Restaurace - U Ocelového Muže

Prudce jsem rozrazila dveře a vletěla do restaurace. S úsměvem na tváři a rukama za zády jsem se rozhlížela. Nic se nezměnilo.
„Hospodo, nalej!“ zavolala jsem přes celý lokál a řítila se k baru.
Saito se tvářil divně. Pak ještě divněji a nakonec si promnul oči, jestli dobře vidí. Ne, vážně se mu to nezdálo. Měla jsem na hlavě malý klobouček, na nohou vysoké pruhované podkolenky, šaty jasně zelené s malými našitými jahůdkami a obličej pomalovaný velkými květinami. V uších se mi pohupovali dva zmenšené kunaie a celý můj zjev završovaly boty na dvaceticentimetrové platformě.
Sedla jsem si na barovku, přeložila si nohu přes nohu a zamrkala dlouhými nalepovacími řasami na svého strýčka…
„Saké,“ zašeptala jsem a usmála se. Jeden zub jsem měla přebarvený na zlatý.
Saito už se na nic neptal. Otočil se a bezduše mi přinesl láhev nejlepšího saké. Jako zombie ho položil přede mě a zůstal civět.
„To je teď nová móda,“ zašklebila jsem se a dala si pořádného loka alkoholu.
Hoshi naklonil hlavu na stranu.
„Dobře, lžu, dnes je maškarní,“ opravila jsem se. Vypadal, že už to vážně psychicky nezvládá. Nakonec se přeci jen ozval.
„Kde? A pro koho?... Zase nějaká tajná akce?“ vypadlo z něj.
„U mě. Pro mě. A ne, je to naprosto veřejné,“ znovu jsem se napila. Až na to, že jsem nikoho nepozvala. Malao mi vyskočil na rameno a omotal mi ocas kolem krku.
Ze zadní části lokálu se ozvalo několik ran a na světlo vyskočil můj bratranec Gin. Najednou tu byli dva lidé, kteří závodili o nejhorší módní výstřelek roku. Gin měl na sobě pirátský klobouk, květovanou košili a skotskou sukni. V každém uchu měl asi deset náušnic a v nose místo piercingu zastrčenou kost. Prudce se rozmáchl sekáčkem na maso a nasadil frajerkou pózu.
„Jak vypadám?“ zazubil se a smeknul klobouk.
„Famózně, kapitáne. Můžeme vyrazit,“ popadla jsem ho za ruku, do druhé vzala láhev saké a kývla Saitovi na rozloučenou.

Chudák strýček Hoshi jen stál a koukal. Ani se nepohnul ještě dlouho poté, co jsme opustili prostory restaurace.

Procházela jsem ulicemi a nakonec zakotvila přesně tam, kde vždy. Posadila jsem se na vysokou stoličku a usmála se na muže za pultem.
„Něco dobrého si prosím,“ zamručela jsem. Za chvilku už přede mnou přistál malý talířek s několika škorpiony na dlouhé špejli. S nadšením a bez slova jsem se do nich pustila. Hned jsem toho zalitovala, protože jejich teplota stále neklesla pod osmdesát stupňů a můj jazyk na to dost silně zareagoval. Naštěstí byl Saito pohotový a postavil přede mě i pohár se šťávou. Slušně jsem poděkovala a ledovým nápojem si zvlažila ústa.
Prohodila jsem se svým strýcem ještě několik slov, ale neměla jsem moc povídavou náladu. Nakonec jsem mu na pult hodila několik ryo, což u mě nebylo moc obvyklé. Zvedla jsem se a i se špejlí zamířila pryč. Dnes je zvláštní den.

(Přesun...)

Nakonec už pomalým krokem jsem došel k Ocelovému Muži. Došel jsem k pultu a za moment už u mně stál pan Hoshi." Tak co to bude? " optal se mně. " Něco co si můžu vzít na cestu, ale stále to musí být výživné! " řekl jsem odhodlaně. Raději jsem si ani nesedal, protože jsem věděl že pokud chci něco menšího, tak to budu mít skoro hned protože obsluha je tu vážně rychlá. A jak jsem myslel, tak se taky stalo. Za necelých 5 minut přede mnou stál pan Hoshi a držel tašku s jídlem. tašku mi podal, já poděkoval, zaplatil a pak jsem rychlejším krokem odešel z restaurace.
- Přesun -

Vykračovala jsem si ulicí a hvízdala si. Byla to známá melodie. Nejspíš něco od Wolfganga.
Najednou jsem si povyskočila, zatočila se a pokračovala dál, jako by nic. S úsměvem na rtech a větrem ve vlasech. Bylo tak pěkné počasí. Oblohu halil jen tenký plášť mraků. Stmívalo se.
Nejvyšší čas dát si něco k večeři. S další otočkou jsem zaplula do svého oblíbeného lokálu. Saito zvedl oči od pánve. Zeleně jiskřily, když se usmíval.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem ho a sedla si k baru. Trvalo hodnou chvíli, než jsem mu povyprávěla vše, co se dělo na mé dovolené a vyřídila veškeré pozdravy. Mezitím jsem se ještě snažila jíst ramen. Nedávala jsem si ho často, ale dnes jsem měla prostě chuť.
Malao si vyskočil na vedlejší barovku a strýček před něj položil malou misku s ovocem. Nadšeně se do ní pustil.

