Lesní cesta

Odstrčila som ho a hneď som sa obliekala.Prepáč...já...nemôžem...zatiaľ nie... pozrela som sa na Nawakiho smutne.

"Ja som ani nič nechcel to bola odplata za to bitie po hlave"
Usmial som sa

Vôbec som ho nepočúvala a išla som rýchlo do Tsukigakure.

Asi to nebolo vtipné
Šiel som pomalým krokom za nou
"Už sme tu"
(presun Tsukigakure)

(presun)

Poskakovala jsem z větve na větev. Díky svým očím jsem se mohla loudat. Držela jsem si dostatečný odstup od Ashi, protože další boj bych dnes už nezvládla. Hmmm... sakra, je tu ještě někdo...



A ten někdo se mi líbit nebude.

"Odprejskni zjeve, nemám na tebe čas." zavrčela jsem, protože moje nervy byly už řádně na pochodu.

"A jmenuju se Mikomi, sakra práce už." dál jsem poskakovala po větvích, s pohledem upřeným před sebe.

Yuniiku vyskočila těsně před ní.
Seděla jsem na větvi, houpala nohama ve volném prostoru.
"Mik-chan, nesleduj mě." ušklíbla jsem se.
"Já nejsem unavená po misi."
Pak jsem pohled obrátila na druhého ninju.
Kdopak to je? Má hezké oči...

"A ty mi taky nebudeš ničit jméno." řekla jsem odměřeným tónem směrem k Ashi.

"Když na to přijde, trocha čakry se mi obnovila a na tebe stačí. To co jsi provedla se nepromíjí." zavrčela jsem a zaujala bojový postoj.

"Jen mi řekni, proč jsi zradila Konohu?"

Zarazila jsem se.
"To proto, že Konoha nechala mé rodiče, když jsem byla malá zemřít. Chtěli mě obětovat a pak místo toho obětovali je! Uvědomila jsem si to teprve nedávno... Chci bojovat sama za sebe, Mikomi. A nemám jak jinak to dokázat."
Připravila jsem se k odchodu. Ještě jsem se podívala na neznámého.
Chmm... Škoda...
Vyskočila jsem Yuniiku na hřbet a obě jsme zmizeli v mém Jutsu, které přivolalo mlhu.

(Přesun)

Povzdechla jsem si a podívala se na Tsuyoshiho. Ta ženská se zbláznila.
[b]
"Ty aby ses nepředvedl. Viď? Nevadí, nechtěla jsem ji zabít. Chci jen vědět kam má namířeno. Naštěstí dosah byakuganu se počítá na kilometry a nějaká mlha ho nezastaví, což slečna blonďatá netuší." pousmála jsem se. Pak na mě padla únava a já kecla na zem.

Cítila jsem, jak mě něco drží.

"H...hej, v klidu, nic mi není... Akorát mi chybí čakra... a musím, udržet byakugan..." blekotala jsem a snažila se analyzovat směr, kterým se náš novopečený nukenin vydal.

Byakugan se sám od sebe deaktivoval. Neměla jsem už sílu ani odpovědět něco neskutečně drzého. Ale přibližný směr bych měla... Teď se ještě ujistit, že je Assasin v pořádku. Výlet na zdravém vzduchu je sice prospěšný ale jestli i v tomto případě.

"Ehm. Díky, Chodit ještě můžu. Sbohem." řekla jsem trochu nepřítomně. Má vůbec tušení kolik lidí po něm jde? Pak už jsem se ale otočila a šla volným krokem zpět do Konohy.

přesun.

Si chodiaca pohroma. Nehovoriac o počte nepriateľov. Ideš sám proti celému svetu. Nasadáš do vlaku s nefunkčnými brzdami.
Do vlaku? Vždycky chodievam po vlastných.
Čo som komu urobil? nadišla chvíľa, pri ktorej dokonca i samotný démon zastonal.
Nemaj obavy, ja ťa ochránim.
Šiel som opäť svojou cestou.
(presun)

Prechádal som s ANBU cez les, keď nad nami začala krúžiť sova. Zavolal som ju a prečítal si súradnice, ktoré nám priniesla.
Takže Yukigakure? Dalo sa čakať, že ho zoberú, ale čo plánuje!?
S ANBU sme sa rozbehli do Snežnej dediny.

Kráčela jsem vedle vozu s keramikou a tu a tam si prohrábla své nové, zrzavé vlasy. Dokonce mi nevadilo ani Alliiho broukání. Tu a tam jsem se podívala na kočku, sedící u keramiky a odolávala pokušení ji pohladit. Když ona vypadala roztomile...

Šel jsem na konci karavany a užíval si hezké prostředí. Dál jsem si broukal, poupravil jsem si slaměný klobouk a pravil.
"Chcete mi říct, že půjdeme celou dobu takhle klidně?"

"Dědečku, jestli se chceš proběhnout, tak můžeš, ale nechoď moc daleko." hrála jsem svou roli. A v duchu se modlila, ať má pravdu a nic se nestane.

Aha.. hmm..
Přišel jsem k Mikomi a objal ji kolem pasu. "To je v pořádku, zlato," budu šetřit energii na večír. Usmál jsem se.

Kdybych nemusela hrát obyčejnou holku, už bych mu vrazila jednu juukenovou. Co na mě má co sahat?
"Dobře dědo. Hlavně aby ti pak zase neruplo v zádech." odvětila jsem suše.