Shi Toshi [JOUNIN]

~Jméno~
Shi - シ

~Přezdívka~
×××

~Věk~
18

~Hodnost~
Jounin

~Element~

Doton, Yoton

Yoton je Kekkei Genkai které vzniká spojením dvou základních elementů. Ohně a Země. Je používané nejčastěji ze střední vzdálenosti a jeho síla spočívá ve vysoké teplotě. Dosahuje totiž teploty mezi 700 až 1200 stupni celsia. Toto kekkei genkai dokáže manipulovat i s vyhaslou lávou a to tím způsobem že za velmi málo chakry dokáže lávu opět rozehřát a znovu použít. Pokud se uživatel nachází na místě kde je sopka či lávové jezero dokáže k jeho technikám přidat i lávu z vulkánu. Mocnější uživatelé dokáží přimět sopku k výbuchu což ovšem uživatele připraví o obrovské zásoby chakry. Co je na tomto Kekkei Genkai zvláštností je že lávě dokáže uživatel měnit teplotu. Může ji tedy nechat zchladnout až na 300 stupňů a následně ji rozehřát až na maximální teplotu, čili 1200 stupňů.

Mé jméno je Shi Toshi a toto je příběh pojednávající o mém životě. Místo odkud pocházím a kde jsem prožil většinu svého dětství se nachází v Iwa no kuni, konkrétně se jedná o vesničku Kanashimi na vesnici je zajímavé akorát to, jak mohla přežít bez nějakého exportu tak dlouho. Žila absolutně samostatně odtržena od Iwagakure no Sato a jiných okolních velkých měst. Lidé si zde všechno dělali samy a do tohoto prostředí se narodili dva bratři. Jedním z nich jsem byl já. Shi Tori, dědic jednoho Kekkei Genkai dědícího se v Iwě již několik generací - Yotonu. Byla to zvláštní hříčka přírody když se po tolika letech toto Kekkei Genkai znovu objevilo v té nejméně pravděpodobné rodině která mněla s ninji pramálo společného. Rodina mě měla velmi ráda. Obzvlášť matka se mnou měla velmi vřelí vztah. Otec byl oproti tomu celkem odtažitý ale i tak si sem tam našel chvilku na svého synka. Člověk ke kterému v rodině nejvíce vzhlížel byl jeho nevlastní bratr Ayushi. Měl jsem ho velmi rád, jako kdyby byli vlastní ovšem neopětovanost tohoto citu byla zraňující. Navzdory přetrvávajícímu chladu ze strany jeho bratra, Shi se nikdy nevzdal naděje, že by mohli být přátelé. Nikdy nepochopil, kde se v bratrovi bere ta nenávist vůči jeho osobnosti. Jako malé dítě které každý miloval mu přišla chladnost od člověka který mu byl nejbližší krutá. Rád jsem ho sledoval při jeho tréninku na akademii. Byli mi tehdy jen tři roky ale i to mi nezabránilo vylézt si na jeden ze stromů poblíž akademie a sledovat bratra při cvičení. Talent tedy měl to jsem i v té době poznal. Trochu jsem na něj žárlil. Byť jsem byl zatím tříleté mrně ukradl jsem bratrovi z pokoje dva shurikeny a jeden kunai a potajmu začal trénovat. Chtěl jsem bratrovi mé „schopnosti“ , pokud se tomu tak dalo říkat, ukázat ale on mě vždy ignoroval a nikdy se nepřišel podívat. Roky utíkali a nastal den kdy měl bratr udělat zkoušky na akademii. Na ten den jsem se těšil. Chtěl jsem mu ukázat svůj pokrok ve vrhání Shurikenů a kunaiů. Měl jsem stále jen ty tři kusy ale i to mě neodrazovalo od cvičení. Byl už skoro čas se vypravit k akademii a já už dokončoval svůj obrázek. Mě a brášku držící se za ruce, s úsměvem na tváři. Tak jak jsem si nás vždy představoval. Oblečen a čekajíc u dveří až se rodiče odhodlají k navštívení bratra a pogratulují mu k úspěšnému zvládnutí akademie. Ovšem vypadalo to tak že nikdo, jak otec tak ani matka, nemají chuť nikam jít. Tehdy mi to došlo. Bratr se cítil celý ty roky odstrčený protože si myslel že ho nikdo nemá rád. K akademii jsem tedy šel sám a našel bratra u jedné z houpaček. Seděl zde sám a smutný zatímco ostatní děti odcházeli s rodiči a mělí úsměvy na tvářích. Tohle si nezasloužil. Přispěchal jsem k němu a do ruky mu podal obrázek. Brácho, to jsem já a ty. Na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohl. Doufal jsem že obrázek, byť nakreslen rukou pětiletého děcka, udělá onen požadovaný efekt. Udělal. Bratr mě obejmul, což bylo poprvé, co ke mně projevil nějaké city, a řekl „Děkuji“. Nic víc jsem slyšet nepotřeboval. Jedno takhle jednoduché slovo mi vynahradilo vše, co se mezi námi do této chvíle událo. Od té chvíle jsme byli jako skuteční bratři a náš vztah se ještě víc prohloubil.