Zaplatila jsem za své jídlo, což nebylo úplně mým zvykem a zamávala na rozloučenou. Vyběhla jsem před restauraci, vyskočila na střechu protějšího domu a nadechla se čerstvého vzduchu. Mraky líně pluly oblohou. Narážely do sebe a tak roztomile se na svých místech přetlačovaly. Asi bude bouřka...
Vytáhla jsem si z tašky jednu knihu a začetla se do řádků textu, který většinou nedával smysl. Takový ten text, kde můžete hledat inspiraci, ale určitě ne děj…
Vykračovala jsem si to takhle po štítech střech. Tašky mi občas podkluzovaly, hlavně proto, že jsem nekoukala na cestu. Kniha se zdála stále zajímavější a zajímavější. Dokonce už se v ní i začala rýsovat pointa. Bylo to o dvou zamilovaných. Autor však nikdy neřekl jejich jména. Psal o listí, větru, stromech, lásce a klidu.
Přeskočila jsem na další střechu. Stránky zašustily…
(Přesun)

Kensei si to přištráduje do restaurace, ve dveřích se zastaví a rozhlédne. Jako vždy vzpomíná, zaraženě pár minut, ale už ho tu znají a proto se vytrvale ozve obsluhující dívka s pozdravem. Taky pozdraví a posadí se ke stolu jako vždy, k jedinému stolu, kde sedává. Párkrát tu někoho kvůli tomu místu zmlátil a párkrát dostal přes hubu, ale tomu nijak nevadilo. Objednal si nějaký rámen a k pití láhev limonády a na zapití malou lahvinku saké. Když to bylo všechno před ním, dal se spokojeně do toho. Neočekávaje, že by se snad dnes ještě mohlo něco zajímavého stát.

Karasu dodržel slovo. Zdržel mé společníky na dostatečně dlouhou dobu, takže jsem mohla ujít potřebnou vzdálenost. Přece jenom jsem se ale vydala hledat další spojence, kteří by mi pomohli 'na útěku'. A kam jinam zajít, než za rodinkou Mikk.
Za ten rok jsme se poznali dostatečně. Byla jsem si jistá, že mi ochotně pomohou...a vzhledem k jejich povaze je to bude i náramně bavit. Zvedla jsem jeden koutek úst v náznaku spokojeného úsměvu a vešla jsem dovnitř. Moc lidí zde nebylo, obsazeny byly pouze dva stoly. Všichni večerní návštěvníci byli muži, kteří si přišli něco vypít s přáteli. Mezi nimi i několik notorických průšvihářů...tedy alespoň podle toho, co o nich říkaly spisy.
Nemusela jsem si moc dělat starosti. Všichni věděli, že Kage je mladá holka, ale kdo mě neviděl naživo, tomu jsem věkem a celkovým vzhledem připomínala spíše chuunina.
Zpoza pultu na mě zamával Gin. Došla jsem k němu a posadila se na stoličku. „Po práci?“ zeptal se, když mi podával vodu a skleničku saké. „Po cestách,“ opravila jsem ho s přátelským úsměvem, vzala jsem saké a kopla ho do sebe. Přikývl. „Tak to chce ještě jednu,“ řekl a dolil mi. Přitom si nezapomněl vyndat vlastní skleničku a nalil si taky. „Na zdraví,“ zvolal, přiťukl si a okamžitě sklenku vyprázdnil. „Něco k jídlu?“ otázal se nakonec, ale nečekal na mou odpověď, rovnou zmizel v kuchyni. Neprotestovala jsem. Byla jsem vyhládlá a připravena sníst cokoliv, co mi dají...tedy, téměř cokoliv.

Kensei moc nevnímal, kdo vchází a vychází, ale když po chvíli zvedl hlavu zpozoroval jí. Ayame... Raikage je zpátky! Radostně se mu rozzářila očka, pozoroval jí a usuzoval, že se vrátila celá a v pořádku. Proto najednou vstane a dovolí si přijít blíž, předpokládám že Kage nic neujde a tak, když si ho všimne hned pozdraví a spustí.

"Jestli chcete můžete jít k mému stolu, je tam vždy místo."

A ať už jde s ním a posadí se, nebo zůstane spustí.

"Když jsem zjistil, že jste pryč docela mě to mrzelo. Rád bychna vás dával pozor a byl vám k ruce, ale vlastně jsem chtěl něco jinýho. Až budete zase fit, nebyla by volná chvilka? To víte, Paprička se pořád někde toulá, asi svádí chlapi, nebo co a já bych potřeboval někoho dost silného, kdo by mě donutil posunout se dál s mou... no obranou technikou víte?"

