Byt Miki

Menší byt v jednom z nejvyšších obydlených míst Kumogakure. Co je ušetřeno na místě je kompenzováno stroze elegantním (ale rozhodně ne levným) vybavením a hlavně úžasným výhledem, které poskytuje jedna stěna, která je skoro celá prosklená.

Nad vanou s horkou vodou se vznášela bílá pára, ne nepodobná barvě vlasů Miki, která se ve vaně taky nacházela momentálně se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou. V koupelně se vznášel vlhký a horký vzduch a na chvíli jakoby se zdálo, že je všechno v pořádku. Dokud neotevřela oči a pohled jí nepadl na její břicho. Nespokojeně se zamračila a posadila se ve vaně. Chvíle byla pořád stále stejně mírumilovná a klidná, ale už to nebylo ono.
Po chvíli vylezla z vany a zabalila se do županu. Bylo příjemné, že už nemusela bydlet na ubytovně, bylo jí osmnáct a měla ještě nějaké úspory, takže si mohla pořídit aspoň něco trochu lepšího. Nikdy se příliš netajila tím, že má ráda luxus.
Vzala si čaj, který si uvařila už před nějakou dobou a na chvíli si sedla jen tak zamyšleně hledíc z okna.
"Myslím, že vycházím ze cviku..." prošla jí po chvíli hlavou myšlenka, která se za chvíli začla s neodbytností vracet.

Do bytu Miki doběhla vytrénovaná Shinobi veverka s čelenkou Kumo kolem packy.Položila před ní dopis a postavila se na zadní a čekala na odměnu.

Spoiler:

U Miki se najednou objevila veverka. Kromě toho, že naprosto netušila, jak se jí povedlo dostat do bytu, měla navíc okolo packy uvázanou čelenku kumo a nesla zprávu. Miki vylétlo obočí vysoko nahoru a podezřívavě se zadívala na čaj, který držela v ruce s podezřením, jestli náhodou není halucinogení.
Nakonec se to však rozhodla neřešit a sebrala zprávu, kterou veverka přinesla. Byla stručná a výstižná. Ale rozhodně ne potěšující. Do konferenčního sáluse Mikirozhodně nějak hnát nechtělo a tak ještě chvíli v klidu chodila po bytě, sháněla všechny věci,k které potřebovala, podarovala veverku pistácií, kterou našla - protože jestli to byla halucinace, rozhodně se velmi povedla - a teprve po dlouhé době vyrazila vybavená vším potřebným směrem ke konferenčnímu sálu.
(přesun)

Po dlouhé době se ozvalo šramocení klíče v zámku a Miki vstoupila dovnitř. Vše bylo tak, jak to tu nechala, nikdo tu mezitím kromě ní nebyl. Což si samozřejmě před tím pečlivě ověřila. Nebyla ani v nejmenším hloupá.
Věci na přežití... rozhlédla se po bytě. Jenže na přežití kde? Byla zvyklá na přežití v džungli měst. Ale předpokládala, že to nebylo to, co Raikage myslela. Rozhlédla se kolem a rozrazila dvířka, od jedné ze skříněk a vyházela z ní věci. A pak vyndala záda skříňky a vyházela některé věci, které se nacházeli za nimi. Bylo čas trochu změnit výzbroj. Někdo jako ona vždycky věděl, kam si schovat esa. Teď je však bylo potřeba vyměnit za postupku. Bytem začali létat věci.
Šperháky? Netřeba.
Čtyři mistrovsky vyvedené kousky kovu letěli do kouta. Za nimi následovali cinknuté karty, peněžní zásoba, čtyři falešné průkazy a pár dalších nezbytností. Všechny je nahradili nezbytnosti jiné. Když byla konečně hotova se svým přezbrojením, připnula si k noze taštičku na kunaie a shurikeny a do ruky vzala z ledničky jablko. Stačilo jen zajistit byt a vyrazit na náměstí.
(přesun)

Miki seděla s hrnkem horké voňavé kávy před oknem a sledovala nízké mraky převalující se přes hory. Hned, jak dorazila domů, zbavila se pochodní, odolala nutkání plácnout sebou ihned do postele a dala si před tím teplou koupel , která vzhledem k jejímu stavu nemálo štípala.
A hned potom si konečně dovolila dospat týdení spánkovou deprivaci. Když se probudila, dala do pořádku byt, který po jejím rychlém odchodu vypadal jak po výbuchu, aktualizovala obsahy tajných skrýší v oblečení a pak si dala ještě jednu sprchu. Nakonec skončila v županu tam, kde se právě teď nacházela.
Přemýšlela o Nanabim, Kumogakure, Raikagem a k jejímu překvapení taky o Kenseiovi. Neřekla mu zdaleka vše, co jí bavilo. Ale stejně si nebyla jistá, zda by to hlavní pochopil. To, že podvody pro ní byli jistým způsobem vzrušení, výzvou, kterou bylo třeba překonat... ten okamžik, kdy se člověku rychle rozproudí krev v těle... a pak, ten pocit, kdy člověk odchází jako vítěz... ne, nepochopil by to. Takové věci chápal jen málo kdo.
Miki usrkla z kávy a svou pozornost upřela opět k mrakům.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Tady by měla bydlet, doufám, že bude doma. Hlavu jsem měla momentálně zaplavenou myšlenkami a zrovna tohle jsem chtěla co nejdřív vyřídit.