Od dne kdy jsem bratrovi ukázal na hřišti svůj obrázek uplynulo již mnoho dní, týdnů a měsíců. Dělali jsme všechno společně od tréninku až po domácí úkoly. Bylo to pro mě nejlepší období mého života. Spokojený a šťastný život tak jak jsem po tom toužil. Bratr kvůli mně propadl u zkoušek za co jsem mu byl vděčný. Měli jsme dokonce takové štěstí že nás dali u zkoušek na Gennina do stejného týmu! Zkoušky na Gennina byli poměrně těžké. Dostali jsme se do týmu s uživatelem Bakutonu, Kurem. Ten však měl Bakuton ještě stále na malé úrovni a používal ho jen velmi málo. Mě bylo tehdy osm takže jsem ovládal jen E-rank techniky a hody shurikenem a kunaii. Zkouška tedy byla postavena na bratrovi a náš úspěch závisel na něm. Naším úkolem bylo do dvanácti hodin zkoušejícího připravit o dvacet čtyři chakrových kamenů. Začátek byl lehký, jelikož jsme se všichni rozdělili a zkoušející nemohl samozřejmě stíhat nás všechny. Poté ale přituhovalo rychleji a rychleji. Na konci nám už zbývalo pouze deset minut a poslední kámen. Byl to zápas s časem a mi zatím vyhrávali. Problém byl v tom že s ubývajícím počtem kamenů byl Senci více ostražitý a kameny si bedlivě hlídal. Bratr používal různá jutsu a já senseie zaměstnával tím že jsem po něm vrhal kunaie a shurikeny. Nic lepšího jsem v repertoáru neměl. Hodiny tikali a tikali a část pomalu ubýhal. Neměli jsme nic jak ho zdržet a všichni jsme byli již unavený. Zbýval poslední kámen a vítězství bylo naše. Poslední černě obarvený kámen a jsme o krok blíž k našemu cíli. Poslední kámen a jsme Genninové. Kde jen může být. V tom jsem ho uviděl. Byl jen deset kroků odemně. Byl téměř na dosah. Nehleděl jsem na nic jiného. Ten kámen jsem musel získat. Pomocí sil co mi zbyli jsem vyrazil pro poslední kámen. Když už jsem ho měl sevřený v pěsti na tváři se mi rozlétl úsměv. Vyhráli jsme! Jsou z nás genninové. S úsměvem na tváři jsem se vydal nejkratší cestou domů. Vyběhl dva schody a otevíral dveře když v tom sem viděl bratra odcházejícího pryč. Nechápal jsem kam jde. Je pozdě a už bude večeře. Na hraní teď není čas. Došel jsem k němu zatahal ho za rukáv a zeptal se z nechápavým výrazem. „Co se děje ?“ Na jeho slova si moc nepamatuju ale jejich význam si pomatuji dodnes. Odcházím. Nechápal jsem proč. Byl jsem já příčinou jeho odchodu ? Když ne já tak kdo ? Zrovna jsme se stali genniny. To zapomněl na náš cíl ? Nemohl jsem nic dělt nedal se přesvědčit a než jsem se nadál viděl jsem jen siluetu odcházející po lesní cestě pryč.

