žena snažila se mi vysvětlit, že teď už jsem v bezpečí a nic zlého mi nehrozí. Dále mi nabídla nový domov s ní a jejím manželem. Sice jsem o jejím záměru už věděl, ale i tak mě to překvapilo, nechápal jsem, proč by mi to nabízela, úplně cizímu klukovi, o kterém nic neví. Jenže pohled do její tváře a očí mě přesvědčil, že to myslí upřímně. Nakonec jsem s její nabídkou souhlasil. Pak mě žena a muž opustili, oba s úsměvem na rtech, s tím, že si musím odpočnout. Když jsem se vzbudil. Znovu stála u mé postele ta, žena co mi nabídla adopci a vedle ní stal tentokrát jiný muž. Při pohledu na něj jsem otevřel pusu překvapením. Byl to ten muž, co mě odnesl z laboratoře. Okamžitě jsem na něj vychrlil několik otázek ohledně laboratoře a hlavně osudu Takeshiho. Muž byl očividně zaskočen a nakonec mi odpověděl, že mi to poví, až budu starší. Potom se mi oba představili, jakoby se do té doby nic neřeklo a vysvětlili mi detaily adopce.
Když jsem konečně dorazil k domu, který jsem mohl konečně nazývat domov, byl jsem velice překvapen. Jednalo se o menší dvou patroví domek a se zahradou, na které bylo pár stromů. Velice se mi tu líbilo a celkem jsem se těšil na to, že budu mít k dispozici větší prostor než je jedna místnost. Od té doby se začal můj život vyvíjet úplně jiným směrem. Najednou jsem měl starostlivou matku a obětavého otce. Jediné s čím jsem měl problém byly mé oči, mnoho lidí ze mě mělo kvůli nim strach a o dětech v mém věku nemůže být ani řeč, většina z nich utekla jen mě zahlédly. Přátele mi naštěstí vynahrazoval Ren. Užil jsem si s ním mnoho legrace, miloval jsem jeho příběhy z misí a začal jsem toužit stát se ninjou stejně jako on. Bohužel byl tu jeden problém a to byla Hikari, ta nechtěla o tom, že bych se stal ninjou ani slyšet. Nepovolila ani při společném přesvědčování mě i Rena, a tak mě Ren začal učit základy aspoň potají ve stínu stromů v naší zahradě. Nakonec se nám podařilo matku přesvědčit, ale bylo to až v době, kdy část mích vrstevníků dávno ninjou byla, ale to mi nějak nevadilo, hlavně že jsem se taky konečně dostal na akademii i když opožděně. Jako gratulaci od otce jsem od něj dostal dárek, nádhernou katanu, do které jsem se okamžitě zamiloval. Přesvědčil jsem Rena, aby mě ve volných chvílích učil s ní zacházet a bojovat. Ten způsob boje mi šel a zjistil jsem, že katana mi ze všech zbraní shinobi sedí nejvíce. Při jednom z těchto tréningů jsem si vzpomněl, co mi Ren slíbil. Zadíval jsem se na něj a chvilku sbíral odvahu, než jsem se zeptal na Takeshiho Okamuru. Ren se zarazil a do odpovědi se mu očividně moc nechtělo, ale nakonec mi řekl pravdu. Pravda byla, že Takeshi utekl a tím pádem jejich útok přežil a od té doby o něm nejsou žádné zprávy, takže možná ještě někde žije. Koukal jsem se překvapeně na adoptivního otce a vstřebával informace. V očích se mi zablesklo a já hned věděl, že ho chci jednou najít a oplatit mu všechnu tu bolest co mi způsobil.

Opravdu nádherný životopis ^^ Pěkně se četl a vůbec jsem si neuvědomoval, že to dělám z povinnosti xD Byla to spíše pro mě taková zábava xD Krátký příběh na potěšení ^^
Děkuji a přeji příjemnou hru ^^

POVOLENO

Haha, dostala jsem povolení, tak schvaluji KG, ale to už víš xD
Chtěla jsem ti pochválit obrázek! xDD