Uchiha Soshi

Jméno a příjmení: Uchiha Soshi

Hodnost: Jounin

Věk: 24

Narození: 29.2.1988

Pohlaví: muž

Klan: Uchiha

Kekkei genkai: Mangekyou Sharingan


Podstata: Katon

Sensei: ---

Charakter: Soshi je na první pohled obyčejný slepec. Ninja, který už ztratil všechnu slávu a teď se toulá světem. Nemá rád, když někdo odsuzuje Uchiha klan, i když ví, co všechno mají Uchihové na svědomí. Většinou je trochu depresivní, snaží se ostatní přinutit, aby se rozmýšleli nad věcmi, které udělají. Na svůj věk je velmi zkušený- snad pro to, co všechno zažil. Je velmi laskavý a snaží se pomoci, kde to jen jde, aby opět udělal jméno svému klanu.

Zvláštnosti: Soshi je slepý. Z proudů krve, které mu stékaly po tvářích, se zbarvila kůže a tvoří dvě linky vedoucí od očí jako slzy. Soshi nosí přes oči šátek, ale pokud někdo chce nebo pokud on uzná za vhodné, šátek odloží a ukáže přítěž, kterou si nosí s sebou. Ač nevidí, cítí dokonale chakrový systém, takže se stále dokáže orientovat v prostoru a nepotřebuje hůl. Jelikož trávil spoustu času někde zavřený (vězení, jeskyně), jeho kůže ztratila pigment a je teď skoro alabastrově bílá. Tam, kde byste hledali výbušné lístky, kunaie, hvězdice a podobně, tam má obvazy, desinfekci, léky.

Vybavení: Dvě wakizashi a jedna Naginata (o kterou se opírá při chůzi, ale velmi obře s ní bojuje), věci pro mediky.

Životopis:

Všichní mi odmalička říkali, že být v klanu Uchiha je prokletí. Lidé se na vás mračí a ukazují si na vás prstem. Bojí se vás, protože věří, že jste jen další zrádce, který se chystá vyvražďovat vesnice pomocí devítiocasého. Já tomu nevěřil. Byla to přece hloupost mít předsudky jen kvůli klanu, do kterého se narodíte. Ach, jak jsem se mýlil. Už od prvních her venku jsem slýchával: "Nehraj si s tím divným klukem" a "Pojď, pojď, než se ti něco stane."
Bylo mi z toho smutno. Velmi smutno. A když je člověku smutno, snaží se najít cokoli, aby se smutku zbavil. A já si našel nenávist. Nebylo to tak těžké, přeci jen mě k tomu nabádali ostatní.
Začal jsem se častěji prát, bojoval jsem s tréninkovým mečem, učil jsem se spousty věcí na likvidaci nepřátel, ale žádnou na pomoc potřebným.

Když jsem nastoupil na akademii, bylo jasné, že se vydám cestou taijutsu a ohnivých technik. A tam jsem ji poprvé uviděl. Krásnou dívku s vlasy jako havraní křídla a očima tmavýma jako noc. Jmenovala se Katsumi a já na ni nemohl přestat myslet.
Byla krásná, chytrá, usmívala se a vedle ní můj život opět nabíral jiný směr než k pomstě. Začali jsme spolu chodti na procházky, na večeře, trénovali jsme spolu taijutsu i ninjutsu a oba jsme věděli, kam to povede. Vždy mě těšilo, když jsem byl s ní a ona mi neustále připomínala, že když jsem s ní, usmívám se.
A tak roky plynuly. Na konci akademie jsem udělal velký postup s ohnivou technikou, kdy jsem vymyslel techniku novou, podle mého pojmenování "puls" (technika bude popsána níže a v technikách).

Chuuninské zkoušky byly prvním mezníkem, který měl zpřetrhat můj klidný život. V souboji jsem totiž jednou velmi nepříjemnou ranou přerazil soupeři vaz a on na místě zemřel. Poslali mě do vězení, kde jsem si měl odsedět pět let. První noc mě probudila ohromná bolest. Krvácel jsem z očí a na hrudi mě pálilo. Dopotácel jsem se k zrcadlu a podíval se na svou tvář. V temnotě mého obličeje se leskla karmínová krev a Sharingan. I když jsem si uvědomoval, jakou moc mám ve svých rukách, nezneužil jsem ji. Chtěl jsem být za dobré chování zpátky u Katsumi. Ta mě navštěvovala každý den a vždy se usmívala. Myslel jsem jenom na ni- když jsem spal, když jsem trénoval, když jsem na spolubydlícím cvičil sharingan a potají cvičil ohnivé techniky.