Po bratrově odchodu můj život ztratil lesk. Bez něj už to nebylo ono a já zažíval těžká období. Hledal jsem někde zábavu a zálibu ale nic mě neuspokojovalo a téměř nic nebavilo. Jako osmileté dítě bez přátel jsem to mněl těžké. Několikrát jsem se dostal do křížku z rodiči. Dával jsem jim za vinu bratrův odchod. Vyčítal jim že kdyby ho měli rádi stejně jako mně ještě by tu s námi byl. Nic však nezlehčovalo moje utrpení. Chodil jsem ho hledat na naše místa do lesa a do pozdních hodin vyčkával u dveřích našeho domu že se vrátí. Bezvýsledně. Po třech měsících jsem naději vzdal a smířil se s tím že bratr je pryč. Mým cílem se stalo jediné. Zesílit. Bratr toužil po síle takže já jsem musel kráčet v jeho stopách. Pokud on odešel musel jsem být já tím člověkem který ponese dál rodinný prapor a prosloví naši rodinu. Naštěstí pro mě, jsem byl v taijutsu hotový levák. Dokázal jsem maximálně trefit strom shurikeny a kunaii ale to bylo tak všechno. Ninjutsu jsem jako skoro každý ninja v Iwě vynikal v dotonových technikách. Nějaké jsem se tedy z místní knihovny naučil. V čem ale tkvěl skrytý talent bylo genjutsu. Nejen že jsem již v mladém věku dokázal ze slabších genjutsu uniknout ale dokázal jsem i slabší genjutsu použít což byl na někoho mého věku obdivuhodný výkon. Trénoval jsem tyto dovednosti dva roky dokud jsem nedosáhl bodu ve kterém jsem byl sám se sebou spokojen. Netrvalo dlouho a byl jsem přiřazen do týmu. Jakožto uživatel genjutsu a průměrných ninjutsu jsem byl v týmu nejlepší. Lehké mise ranku D pro náš tým nebyl problém. Zvládnout vyvenčit psy nebo vytrhat záhon bylo až příliš jednoduché. Mise šly jako na běžícím pásu jedna za druhou a stále rutina. Až velení vesnice naznalo že zkušenosti našeho týmu jsou dostačující začali nás posílat i na doprovodné mise. Měli jsme smůlu v tom že naše mise byli lehké i v tuto chvíli. Opět žádná akce a žádné přepadení. Začínal jsem si myslet že život ninji je nuda na desátou. Dokud nepřišla možnost Chuuninských zkoušek. Tento rok je pořádala konoha. Písemný test byl pro mě procházka růžovým sadem. Každou otázku jsem zvládl a dostal plný počet bodů. Les smrti, oblast kde se zkouška konala, byl však už trochu těžší oříšek. Spolupráci jsme měli dobrou a díky mému genjutsu se nám povedlo získat svitek poměrně rychle a bezpečně jsme se dostali až k věži uprostřed lesa. Zádrhel přišel až u třetí zkoušky. Shromáždili nás na stadionu kde jsme museli bojovat. K mé smůle jsem chytl toho nejhoršího protivníka. Hyuugu. Z genjutsu se dostal lehko a já jsem proti taijutsu jsem neměl šanci. Vypadl jsem ve třetím kole. Na přes rok jsem trénoval, snažil se zlepšit jak v genjutsu tak ninjutsu. Celé dny jsem prakticky nedělal nic jiného a soustředil se jen a jen na další zkoušku. Vyplatilo se. O rok později jsem spolu s týmem zvládl všechny zkoušky a stal se Chuuninem.

V jedenácti letech jsem se stal Chuuninem. Byl jsem se sebou spokojený a o další krok blíže ke svému cíl. Život jsem věnoval tomu stát se nejlepším ninjou na světě a proto jsem neměl mnoho přátel. Lépe řečeno jsem neměl skoro žádné přátele. Život plynul pohodlně a já stále trénoval jak genjutsu tak ninjutsu. Do vod s názvem Taijutsu jsem moc nezavítal. Tělo jsem sice posiloval a pokoušel jsem se i zapracovat na rychlosti ovšem nějaké složité chvaty nebo údery jsem nenacvičoval. Jednoho dne bylo mi tehdy dvanáct let se stalo něco zvláštního. Celý den mi nevyšel. Mise selhala a já se musel před očima koukat na smrt jednoho ze svých kolegů. Vidět smrt někoho kdo ti kryje záda a spoléhá že ty budeš krýt záda jemu je něco nepopsatelného. Byl to ninja starší a zkušenější. Jeho smrt jsem si dával za vinu. Došel jsem tedy na moje místo do lesa. S brekem se opřel o strom a zvolával neustále „sakra“ a přitom mlátil pěstí do stromu. Dodnes nemůžu uvěřit co se při nápřahu stalo. Při jednom z úderu do stromu se pěst zarazila přímo do dřeva a po vysunutí pěsti ven se v díře červenala rudá kapalina a pomalu vytékala ven. Světlo a teplo které vyzařovala bylo tak žhnoucí a oslnivé že suchá tráva vzplála i na vzdálenost několik desítek centimetrů. V této hmotě jsem poznal lávu. Jak jsem ji vytvořil ? Ptal jsem se sám sebe. Bylo to něco neuvěřitelného a já v této schopnosti poznal Kekkei Genkai. Věc o které jsem hodně slyšel ale na vlastní oči ji viděl jen jednou. Zajímalo mě jestli to dokážu použít když budu chtít. Ne jenom když budu rozrušen nebo rozzuřen. Zkusil jsem a hle! Opravdu se mi podařilo lávu vytvořit. Genjutsu, které bylo na lehce nad průměrné úrovni, šlo od té chvíle stranou a já se začal zaměřovat na ovládání lávy. Celé tři roky nesčetně hodin v týdnu jsem stále trénoval jedno a to samé. Stále jsem rozvíjel Kekkei Genkai. Nejlepším pomocníkem byla knihovna. Jelikož v Iwě bylo v minulosti toto Kekkei Genkai již objeveno tak mi nedělalo problém o něm nastudovat vše co jsem potřeboval. Když mi bylo čtrnáct začal jsem poměrně dlouhými kroky překračovat úroveň Chuunina. Nastala mise která měla ověřit moje kvality. Mise tipu A byla lehkým testem pro to stát se Jouninem. Na této misi jsem musel uspět. Jednalo se o to že v místním ninja vězení uteklo 20 ninjů pryč. Sedmnáct z nich se ochráncům podařilo zabezpečit. Zbylí tři byli ale oříšek. Bylo to trio známých kriminálníků kteří se pokoušeli zavraždit Feudálního pána. Neúspěšně naštěstí. Vesnice měla podezdření že se o to pokusí znovu a já byl nasazen jako jeden ze dvou ochránců. Vesnice se nemýlila. Ještě toho večera napadli sídlo v Kusagakure, ve kterém byl Feudální pán ukryt. Byl to tuhý boj. Toto trio bylo známé tím že každý z nich používal jiný element a kombinovali je spolu. Přesně tři hodiny jsem je spolu s mým druhem snažil přemoci. Nakonec se to povedlo a mise byla úspěšná. Já byl již několik kroků od toho stát se Jouninem. Měl jsem žízeň a proto si do nedalekého hostince.

