Ulice

Zobral si späť papier, a dobre ho schoval, do svojej vesty. ,, Potrebujem si ešte niečo vybaviť, pred tým než odídeme. Takže máš za úlohu zohnať Hiroko, a zajtra ráno sa stretneme pri bráne." Povedal, pokračujúc v chôdzi, sa rozhodol opustiť Shoa v nasledujúcej odbočke. ,, Ak by som sa do vtedy, neobjavil, tak si vás neskôr nájdem. Takže dúfam, že sa to vybaví, čo najskôr." Dopovedal, a teraz sa už nachádzali práve na tej križovatke. ,, Vidíme sa teda neskôr."

Na jeho instrukce jsem přikývl. " Hi. " Odvětil jsem mu. " Takže sehnat Hiroko." Hluboce jsem se zamyslel kde ji začnu hledat. " No doufám, že mě něco po cestě napadne. " Pomyslel jsem si, dívajíc se na Mukotushiho jak odchází.
Po chvíli jsem si všiml, že jsem neřekl sensei nashledanou, avšak na tohle bylo již pozdě, protože již nebyl v dohledu.
(Přesun)

Došiel som na ulicu kde som pomali kráčal a rozmíšlal čo teraz po chvíly premýšlania som sa rozhodol že to skúsim ešte raz a vrátim sa naspäť a tak som rychlo vybehol.
Presun

Objevila jsem se na střeše jednoho z domů a pohledem přejížděla po okolí. Možná, že jsem tak trochu hledala Shioriho. Zajímalo by mě, kam zmizel. Černý plášť vlál ve větru a já se dál jako orel hledající svou kořist rozhlížela po okolí.

Prechádzal som ulicou a premýšľal som čo budem robiť. V hlave sa mi vynárala minulosť. Zradca, pokrytec! Bol skutočne taký? Prečo nad niečím takým vlastne premýšľam?
Povedal som si v hlave a pomaly som kráčal k lavičke. Sadol som si a čakal som či sa niečo neudeje...

Ááááá! Nechajte ma ľudiá! Ako inak, utekala som pred šibnutými občanmi tejto ozaj zvláštnej dediny, v rukách držali vidly a tvárili sa ako zbesneté veveričky, ktoré práve vypili päť litrov energetického nápoja.
Ja som to nebola, sľubujem, že som tam ten prevrátený pentagram nenačmárala! Zvrieskla som v nádeji, že mi ľudia dajú pokoj. Ale bohužiaľ. Bolo nad slnko jasnejšie, že som klamala. Kto iný by to predsa urobil že?
Zachráňte ma niekto! Ostatní ľudia, čo boli normálni a nenaháňali ma, niežeby mi pomohli, ale čumeli na mňa ako teľatá na nové vráta. Starým babkám s nákupom pomôžu, ale mne, čo mi hrozí smrť, odmietajú pomôcť! Bože, prečo ma trestáš?
Zabočila som do slepej uličky a zastavila sa pred obrovskou zátarasou. Otočila som sa a uprela pohľad na ľudí pripravených si zo mňa urobiť pečené stehienko. A toto majp byť kresťania! Pokiaľ viem, tak existuje jedno také božie prikázanie : Nezabiješ. Aj keby som to nahlas povedala, figu maľovanp by som z toho mala. Oni boli schopní čohokoľvek! Odrazu ma niečo napadlo. Oni predsa nevedia veľmi vysoko skákať, že nie? Uškrnula som sa. Ták ľudia...Lúčim sa s vami. Môžete byť radi, že vďaka mne ste schudli pekných pár kíl. Dívali sa na mňa ako na blázna, čo nebolo nič výnimočné, páč to robili vždy. Kývla som im rukou a sladko sa usmiala. Majte sá! Odrazu som vyskočila, odrazila som sa od steny a preskočila tú zátarasu. Tí ľudkovia sa začali búriť, ale prd im to bolo platné! S víťazoslávnym úsmevom som sa vybrala k jednému stánku, kde predávali môj obľúbený ramen! Objednala som si asi päť misiek tohto presláveného jedla a kecala som s predávačom, ktorého som dobre poznala!