Tak jsem strávil dva roky. Při jedné z vězeňských rvaček se mi sharingan vyvinul na druhý stupeň. Rvačka se ututlala a já mohl předat žádost o propuštění za dobré chování komisi. Ještě měsíc jsem si měl odsedět a pak jsem byl propuštěn. A tenkrát, když jsem měl opět srdce plné naděje a těšil jsem se an Katsumi, jednoho dne nepřišla. Další den se moc omlouvala, ale vše jsem jí odpustil. Další den ale nepřišla znovu a pak chodila čím dál méně. A jak mizely její návštěvy, tak mizel její úsměv. Ptal jsem se, co se stalo, ale vždy odvedla řeč jinam.

Konečně mě pustili. Vybehl jsem za Katsumi, abych jí to řekl. Byla nadšená, ale její oči prozrazovaly něco jiného. Bylo mi to trochu divné, ale řekl jsem si, že je to jistě jenom šok z mého návratu a svobody. Vyrazil jsem domů, vzal jsem si svou katanu a běžel jsem se konečně nadechnout čerstvého vzduchu na louku za vesnicí. Tam jsme chodívali s Katsumi. Měli jsme tam takový malý plácek, o kterém nikdo jiný nevěděl. Doběhl jsem až na kraj plácku a srdce mi proklál nůž. Nůž o velikosti Japonska. Katsumi seděla na zemi, hlavu měla v náručí nějakého staršího muže a smála se na celé kolo. Ten zvonivý smích měla vždy, když jsme se viděli. Poznal jsem, o co jde...

Vyšel jsem k nim a z očí mi tekly slzy. Díval jsem se na toho muže a nenacházel jsem slov. Nevěděl jsem, že ze mě sálá chakra, že mi z očí teče krev a sharingan se pod vlnou nenávisti vyvíjí na další stupeň. Když si ěm všiml ten muž, jeho smích se změnil na zmatenou grimasu. "Říkala jsi, že o téhlé kotlině ví jenom jeden člověk kromě nás?" zeptal se Katsumi. Ta jen kývla. "Tak co tu dělá tenhle?"
Katsumi vyskočila a oba se postavili proti mě. Ten muž s eptal, jestli mi něco není, že prá krvácím. Neposlouchal jsem ho. Chtěl jsem slyšet Katsumi.
Ta začala vyprávět příběh o tom, jak jsem byl dlouho pryč, a že poslední měsíc, kdy jsem se měl vrátit, poznala tohohle muže, že se do něj zamilovala jako do nikoho předtím. Do nikoho předtím!!!! Já ji miloval, přinesl bych jí modré z nebe, na rukou bych jí nosil, zabil bych pro ni. Zabil...zabil...zabil!!!
A ona mi řekne tohle? Za to zaplatí.
Ten muž najednou sáhl za pás, kde měl lovecký nůž. S vyplašeným výrazem ječel a pomalu si zabodával nůž do břicha. Bylo slyšet zapraskání látky, pak měkký zvuk nože, jak vjíždí pod kůži a do masa a řeže vnitřnosti. Sugesce sharinganu. Měl jsem v sobě tolik zloby, že mě ani nenapadlo zkusit vyřešit vše v klidu.

Po chvíli se muž s chrčením skácel na zem. Podle skvrn na látce a kaluže pod ním bylo jasné, že dlouho nepřežije. Otočil jsem se na Katsumi, ale můj výraz se neměnil. Až na šílený úsměv, který jsem jí věnoval.
"Konečně můžeme být jenom spolu! Navždy..." zazubil jsem se na ni a přišel jsem blíž.
"Co je to s tebou, Soshi? Nepoznávám tě, cos to provedl? Já...já tě nechci! Řeknu všem, co se tu stalo. Vrátíš se tam, kam patříš. Do kriminálu. A už tě nikdy nikdo nebude milovat..."
Úsměv z tváře zmizel.
"Jako kdyby mě předtím někdo miloval. Už jsem slyšel dost..."
Tasil jsem katanu a došel až ke Katsumi. Pomalu jsem jí přiložil hrot pod žebra.
"Byla jsi světlo mého života, byla jsi rozkvetlý květ v plesnivé stoce, byla jsi vším, pro co jsem žil."
Katana blekově projela tělo a to se naposledy vzepjalo.
Podíval jsem se do jejích prázdných očí a políbil jsem ji. Líbal jsem dlouho, až do chvíle, kdy jsem v ústech ucítil její krev. Pak jsem ji pustil a nechal jsem ji ležet.
Jejich těla nikdy nikdo nenašel. Nikdo totiž nevěděl o kotlince, ve které bylo v tuto nešťastnou hodinu vypáleno do trávy velké srdce.

Běžel jsem pryč. Pryč od všeho. Běžel jsem dnem i nocí, abych se všeho zbavil. Abych ze sebe setřásl to prokletí Uchiha klanu. Až jednou jsem se zastavil. Zase mě pálilo na hrudi a z očí tekla krev.
"Mangekyou Sharingan...zabil jsem přítele..." v tu chvíli jako by všechno ustalo. Všechno na mě dolehlo a já jsem se zhroutil. Došlo mi, že jsem zabil Katsumi a jejího milence. Došlo mi, že jsem seděl, došlo mi, že jsem následovníkem Uchiha klanu, který má na rukou krev a nic jiného. Nic jsem nedokázal, jen jsem opět potvrdil předsudky.
Rozběhl jsem se. Teď mě nesmí chytit. Nikdo... říkal jsem si cestou.

