First topic message reminder :

''A-a-azumo se-nsei ,je vám u-ž do-b-ře ?''zvedl jsem se ale hned na to jsem spadl na zem protože jsem něměl vůbec žádnou chakru

Trhl jsem sebou a zjistil jsem, že jsem usnul na židli, ale na chodbě. Pak na mě dolehly vzpomínky z večera a pohled mi klesl na zem. Jen jsem ze židle vstal a šel pryč.(přesun)

Chvíli jsem tam jen tak seděl a pozoroval jsem jí.*Mikomi-sensei* pomyslel jsem si a pak jsem vstal ze židle.*Asi se půjdu zeptat Hokageho jestli nepotřebuje s něčím pomoct...jsou přece špatné časy* pomyslel jsem si a narovnal jsem si čelenku.Naklonil jsem se nad ní a něžně jsem jí políbil na čelo.Pak jsem se narovnal a vydal jsem se potichu pryč z pokoje a pak i z nemocnice.

Přesun

Až nepřirozeně rychle mi bilo srdce.
Jen ať to není pravda... Ať tu vůbec není...
Moje přání se nesplnilo, když jsem se posadila vedle sestřiny postele.
Ovládla jsem se a udržela si nic neříkající pevný výraz. Ani jsem se nehnula.
"Nee-san..."
Kdybych byla schopnější mohla jsem tam být...
Naprázdno jsem polkla.
Kdybych nezůstávala zasněná a pořádně na sobě zapracovala mohla jsem být Jounin a nemusela to být ona, kdo tu teď leží... Raději bych byla mrtvá než ji takhle vidět...
Stiskla jsem ruce v pěst.
"Teď už to bude jiné..." tiše jsem šeptala.
"Slibuji, že už to bude jiné." zvedla jsem k ní oči.
"Chtěla bych být tak silná jako ty. Tohle zvládneš... A já zatím budu bojovat."

Vešel jsem do nemocnice a ucítil jsem takový ten nemocniční smrad.
* Chjo....tohle místo nesnáším....je tu takový ten smrad....a nejen to....někteří lidé tady , ani neví , že nemají šanci na uzdravení....ale to není její případ * přivřel jsem oči a mlčky se vydal k pokoji Mikomi.
Opatrně jsem chytil kliku a pomalu jsem otevřel dveře.Uviděl jsem že vedle Mikomi sedí Shijin.
" Dobré ráno , Shijin-sama "
řekl jsem a za sebou jsem zavřel dveře.
" I když asi moc dobré není , co? "
Usmál jsem se i když mi moc radostně nebylo
" Nevíte jestli se jí vede líp než včera? "
Zeptal jsem se a opřel jsem se o zeď u okna přičemž jsem obě dvě sledoval.
* Jsou si tak podobné *
Znova jsem se usmál.

"Mikomi by se zeptala, co je na tom dobrého." místo pořádné odpovědi můj pohled dál mířil k sestře. Pak jsem trhla hlavou.
Ona by to překonala...
Otočila jsem se na něj a rty mi cukly do naprosto neupřímného úsměvu, ale něco podobného to bylo. Nechtěla jsem se usmívat, ale kdybych chodila jako tělo bez duše, asi bych svůj slib nesplnila.
Ale já ho splním... Zesílím...
"Nevím ani, co se jí stalo, ale... Ona to zvládne."
Vždycky všechno zvládla... Tohle jí neporazí...

" Dneska není dobrého nic.... " Smutně jsem vydechl.
" Nemusíte se smát....taky mi do smíchu zrovna není. "
Můj pohled klesl k zemi.
* Co je to ta Pečeť nebe sakra?!Proč to ten parchant udělal?! *
Ruce , které jsem měl v kapsách jsem sevřel v pěst.Svaly šlo zase slyšet jak se napínají.
" Hokage-sama , říkal něco o Pečeti Nebe....a ten druhý říkal že jí to dal nějaký chlápek jako "dar" kvůli síle v jejich očích....prý se pro ní vrátí...ale ona to zvládne...je silná a když se pro ní vrátí...tak ho porazí! "
To poslední jsem říkal pořád tišeji až to poslední slovo nešlo skoro slyšet.
" My jí ochráníme "

"Ano, ochráníme." vstala jsem a na mé tváři po jeho slovech zůstal už jen vážný, nic neříkající výraz. Nadechla jsem se a odhrnula si po několika letech ofinu z očí.
Chvíli mi světlo vadilo, ale... Čas skončit se sněním.
"Měl bys trénovat..." povzdechla jsem.
"A ještě něco. Nemusíš mi říkat Shijin-sama ani mi vykat, nejsem o tolik starší."

" Ano já vím , ale od té doby co tady Mikomi-sensei je tak pokaždé před tréninkem a večer se na ní chodím podívat...dává mi smysl trénovat....ten pohled na ní....nedokážu jen stát a nic nedělat , když je Mikomi-sensei v tomhle stavu " povzdechl jsem.
" No..já jsem zvyklý lidem vykat , protože jednou jsem řekl Naomi-sama , Naomi-san a skončil jsem docela špatně....takže od té doby lidem , a hlavně ženám , vykám....a ještě...Mikomi-sensei taky není o moc starší než já a vykám jí " opětoval jsem a pak jsem se narovnal.
" Tak já jdu...Nashle Shijin " řekl jsem a vyskočil jsem z okna ven.
* To je nezvyk...někomu říkat jen jménem * dodal jsem a šel jsem na cvičiště.

Přesun.

