Hory mezi Sunagakure a Konohagakure

Nemohla jsem si pomoci, vyprskla jsem smíchy. Zvonivě jsem se rozesmála.
,,Milá?'' Zeptala jsem se mezi smíchem. ,,Naposledy jste díky ní málem vrátil to, co jste vypil.'' Vzpomněla jsem si na Shiin útok na Itachiho břicho.

"To nevadí, pro mě jsou fyzické dotyky něco, co neznám. Znám, ale dost jiného a nebezpečného charakteru. Bylo to docela roztomilé." rozpačitě jsem se usmál a pohlédl na hvězdy.

Tenshi zvedl hlavu a podíval se na Itachiho. Pak se natáhl a jemně se čumákem dotkl jeho ruky.
Usmála jsem se. Vždy mě překvapilo, jak byl Tenshi vnímavý k pocitům druhých.
Stále s úsměvem jsem také vzhlédla k hvězdám.

Zářivě jsem se usmál a leoparda pohladil.
"Máte velice zvláštní summony."

,,Oh...Tenshi není summon.'' Usmála jsem se. ,,Je to normální leopard. Mám ho od mláděte. Vlastnoručně jsem si ho vypiplala.'' Laskyplně jsem se podívala na leoparda a ten mi pohlede oplatil.
O tom, že původně byl věnovaný Reině, jsem se raději nezmínila.

"Jé, to je krásné. Já měl jako dítě kocoura, bratr Sasuke jej docela často tahal za ocas."
pousmál jsem se nad tou vzpomínkou. Nostalgickéa přitom tak vzdálené.

Ušklíbla jsem se. Vracely se mi vzpomínky. Zvláštní, jak lidé, co mají být dávno mrtví, stejně chodí nebo znovu chodili mezi námi.
,,Chudák kocour.'' Usmála jsem se. ,,Nelíbilo by se mi, kdyby mě někdo tahal za ocas.''

"To jo, určitě to není nic příjemného." opětoval jsem úsměv.
"Ani si nepamatuji, co se sním stalo..Myslím, že ho dostala kočičí bába."

,,Kočičí bába? To je zase kdo?'' Zasmála jsem se a tázavě zvedl a obočí.

"Noo," zasmál jsem se nad její reakcí.
"To byla stará známá klanu Uchiha. Doslova pěstovala kočky, měla jich celé město, taky dodávala zbraně pro klan." vytřeštil jsem oči.
"Jednou mi dala odporné růžové kočičí uši! Možná je někde mám doma."

Zvrátila jsem hlavu dozadu a znovu jsem se rozesmála při představě Itachiho s růžovýma kočičíma ušima.
,,No, už se vidím, jak skončím naprosto stejně. Už teď mám koček příliš.''

"Neskončíte stejně, nejste stará bába," mírně jsem se pousmál.
"jsem rád, že vás ta představa pobavila,"

,,No tak za padesát let...kdo ví.'' Stále jsem se pobaveně usmívala.
,,Koho by nepobavila představa vás s růžovýma ušima? Bez urážky samozřejmě.'' Jen co jsem na to pomyslela, znovu mi začaly cukat koutky.

"Bože, neměl jsem o tom mluvit. Právě jsem snížil svou reputaci. Máte něco vy, co by snížilo vaši reputaci?" pořád jsem se usmíval.
"Za padesát let..kdo ví, jestli tady budeme."

,,No...'' Pátrala jsem ve své mysli, jestli bych našla něco sama na sebe.
Po chvíli jsem to vzdala. ,,Ne...tomu vašemu se nic nevyrovná.'' Zasmála jsem se.

"A sakra," vydechl jsem rezignovaně.
"Hlavně to nikomu neříkejte, stalo se to už před více než stoletím, stejně to nikoho zajímat nebude."

Na znamení mlčenlivosti jsem naznačila, že si pusu zamykám na zámek.
,,Třeba by to někoho zajímalo. Ostatně...představa, že velký Hokage má někde schované růžové uši. No...nevím.'' Popichovala jsem ho.

"Růžové uši, sakra to zní opravdu hrozně. Zvlášť když jsou kočičí." zakroutil jsem hlavou a na oko zaškaredil.
"Nikoho by to nezajímalo, pro víc než polovinu světa jsem zombie."

,,Řekla bych že na zombie jste přiliš živý.'' Ušklíbla jsem se.
Znovu jsem se podívala na hvězdy. Byly zde obzvlášť jasné.

"Ano, Zombie přece nemají krev," zvedl jsem ruku a kousl se do ní. Nechal pár kapek dopadnout do trávy.

,,Tak vidíte. Nejste zombie.'' Usmála jsem se na něj. ,,Myslet si takové věci je naprosto zbytečné.''

"ano, já vím. Někdy si říkám, jestli jsem vůbec měl být oživen," pokrčil jsem rameny.
"Jenže jsem tady, a jsem zdravý."

,,Je dobře, že vás oživili. Konoha potřebuje dobrého Hokageho. A já neznám nikoho, kdo by se na to hodil lépe, než vy.'' Znovu jsem se povzbuzujícně usmála.

,,To je dobrý cíl.'' Uznala jsem. ,,Někdy stačí věřit.'' S úsměvem jsem se zadívala na hvězdy.