Ulice byli plné lidí a já se jimi stěží protloukal. Nakonec našel menší hostinec ve kterém se vedla vášnivá debata. Zaposlouchal se jeden z hlasů jsem rozeznával. Dlouho jsem ho neslyšel ale přece jsem na něj nezapomněl. Byl to můj nevlastní bratr. Nebylo vhodné je přerušit a proto jsem je za nimi nevyrazil a poslouchat. Ze vnitř jsem uslyšel bratrův hlas. „ Vy jste z rodiny Miraku?!“ zeptal se bratr. Stařec trochu roztřeseně odpovídal „ A .. ano, vždyť to říkám, proč se rozčiluješ chlapče?“ Zeptal se trochu ustrašeně. " Jak se jmenujete starče? " ozval se bratrův lehce podrážděný hlas. „ Jmenuji se Mui Miraku.“ Následovala prudká rána do stolu a židle zavrzala. Bratr byl zjevně rozčílený a já . " Takže Mu, víš ty kdo já vůbec jsem?! Víš vůbec že máš syna?! Víš že jsi ho opustil?! Jak to bylo příšerný?! " Bratrův hlas byl slovo od slova víc podrážděnější a vypadalo to že se na toho staříka každou chvíli vrhne. „Ano, vím že mám syna a okamžitě jsem ho v tobě poznal ... Ale mám své důvody proč jsem odešel, nemohl jsem svůj minulý život v Kusagakure jen tak nechat náhodě ...“ Ozvaly se hlasité kroky a ze dveří vyrazil bratr. Hodně se změnil za ty roky a ani mě nepoznal. O toho staříka vevnitř sem neměl sebemenší zájem. Můj zájem byl kluk utíkající pryč s davem. Pronásledoval jsem ho, hledal ho, volal na něj jménem ale nezastavil se. Možná mě ani neslyšel. To bylo naposledy co jsem ho od té doby viděl. Do baru jsem ten den ani nešel. Nemělo to cenu. Vyrazil jsem do vesnice kde jsem podal zprávu o úspěchu mé mise. Vedení vesnice bylo štěstím bez sebe. Podařilo se ochránit jednoho z nejdůležitějších vůdců této zemně a to pro mě znamenalo jediné. Povýšení. Musel jsem tedy samozřejmě složit zkoušky ale zkoušející u testů vždycky lehce přivřeli oko. Dle mého názoru bych to zvládl aji bez částečné protekce ale nestěžoval jsem si. Od té doby jsem se začal znovu intenzivně věnovat tréninku. Genjutsu jsem zvládl více než obstojně a v Ninjutsu našel jen málo konkuretů. Byl jsem na sebe hrdý ale den za dnem mě vrtalo co dělá bratr. V osmnácti letech jsem byl docela známým ninjou ve vesnici. Byl jsem jeden z těch silnějších a nadanějších ninjů. Připraven bránit vesnici před každým nebezpečím které na ni bude připraveno.