Kafe z hrnku skoro již úplně vymizelo, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Hmm? Miki se otočila směrem ke dveřím, nestávalo se právě často, aby k ní někdo chodil na návštěvu. Vstala, důsledně si obmotala župan kolem těla a vyrazila ke dveřím, odloživše cestou hrnek na stůl.
Když se jí po otevření naskytl pohled na černou masku, lecos se objasnilo. Z jejího hrdla se vydralo cosi, jako tiché hmpf, spojené s povzdechem. Kdyby tam stál kdokoliv jiný, pravděpodobně by i pozdravila, ale zrovna k téhle masce ještě stále zachovávala určitou osobní averzi.
"Ano?"

Po otevření dveří jsem ani nečekala jinou reakci. Mírně jsem se uklonila a spustila. Jste Miki Meiro, že mám pravdu? Mám pro Vás vzkaz od Raikage-sama, máte se k němu dostavit, co nejdřív to bude možné. To je vše, omlouvám se za vyrušení a pěkný zbytek dne. Po těchto slovech jsem zmizela stejně rychle, jako jsem se objevila. (přesun)

Maskovaní měli vždy tendence se stejně rychle objevovat, jako mizet, proto Miki ani tolik nepřekvapilo, když zmizela dřív, než stačila zareagovat.
"Díky."
Prohlásila nakonec do éteru, jen aby se neřeklo a zavřela dveře. Tak nový Raikage jí chtěl vidět? Dala by krk za to, že tam bude i Zoro. A že to bude to samé v bledě růžové. Povzdechla si a vydala se převléknout a o chvíli později, poté, co zabezpečila byt, se vydala ke kanceláři.
(přesun)

Miki se pomalu doloudala ke svému bytu. Takže nesmí opustit vesnici, to byli novinky. Prostě se z ní už nedostane. 
Bratříček se zblázní radostí, ušklíbla se, ale že by s ní přerušil kontakt se nebála.
Provedla obvyklou rutinu - zkontrolovat že do bytu nikdo nevešel, dveře, "oddjistit pojistku", odemknout - a už seděla za stolem, ani nevěděla jak.
Po chvíli se zvedla, trochu poklidila, zkontrolovala pár tajných míst, nalila si džus, ale nakonec skončila zase u stolu s pohledem upřeným do dály, protože žádný blb mimořádně nebyl poblíž. 
Přemýšlela o všem tom povyku kolem, Nanabim i o shinobi. Přišlo jí to absurdní. Ona, příslušník klanu, který si zakládal na tom, že se shinobi vyhýbali, byla k jejich životu teď přikovaná tak pevně, že neexistovala šance, aby bez ukončení jednoho skončilo druhé. A přesto v ní stále hluboko uvnitř zůstávalo pohrdání k čemukoliv s čím měli něco společného a speciálně k oblačné cit daleko mocnější. 
Naštěstí byla také z klanu, který si liboval v tom, že měl pokud možno v rukávech schovaných pár es. A nedávná ochutnávka moci spojené s technikami shinobi (kromě těch, co už uměla z akademie) nebyla vůbec špatná.
Věděla, jakou má podstatu čakry. Díky její důležitosti pro vesnici a také minulosti se jí na akademii dostávalo přece jen trochu větší péče a tak se stalo, že jí jednoho dne někdo vrazil do ruky i čakrový papírek. Stejně tak měla nastudované dost teorie. Zadívala se na balíček karet, který se průběžně povaloval na různých místech bytu a zrovna teď se náhodou nacházel na druhé straně stolu. 
Pak si to ale rozmyslela a jakoby se sama před sebou styděla, rychle trhla hlavou od balíčku a zadívala se radši z okna. 
Po chvíli jí však začal pohled zase klouzat zpátky, jakoby ho balíček magicky přitahoval. Nervózně si olízla rty a do konečků prstů nahromadila čakru. Zkusmo s nimi mával ve vzduchu a překvapeně zamrkala. Krátký pocit kontroly se v mžiku ale opět rozplynul stejně jako pět malých proudů vzduchu. Miki nakrčila čelo. Znovu nahromadila čakru a pak mávla rukou ve vzduchu. Oči upírala na balíček, ale ve skutečnosti se soustředila na prostor vzdálený pár centimetrů od jejích prstů. Zkusmo s nimi zamávala. Její tvář ovanuly tři miniaturní proudy studeného vzduchu, zatímco zbylé dva jí mírně rozházely vlasy. Ačkoliv to částečně předpokládala, samotný efekt jí natolik rozhodil, že úplně povolila soustředění a vzduch se opět rozptýlil do své přirozené polohy. Naprosto zabraná zkoušením nových možností znovu opakovala celý postup, který zajišťoval, že se dokáže zmocnit pěti malých částí vzduchu v místnosti. Tentokrát se zaměřila plně na balíček na stole. Přimhouřila oči a začala opatrně pohybovat svými prsty, jako úzkostlivý loutkař, který trpí strachem, že se jeho loutka při prudším pohybu rozpadne na kusy. Rozhodla se, že se pokusí zvednout celý balíček do vzduchu. Opatrně, velmi opatrně, aby něco nezkazila navigovala každý proud na své místo a pak začala balíček pomalu zvedat směrem nahoru. Šlo to lépe, než čekala. Když se tak balíček vznášel pár centimetrů nad stolem, rozhodla se, že se pokusí nadzvednout horní kartu. Začala jí pomalu zvedat, už nejasně viděla barvu, když v tom se přesně v tu chvíli, kdy měla pocit, že nejasně vidí i hodnotu celý balíček rozlétl všude po okolí.
Miki se nepatrně oklepala.
To mám z toho, že zkouším blbosti.
Spustila se na zem a dala se do sbírání karet a poté do balíčku přidala i ty rozházené po stole. Srovnaný balíček položila na linku a potřásla hlavou.
Měla bych jít spát, napadají mě akorát vol*viny.
Po zbytek večera - který nebyl příliš dlouhý - ho už nevzala do ruky.