Kdyby byla jiná doba, asi bych se poznámce o Naomi zasmála, takhle jsem jen kývla.
"Nashle..." šeptla jsem a vrhla ještě jeden pohled k Mikomi.
"Ještě příjdu, nee-san." vyskočila jsem oknem ven. Nechtěla jsem už procházet okolo sester a dalších pokojů. Vlastně jediné, co jsem chtěla, bylo zesílit a tohle někomu vrátit.

(Přesun)

Chvíli jsem se potácela na hranici bezvědomí a polospánku. Vnímala jsem osoby, které tu byly ale nechápala jsem slova. O pár hodin později jsem se probrala už definitivně. Zdá se, že horečka konečně klesla. Zamrkala jsem, zapřela se o lokty a rozhlížela se kolem sebe. Alespoň jsem na pokoji sama a ne s tou bláznivou babkou. Že bych opravdu proměnila svoji šanci jedna ku deseti?

Opatrně jsem se posadila a podívala se na rameno. Jelikož jsem nic neviděla, nastavila jsem si zrcátko. Tak přece jen je to pravda a nebyl to sen. Hm. S tímhle budou problémy. Nevím toho o pečetích mnoho, ale měla bych se vyhýbat boji, jinak by se to mohlo aktivovat. S tímhle mi může pomoct jedině Allii.

O pár chvil později dorazila sestřička, zkontrolovat můj zdravotní stav. Donesla mi i něco k jídlu a pití. Vůbec jsem se neošklíbala nad nemocniční stravou. Zhltla jsem to a znovu si lehla.

Vrátila jsem se ze sprchy a hodila na sebe svůj civilní oděv. Nemůžu tu přece zkejsnout do skonání světa. Je to jen pečeť. Horečku už taky nemám, tak tu ze sebe nebudu dělat lazara. Sbohem!

Zapínala jsem mikinu a upravovala si vlasy. V tom mě píchlo v rameni. Zasyčela jsem a dotkla se pečetě. Je to jako zablokovaný nerv, ne-li horší. Dočesala jsem si vlasy, zkontrolovala se v zrcadle a odešla pryč. Právě jsem se podruhé narodila.
Přesun

Vešel jsem dovnitř nemocnice.* Zase tady...jéžiš jak já to tu nesnáším.....vždyť tady ti lidé nedokáží ani dýchat * pomyslel jsem si a vyšel jsem směrem k pokoji Mikomi-sensei.Jako vždy jsem pomalu otevřel dveře a nakoukl dovnitř.Překvapivě jsem zjistil že je pokoj prázdný.Úplně , prázdný.* Nande?!Kde je Mikomi...kso! * pomyslel jsem si a vyskočil jsem oknem přičemž jsem si to namířil na cvičiště.* Musím to oznámit Shijin....snad se Mikomi nic nestalo! *

Přesun.

Odejdu pryč.(přesun)

Dopotácel jsem se na želvě až k nemocnici u které jsem již neudržel na želvě stabilitu a spadl jsem na zem, svaly jsem měl roztrhané a tudíž jsem se nemohl ani pohnout a při dýchání jsem pociťoval nepopsatelnou bolest. Jakmile jsem dopadl na zem má želva zmizela a já zde zůstal ležet ...

Naštěstí si mě všimla jakási sestřička, která se v okolí nemocnice poflakovala a ihned zavolala pomoc, na nosítkách mě odnesli do pokoje, ve kterém mě napíchali na různé přístroje aby to vypadalo důležitě (xD) a následně zafáčovali mé ruce a nohy a zakázali mi jakékoli pohyby

Pomalu jsem došla do nemocnice.
Takže je to pravda, už se z té dlouhé mise vrátili...
Posadila jsem se vedle jeho postele a chvíli tu zafačovanou mumii sledovala.
Pak jsem se zašklebila.
"Zajímavé..."
Ta představa... Nemůže mi teď nic udělat...

''na tom není nic zajímavé'' byl jsem trochu opřený o polštář a trochu jsem se již hýbal, jelikož jsem byl zviklý snášet neskutečnou bolest, toto mi ani tak nevadilo

"Je zajímavé, že jsi se nechal ošetřit, Azuma-chan." uchechtla jsem se.

''nemoh jsem ani hejbat hubou, nemůžu za to'' řekl jsem protestantně

Zářivě jsem se usmívala.
"A víš co je nejlepší? Teď se nemůžeš bránit."ve vítězném gestu jsem pohodila vlasy.

''a to mě jakože hodlát znásilnit, či co ?'' tázavě jsem se na ní koukl

"Nikdy nemůžeš vědět, co ode mě čekat." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Ale ne, teď jsi stejně k ničemu, Azuma no Baka. Hezky tě zřídili."

''ts'' odfrkl jsem se a kývl jsem směrem k mému hábitu, který byl zavěšen na háčku ''v dolní levý kapse mam... ty víš co, vytáhni mi jednu''

Došla jsem ke kabátu, cigarety jsem našla hned na první pokus.
Jednu jsem vytáhla.
Pomáhat mu ničit si zdraví?
Blesklo mi v očích a pak jsem se na něj pomalu otočila.
"A co za to?"

''něco si řekni'' zamrlal jsem ad íval jsem se na ní, nemohl jsem se dočkat pocitu kdy si zakouřím, jelikož jsem již pár dnů nedobrovolně ,,abstinoval''

Provokativně jsem vytáhla jednu cigaretu, držela ji, aby dobře viděl.
"Co nabízíš?" tohle mne opravdu bavilo.