Brána Kumogakure

Po slově papoušek se výraz v Hanabiho očích změnil. Nebezpečně zasyčel. Jen jsem mu položila ruku na hlavu, ať se uklidní.
„Kdybyss nebyl Mikkyn sspolečník, zabil bych tě,“ prohlásil trošku výhružně a bez jakýchkoli zábran. Rozběhl se a po několika rychlých krocích vzlétl. Prudce, bez jakékoli šance na přípravu, nebo nadechnutí se.
Malao se před bránou objevil na poslední chvíli, jak on už to má ve zvyku. V jedné ruce držel paličku a v druhé provázek. Prudce se rozběhl a na poslední chvíli vyskočil na právě vzlétajícího Hanabiho. Přelezl mu po zádech, přehoupl se přes jednoho člověka, druhého a spokojeně se usadil v důlku za Hanabiho krkem.
„Co ty tu zase děláš?“ nevěřícně jsem na opičáka pohlédla. Své dva uhádané společníky jsem nechala plavat.
Malao se samozřejmě jen zazubil a bylo poznat, že Hanabi má z přítomnosti tohohle zvířecího kámoše celkem radost.

Zoramu

Podíval jsem se na opičáka a pokusil jsem se mu věnovat úsměv.Todle už odemě neuvidíte.Pomyslel jsem si a držel jsem rovnováhu.

Hanabi jednou zakroužil nad Kumo a pak se vydal směrem, kde předpokládal, že by se mohla nacházet cílová země. Sázel hlavně na svůj orientační smysl...

Zoramu

Jak ti ma mřikat ? Trochu potupně se zeptám Dany.

"Jak chceš. Vymyslíme nějakou strašně propracovanou tajnou identitu," nadchla jsem se pro tuhle možnost.
"Mohla bych vystupovat jako Miriam Wu, to by mě na ten banket bez keců pustili. A té se myslím říká Mimi. Což je teda dost úchylná přezdívka, ale když si za to domyslíš nějakou pěknou příponu, tak to půjde," usmála jsem se.
"Kdo budeš ty? A jak ti budu říkat?" zapřemýšlela jsem.
Hanabi se trošku zmateně rozhlédl. Neměl moc tušení, kde to teď vlastně je. nevadí, poletí prostě rovnou za nosem. Nebo spíš za zobákem.

Zoramu

Jméno sem myslel že si necháš svoje,spíš jak bych ti měl říkat až budu hrát tvého společníka.Ať jsem se snažil jak koliv milý tón ani úsměv jsem nevyloudil.Prostě to ešlo ale snaha se cení.Tvrdil jsem si v duchu.Radši bych byl ochranka než nějakej ani nevim co to znamená.Něco sem zaslechl a možná četl ale todle neumím.Vzdychal jsem si v duchu.

"Svoje jméno? To radši ne," povzdechla jsem si. Ještě by mě tam někdo poznal...
"Budeš mi říkat Mimi a já tobě... třeba," nemohla jsem se rozhodnout,"to vymyslíme na místě," kývla jsem hlavou.
"Jak dlouho už jsme spolu? Kde jsme se seznámili? Měli bychom si to domluvit předem," pohladila jsem Malaa po hlavě a podívala se někam k obzoru. Pěkné počasí.

Zoramu

Tak.Říkej mi jak chceš.A zbytek si vymysli sama.Nebudu kazit tu dívčí romatiku nebo jak se tomu nadává.Tentokrát už jsem vykouzlil meší úsměv.Byl to nadlidský výkon ale dělám na tom.