Přetočila se na záda a pomalu rozlepila oči. Pohled na nerušenou bílou plochu stropu ještě mírně rozmazanou rozespalostí byl podivně uklidňující. Zhluboka se nadechla vzduchu jemně vonícího po aviváži. Na okamžik jí napadlo, jak by bylo pěkné, kdyby se někdy mohla probudit, byt provoněný právě uvařenou kávou, jen tak chvíli ležet se zavřenýma očima, poslouchat jemné praskání parket pod váhou lehkých kroků z vedlejšího pokoje... 
Pevně zavřela oči a rychle se překulila do sedu. Chvíli se ještě dívala na stěnu naproti ní, ale pak se zvedla a zamířila do koupelny. 

Když se po nějaké době usadila, jak už bylo jejím zvykem do tureckého sedu před oknem, s horkou kávou v ruce, přišlo i na myšlenky na to, co bude dneska dělat. Po chvíli se obrátila směrem k balíčku karet ležícím opodál. Povzdechla si a poté, co kávu položila bezpečně vedle sebe a zvedla se ze sedu, zamířila k úhledné hromádce karet. Vzala je do ruky a zamyšleně se na ně zadívala. Nakonec se s nimi přesunula znovu před okno. Položila je před sebe a stejně jako minulého večera soustředila čakru do konečků prstů.
O malou chvíli později už se balíček opět vznášel ve vzduchu. Miki na něj zaměřila pohled, zatím co soustředila čakru do druhé ruky. Mávla s ní ve vzduchu a navázala tak dalších pět maličkých proudů vzduchu. Opatrně sejmula vrchní kartu a po chvíli jí nechala znovu klesnout na balíček. Pousmála se. 
O čtyřicet pět minut později bylo kafe vedle ní studené a balíček karet stále ve vzduchu. Pomalu jí to přestávalo bavit. Zkusila sice pár triků, ale většina nefungovala prostě proto, že předpokládala přítomnost i jiných částí těla než konečků prstů, které vzduch dokázal suplovat. Balíček karet přistál vedle ní a ona se natáhla po šálku naplněný černou kávou, kterou po prvním doušku bez váhání vylila do dřezu. Postavila na novou a zamířila se převléknout z županu, který měla celou dobu na sobě. Když se vracela zpátky, vzala balíček karet ze země a uklidila ho do jedné že skříněk. Pak plynule pokračovala ke kávě. Zrovna když dnes v pořadí již druhý šálek pokládala na stůl, padnul jí pohled na vchodové dveře.
Hmm...
Na tváři se jí objevil výraz ne nepodobný tomu, který se na něm před necelou hodinou, když vzala do ruky onen balíček karet.
Došla k nim a vytáhla klíče ze zámku. Zamyšleně se sklonila ke klíčové dírce. 
Šlo by to? 
Nenapadal jí žádný logický důvod, proč by nemělo. Zkousla si dolní ret a opět zopakovala to, čemu se v tu chvíli již dalo bez nadsázky říkat technika. Ikdyž spíše technika pro srandu. Zámek na svých dveřích znala moc dobře. Byla by hloupá, kdyby ne. Nebyl ničím neobvyklý, žádný bezpečnostní superzámek, vlastně byl úplně obyčejný, takový, jaký má doma každý druhý. Kdo by se opravdu chtěl dostat dovnitř, dostal by se tam, ikdyby měla dveře z titanu. Párkrát se jí i poštěstilo otevírat ho (z nutnosti) šperhákem.
Zavřela oči a představila si do detailu jemné chvění a pohyby šperháku v zámku a co vše se za nimi skrývá. Začala opatrně pohybovat prsty. Tady trochu přitlačit, tady táhnout, tady...
Cvak.
Miki vyskočila do výšky. 
"Bomba!"
Tohle se jí vážně líbilo. Nečekala, že to bude mít praktické využití.
O pár chvil později stála Miki, která si akorát došla nandat rukavice, ve dveřích. Teď už jí bylo naprosto jasné, co bude dneska dělat.
(přesun)