Pozoroval, jestli vůbec svolí k něčemu takovému třebas jenom do budoucnosti. A pak si vzpomene, že jí sháněl ten genin a tak dodá.

"Byl tu divnej týpek, nějakej genin z konohy bo co. Chtěl sem vám ho donýst, ale připadal mi docelajako správnej klučina. A namlel toho tolik, že sme ho moc nepochopil, jestli to jako je, nebo není zvěd. Nicméně ho můžu kdykoliv donýst, kdyby jste měla zájem... rád pomůžu s čímkoliv."

Přitom se podívá na své silné ruce a zesmutní.

"...kdyby tak byli silnější, pak by jste mě jistě nechala, abych vám pomáhal. Ale já se budusnažit dál, snad jednou budou dost silné..."

Zarazí se, neví jestli to nepovažuje za vnucování, to by totiž nechtěl. Ale on tomyslel upřímně, anavíc se očividně dost nudí bez senseie. Jenže je jasné, že trvale ho dát pod jinýho by byl pořádný kumšt páč mimo Artase vždy uznával jen jí, Raikage.

Vypila jsem skleničku saké, kterou mi nalil Gin a následně si lokla vody. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Ještě to jídlo a bude to dokonalé. Pousmála jsem se, narovnala se a prozměnu hlavu předklonila. Vlasy jsem si nechala spadnout před oči, jenom jsem si dávala pozor, aby se mi nemáchaly v pití.
„Kuřecí nebo hovězí?“ ozvalo se, když Gin vystrčil hlavu z kuchyně. Mávla jsem rukou, abych dala najevo, že je mi to úplně jedno a nechávám rozhodnutí na něm. Doufala jsem, že toho nebudu litovat.
Pak ke mně někdo přišel, pozval mě k sobě ke stolu a zase odešel. Přitom něco mlel. Byla jsem v pokušení to jenom přejít s tím, že to byl určitě nějaký opilý zákazník, ale jeho hlas byl až příliš známý. Otevřela jsem oči a líně je upřela na onoho člověka. No jistě...Kensei. Usmála jsem se. Nakonec jsem si vzala skleničku s vodou a vydala jsem se k jeho stolu.
Jeho proslovu jsem jenom přikyvovala. Občas jsem dodala něco jako 'Ano' a 'Jistě', ale jinak jsem mlčela. Někdy u konce mi zakručelo v břiše. Celkem bez rozpaků, poháněna vpřed hladem, jsem natáhla ruku, zmocnila se hůlek zastrčených v jeho rámenu, namotala na ně nudle a pak si je strčila do pusy. Spokojeně jsem zamručela. Jídlo! A pak že si se Shi nejsme podobné...

Kensei se prostě musel vypovídat, protože mu tu chyběla a opravdu ho nesmírně potěšilo, že si přisedla. Galantně přispěchal, aby jí načechral poštář na sezení a zajistil, že si nesedne vedle. Ne podlézavě, ale všiml si po chvili jak šla, že musela hodně zkusit, vůbec nemluvila, nejspíš únavou a měla obvázanou nohu. Určitě si všimla jeho pohledu, a zamračení, když si toho všimnul. Jistě litoval, že tam nebyl aby jí pomáhal. Když občas mumlala ano, jistě a další slova, díky kterým si myslel, že ho moc nevnímá nakonec toho nechal. A napadlo ho, že by mohl být ohleduplnější.

"Asi moc mluvím, omlouvám se Raikage-sama... "

Když v tom si roztomile zobla od něho, snědl zatím jen slabě čtvrtinu a nyní nenápadně jí svou porci přistrčil blíž. Litoval, že je tak vyhladovělá, a rozhodně ho potěšilo, že se nestydí vzít si od něho. Tak to má být, považoval to za jednu z těch mini znamení, že jsou něco jako přátelé, pokud se to tak dá nazvat, když ona je šéfová. Chvilku mu připomněla jednu ze svých šelmiček a to přesněji Shi. Marně jí zde hledal pohledem, moc si neuměl představit tu náročnou cestu, kterou musely ujít, když i Shi někde chrápe. O tom byl skálopevně přesvědčený. Proto raději mlčel a dopřával nadále Kaguli trochu klidu, který si zasloužila a jen jí spokojeně pozoroval, protože občas vypadala jako utahané kotě, což moc obdivoval.

Zamručela jsem, ale nechala jsem jeho jídlo, když mi Gin přinesl moje. Netrvalo dlouho, když jsem se jaksi zasekla. Kolik je sakra hodin?
Odkašlala jsem si a narovnala se. „Promiň, budu muset jít,“ usmála jsem se omluvně a vstala. Na pult jsem dala několik bankovek a vyběhla jsem ven. (přesun)

Pomalu se zvedne a vyrazí pryč, pomalu na něj začíná opět líst melancholická nálada. Chtěl by uplatnit svoje pěsti a to tím jediným způsobem, který považuje za správný. A v jediném poslání, proto už se tu cítí přebytečný.

přesun