Zazívala jsem. Konečně jsem se objevila na kopci, ze kterého byla vidět hlavní brána vesnice. Konečně doma! Měla jsem pocit, že mne to všechno služební cestování, navštěvování a poskakování snad zabije. Ještě horší, než papírování, pomyslela jsem si. Navíc se mi stýskalo po všech doma. Dokonce i po té energické příšeře, která si vznešeně říkala tygřice.
Započala jsem svůj sestup směrem k vesnici. Udělalo se hezky a sluníčko mi svítilo do zad. Ne, že bych z toho byla nadšená. Bylo pěkné vedro. Přesto jsem se spokojeně usmívala. Svým společníkům jsem utekla při poslední zastávce. Nedalo se to vydžet. Připadalo mi, že zastavujeme snad každých pět minut a pokaždé to bylo odůvodněno řečmi typu: Ale Raikage-sama, víte, co říkali doktoři. Neměla byste tu zraněnou nohu tak zatěžovat. Zlomeniny se léčí pomalu...
Vždy jsem je přestala poslouchat, takže co dalšího si vymysleli, jsem neměla tušení.
Někdo za mnou zakřičel. Asi to mělo být: „Počkejte!“, kdyby volání nebylo tolik zkreslené zděšeným podtónem. K prvnímu hlasu se přidal druhý. Teď se volání smíchalo dohromady a nebylo rozumět vůbec nic. Uslyšela jsem dupání. Doháněli mě. To už jsem ale proklouzla bránou a ulehčeně si povzdechla. Konečně doma! zopakovala jsem znovu ve své hlavě.
Z okýnka ve strážní budce vystrčil hlavu Karasu. Vlasy mu trčely do všech stran a v rukou třímal všudypřítomnou cigaretu. „Kolikrát jsem ti říkala, že kouření škodí zdraví?“ zeptala jsem se s úsměvem a došla jsem k němu. Byla to jakási forma pozdravu. „A kolikrát jsem ti já říkal, že na těch podpatcích se brzy zabiješ?“ opáčil, vyklonil se ven a pohledem přeletěl moje vysoké boty. „Copak ti ten kotník není dostatečným pravdivým důkazem mého tvrzení?“
S úsměvem jsem mu vzala cigaretu a zadupla ji, nicméně si bez okolků zapálil další. „Nemáš náhodou ležet?“ zeptal se, když popotáhl a vyfoukl oblak bílého kouře. Protočila jsem oči. „Ještě ty začínej. Jako by nestačili tamti,“ teatrálně jsem si povzdechla a ukázala směrem ke dvoum blížícím se postavám, které se plnou rychlostí řítily k bráně. Stále nepřestali volat jeden přes druhého. „Já radši mizím,“ ušklíbla jsem se a kývla hlavou k centru vesnice. „Zdržím je,“ ochotně se nabídl a spiklenecky na mne mrkl. Následně vylezl z budky, narovnal se a hrdě si oprášil vestu od prachu z cigarety. Zasmála jsem se a lehce ho poplácala po pravém rameni. „Díky. Příště ti přinesu něco z lovu za odměnu,“ slíbila jsem mu a stále se usmívající jsem se rychlým krokem odebrala ke spleti ulic. (přesun)

Po chvíli jsem stál u hlavní brány a hleděl někam do blba. Na stráže jsem jen kývl a pomalu vyšel z vesnice. * A kde bych měl začít hledat?? Bylo by doré mít nějaký bod X... * pomalu jsem kráčel dál a přemýšlel co bude mým prvním místem na hledání. * Vesnice která bude první po cestě bude mým bodem X... * pomyslel jsem si a stále kráčel dál, někam do neznáma.
- Přesun -

Došli jsme k bráně. Já cestou k bráně trochu zrychlil ,takže když jsem konkretně jen já došel k bráně musel jsem na Hiroko a Ryuu chvíli počkat.

Šli jsme k bráně, když najednou Sho zrychlil. * Proč tak spěchá ? ... i když to je jedno * pomyslela jsem si. Jak jsme se s Ryuuem blížili už jsem nevydržela a musela jsem se zeptat " Ryuu ... co myslíš ... budou naši štastní že jsme se vrátili, nebo budou na nás naštvaní, že jsme zmizeli a ani se neozvali ? "