Moji pozornost upoutal náhlý ryk rozrušeného davu, pronásledujícího jakousi dívku. Chvíli jsem to s úsměvem sledovala, protže to vypadalo opravdu vtipně. Nebylo potřeba zasahovat, takže jsem se mohla dál rozhlíet. Naštěstí jsem konečně spatřila osobu, kterou jsem hledala. Za Shiorim se v tu chvíli objevila postava v černém plášti s černou maskou a položila mu ruku na rameno. Vypadáš rozrušeně, stalo se něco?

Divné myšlienky mi neustále behali v hlave: Everest bol shinobi ktorý si nikoho nevážil dokonca ani svoju dedinu! Pre jeho lásku zomrelo mnoho životov.... V tom som ucítil niekoho ruku na svojom ramene. Pozrel som sa za seba a všimol som si Anbu ktorá bola so mnou v Iwagakure. Ah Neko-san nie nič sa nedeje odvetil som milo. Ako sa máš ty?

Jen jsem přemýšlela, kam ses v Iwagakure vytratil. Přiznala jsem se a posadila se na lavičku vedle něj. Ptala jsem se jen, protože vypadáš ztrápeně. Mluvila jsem stále celkem starostlivým hlasem a přes masku si ho prohlížela.

Pozrel som sa na ňu utrápeným pohľadom. Ja no presne povedané... Už ako malému chlapcovi mi otec rozprával príbeh o mužovi ktorý kvôli láske zradil svoju dedinu, kamarátov, rodinu... Ale i tak svoj sen nedokázal naplniť. Po dlhom čase som zistil že hlavná postava o ktorej hovoril bol vlastne on!

Aká je vlastne naša úloha na svete? Hovoril som utrápeným hlasom no v tom som pozrel na Neko, nebolo by úžasné keby existoval svet v ktorom neexistuje nič zlé? Pozrel som sa jej do očí i ked som ich videl cez masku len veľmi slabo... No na tvári som už po tejto vete mal úsmev.

Vyslechla jsem si jeho slova a po chvilce ticha jsem velmi tiše promluvila. Podle mě by to úžasné nebylo. Na chvíli jsem se odmlčela. Bez špatných věcí neexistují dobré věci. Ani si nechci představovat, jak by pak byl Svět nudným místem. Usmála jsem se a znovu mu položila ruku na rameno. Nemáš hlad, nebo žízeń?

Vypočul som ju a milým hlasom som prehovoril: Niečo na tom zrejme bude, ja nenávidím nudu zasmial som sa a jemne som sa dotkol jej ruky ktorú mala na mojom ramene. Dakujem povedal som to tak milým hlasom akým to len šlo... (Bol to náznak náklonnosti a vdaky)

Ach áno mám neuveriteľný hlad, od doby čo sme prišli z Iwagakure som nič nejedol. Čo keby sme ku mne zašli na večeru?
Pozrel som sa na nu a čakal som čo povie.

Nemáš zač. Usmála jsem se a vyslechla si jeho nabídku. K tobě? Měla jsem na mysli spíš restauraci, ale tohle zní dobře. Už se těším a s radostí přijímám. Postavila jsem se a narovnala si plášť. Jsem připravená, můžeme vyrazit.

Tak teda dobre povedal som s úsmevom na tvári a vydal som sa do domu. (Presun)

Svižným krokem jsem se vydala za ním.(přesun)

Objevil jsem se na ulici s katanou v ruce s poníženým výrazem. Stalo se to znova, byl jsem slabý a nedokázal jsem zase nikoho zachránit. " Jsem tak slabej. " Seknu naproti jednomu staršímu baráku a useknu mu kus rohové zdi " Ksakru " Naštvaně se podívám jen na kus ulomené zdi zklamán svojí slabostí. Dal jsem katanu zpět do pochvy a šel na nějaké jiné místo kde jsem si mohl začít zařizovat svoje věci. Lidé v okolí měli i trochu strach když jsem přesekl kus té rohové zdi a vyhýbali se mi raději obloukem. Každému mohlo dojít že mě něco trápí. (přesun)