Několik měsíců jsem se ukrýval, a když to vypadalo, že mě nikdo nehledá, vydal jsem se do jiných vesnic. Temnota jeskyní zatím vybělila mou kůži a krev Mangekyou Sharinganu vytvořila podivné tetování na mých tvářích. Cestou jsem potkával nukeniny i obyčejné ninji. Soupeřil jsem, ale šlo mi o jediné. Kát se ze svých hříchů a co nejrychleji se nechat prostoupit Mangekyou Sharinganem. To se mi povedlo asi před rokem.
V době, kdy jsem skoro neviděl, jsem se poprvé po 8 letech vydal zpět na místo činu. Jak jsem předpokládal, nikdo tam nikdy nebyl. Kosti byly vybělené sluncem a lovecký nůž zrezivěl a skoro se rozpadl. Začal jsem vlastníma rukama hrabat hrob. Do něj jsem naházel kosti a opět ho zahrabal. Stoupl jsem si a podíval jsem se na oblohu. Jako by všechno utichlo, ptáci přestali zpívat, vítr ustal.
Zavřel jsem oči a začal do ticha mluvit:

"Chtěli jste být navěky spolu. Nemilovala jsi nikoho jiného. Stojím tu, abych tě požádal o odpuštění. Katsumi, odpusť mi vše, jako jsem já odpouštěl tobě a dostůj míru a pokoji. Je mi to...všechno...líto. Před tebou a před svými předky zde slibuji, že klan Uchiha už nebude plný vrahů a zrádců. Najdu zbylé Uchihy a dám dohromady klan, který bude pomáhat a chránit celou zemi. Tak přísahám..."

Otevřel jsem oči a uviděl jsem jenom tmu. Mangekyou Sharingan si vzal můj zrak stejně jako já jsem bral životy lidí - s ledovým klidem a bez jakýchkoli výčitek.

Od té doby se toulám světem a hledám zbylé Uchihy. Pomáhám lidem a snažím se ve jménu mého klanu konat dobro a otevřít ostatním oči.
Oči, které jsem já nadobro ztratil.

Schopnosti:

- Všechny techniky Katonu
- Amaterasu
- Techniky akademie

Vlastní techniky:
Katon: Myaku (C)
Po složení pečetí a vyřčení se na sesílatelově těle objeví jakási plamenná vrstva, která vystřelí všude okolo do pěti metrů. Slouží hlavně ke sražení protivníka na zem nebo k vyvedení z rovnováhy. Způsobuje popáleniny.

Obrázek: viz Avatar

Ale no tak... To mi nemůžeš nejdřív napsat PM? Obzvláště, když všichni vědí, že Uchihy, ať už slepé nebo ne, nepovoluji. Je tu přeuchihováno. Víš, kolik Sasuke musel mít dětí? A zapomněla jsem uzamknout kategorii potulných shinobi, přes mobil to nejde -.-"

A co když kořeny jeho větve sahají až k vyvraždění klanu a jeho otec byl pryč na misi, takže se vyvražďování "nemohl zúčastnit"?

Vidíš ty dva významné záporné hlasy, které už ti někdo dal? xD

Ale budiž, máš to mít, budeme hlasovat. Stejně plánuji poradu, tvá postava bude vzhledem k zamítnutí Uchihů další téma. To, že je slepá, jí dost ztěžuje život, díky čemuž by se tu teoreticky ani za Uchihu nemusela považovat, ale podle mě by to bylo už zbytečné.

Víš, Uchihu už jsem nepovolila ani slečně, která chtěl "jen" Genina, který by své oči tudíž nevyužíval ještě několik měsíců, protože příliš otálela s napsáním životopisu.

Dalo by se to lehce vyřešit postavou s jinýma očima.
Dejme tomu Ranmarova, pamatuješ? To KG v něčem předčilo i Byakugan!

To je jedno, jestli tu ta postava být nemá, fajn. Já si chtěl konečně zahrát za něco kladného
Tak příště. Pokud bys změnila názor, napiš.

Určitě to nějak vyřešíme.
Věřím, že někteří budou pro a není to jenom o mém názoru, i když si to někteří myslí. Pokud sis chtěl ale zahrát za někoho kladného, proč sis neudělal kladnou postavu jakou mají všichni ostatní, ale Uchihu? o.o

Protože mám rád extrémy, jako bys mě neznala...

Já vím, špatně formulováno.
Vím také, že hraješ dobře a potulného shinobi bych ti ještě povolila, ač už jednoho máš, ale Uchihu? To chce opravdu poradit se i s ostatními a nerozhodovat jen za sebe Dám ti vědět "co a jak" do neděle, neboj.