Miki se ani nestačila vzpamatovat z náhlého zjevení fialově světélkujíci osoby (aniž bychom rozebírali filozofický rozměr otázky, proč záporné postavy děje vždy světélkují zelenou, rudou, fialovou, či zlovolně černou barvou), když se okolo ní objevil ohnivý kruh a ona se přenesla na jí dobře známé ulice Kumo. Po krátké chvíli až podezřele nepřítomné žaludeční nevolnosti (která by jak známo již jaksi z principu měla doprovázet jakýkoliv náhlý prostorový přesun větších rozměrů), byla nucená uznat, že se noc dalšího zajímavého nejspíš již dít nebude.
Syčák, prolétlo jí hlavou na účet neznámé osoby,ani mě nenechal si kopnout.
To se však již kousek od ní objevil utíkající Zoro. Lidé mu uhýbali z cesty a celkově se nezdálo, že by byl právě dobře nalazen. Jak se zdálo, nevšiml si jí. Zato ona jeho ano. A taky jednoho velmi důležitého detailu, na který on zdá se zapoměl. Nevěřícně zavrtěla hlavou a pak se obrátila směrem k domovu. A pak se ještě jednou obrátila směrem, kterým šel Zoro. A pak k domovu. A pak konečně vyrazila, hned potom, co se obrátila na patě a něco si pro sebe mumlala o blbcích, snažíc se tak zakrýt vlastní znepokojení.
(Přesun)

Jdu si po ulici když konečně zahlídnu po hodinách chození po vesnici svůj dům. Vejdu na práh a vyndám klíče. Otevřu dveře, které po vstupu za sebou zavřu a začnu vybalovat všechny věci. Nějakou dobu to trvalo ale všechno bylo na svém místě a já už znovu bydlel. Když jsem měl všechno zařízený zase jsem zamknul dveře a šel do obchodu s oblečením naproti. Trochu peněz jsem ještě měl takže jsem si mohl koupit nový oblečení. Vybral jsem si ho, zaplatil jsem a vyšel jsme z obchodu a sedl si na lavičku.

Jeden ANBU se objevil před Zorem v pokleku a úkloně zároveň. Jste Roronoa Zoro? Pane, mám pro Vás vzkaz od velitelky ANBU Shihouin Yoruichi. Máte se okamžitě dostavit k novému Raikagemu do kanceláře. ANBU domluvil a zmizel.

Jakmile jsem si vyslechl vzkaz od toho ANBU tak jsem spozorněl a rozběhl jsem se ulicí tentokrát správným směrem. Občanům už mě bylo líto a tak mě naváděli kudy jít až jsem se po nějaké kratší chvilce dostal k budově kageho. Byl jsem velmi zvědav kdo to je. (přesun)

Procházejíc ulicemi jsem pozoroval chování okolních lidí. Po mé pravici, v postranní uličce za popelnicí, si zrovna jedna dvojce "užívala" (kluk+dívka). "Eee... to nemůžou provozovat někde jinde?.. Aspon že jsou docela přehlédnutelní za tou popelnicí." Vypadlo ze mně. Najednou jsem však uslyšel hlasitý zvuk vycházející zpoza popelnice. "Ach nee!.. Si se mně dělají srandu?" Naříkal jsem. Poté si sundal plášt a uchopil ho rozpostírajíc před sebou , abych na ně neviděl. Jakmile jsem měl vše nachýstáno přiblížil jsem se k jejich směru a zpoza pláště jim vynadal těmito slovy: "Co si myslíte, že je Kumogakure nějaký ******!" a však můj hlas nebyl hlasitý, protože jsem na ně nechtěl upozornit ostatní lidi, kteří jak se zdálo je nejspíš přehlédli. Když již bylo vše potřebné vyřízeno oddechl jsem si. Oblékl si plášt a pokračoval v mé cestě naříkajíc: "Ta dnešní mládež ... Co to jen z ních bude jak dospějí?" Nad situací jsem byl tak zamýšlený, že mi uniklo, že naříkám a debatuju (sám se sebou) o tom nahlas.