First topic message reminder :

''A-a-azumo se-nsei ,je vám u-ž do-b-ře ?''zvedl jsem se ale hned na to jsem spadl na zem protože jsem něměl vůbec žádnou chakru

Uviděl jsem Itachiho v pokoji. ,,Jo. On ji kousl a pak se jí to objevilo." Sklopil jsem pohled k zemi. ,,Nedokázali jsme ho zastavit." Pak jsem uviděl toho kluka. ,,Doufám, že ano."

Hlasitě jsem polkl.*Kso...on jen doufá...to není moc dobré znamení....ale co jiného teď můžeme my normální ninjové dělat...čekat....čekat a doufat* pomyslel jsem si a povzdechl jsem.*Ale zajímalo by mně...o čem se ti dva baví...no...ale zřejmě to není věc pro Geniny pokud to přivedlo Mikomi-sensei do tohohle stavu...Kso!Proč s tím nemůžeme nic dělat!* znova jsem povzdechl."Prosím...dávejte na ní pozor" řekl jsem směrem na Seita a vyšel jsem ven z pokoje.Zašel jsem až do čekárny a vzal jsem si jeden stolek , který jsem zanesl před pokoj Mikomi.Opřel jsem ho o stěnu a sedl jsem si na něj.Chvíli jsem tam seděl a koukal do blba , ale po chvíli jsem usnul.

"Uklidni se." podíval jsem se na toho kluka.
"Takže, tohle je pečeť Nebe. To je zvláštní, proč kousl jí." zamračil jsem se a přešel blíž k Mikomi.

,,Říkal, že je to dar. A že se jednou vrátí, protože má sílu v očích." Díval jsem se směrem k Mikomi. ,,Ale stihl jsem ho označkovat, takže můžu vědět přesně kde je a co dělá."

" Já jsem klidnej...jen mě štve ten pocit bezbrannosti že jí nemůžu nijak pomoct " odpověděl jsem mu a pak jsem ruce sevřel v pěst až šlo slyšet jak napínám svaly." Jednou jí pomstím...a ten kdo jí to udělal...bude litovat že se vůbec narodil " řekl jsem překvapivě klidným hlasem a pak jsem odešel.

To bych nezkoušel, být tebou. "To je jedno, chvilka jako Hokage a už selhávám." řekl jsem a vyšel z pokoje.

Jakmile vyšel z pokoje tak jsem ho chytil za rukáv."Co jste myslel tím Hokage??Co se stalo s tím minulým..a neříkejte že šel do důchodu...vždyť mu bylo sotva 20" řekl jsem mu a nehodlal jsem ho pustit dokud mi neodpoví.

"33, ale to je jedno. Náš Hokage odešel na tajnou misi na západ a přenechal mi úřad." pousmál jsem se. Ano lež jako věž. Teď bych měl jít zkontrolovat, co se stalo.
"Půjdeš se mnou, musíme jít."

"Aha...takže tak to je...ale proč ten chlápek co je u Mikomi-sensei v pokoji říkal , že se děje něco s jeho bratrem a že musí svolat všechny Jouniny?" dodal jsem a pak jsem jeho ruku pustil.
"Omlouvám se , ale nemůžu jít...nemůžu svého senseie opustit v této chvíli "

"V tuto chvíli ji nepomůžeš, teď je to její boj, proto bys měl udělat pro Konohu vše, co můžeš." deaktivoval jsem sharingan. Platonicky zamilované studenty, s čím se ještě setkám?

" H...Hai...to je pravda...." řekl jsem a hluboce jsem vydechl." Řekněte s čím a já se vám pokusím pomoct..pokud to bude v mých silách....Hokage-sama."Pak jsem jej následoval.

"Dobře, tak mě následuj." rozeběhl jsem se ninjovským způsobem pryč.
(přesun - lesy před konohou)

Běžel jsem přímo za ním.*Další Uchha....kso...tady je jich nějak moc*

Přesun.

Měla jsem pocit, že já nejsem já, ale rozpálená pánev, pookraj naplněná olejem. Srdce mi bilo, jako kdybych právě doběhla maraton. S námahou jsem otevřela oči a rozeznala ty studené, bílé stěny. Pff. Tady jsem nebyla už pěkně dlouho. Co jsem to vlastně vyváděla? V mysli jsem se vrátila do včerejší noci. Pečeť? Chtěla jsem se toho místa znovu dotknout, jelikož jsem cítila nepříjemné cukání. Nicméně ruka mě neposlouchala.

Neříká se náhodou, že šance na přežití je 10%? Raději jsem znovu zavřela oči a upadla do neklidného spánku.

Dostal jsem se do nemocnice a poté do pokoje k Mikomi. Zaťukal jsem a vešel.
Ach tak, žádné zlepšení, pořád mimo. posadil jsem se na chvíli do malých nemocničních křesel.

Pootevřela jsem jedno oko, jelikož se mi zdálo, že někdo vešel. Rozostřeným pohledem jsem si všimla pláště, který dobře znám. Zamrkala jsem, ale na tvář jsem se nedokázala soustředit.

Ale, probudila se. Trhnutím jsem se postavil a přešel blíž k posteli.
"Zůstaň ležet, jak se cítíš?"

Itachi? Nevím jestli mě to má uklidňovat že ho vidím, nebo jestli to znamená, že je situace horší než si myslím.
"Ehm... Už mi bylo líp ale... co se se mnou vůbec děje?"
Prej zůstaň ležet... ani by mě nenapadlo vstávat...

"Tvé tělo si zřejmě zvyká na tu věc, co jsi včera získala, rozhodně to tak ale nechat nemůžeme. Ta pečeť, není bezpečná." podíval jsem se na rameno, kde zářila černá pečeť nebe.
Proč ji označil? Znamená to snad, že si vybral jí, jako..to snad ne.
"Co ti včera řekl? Chápu, že je to pro tebe bolestivé, ale musíš mi to říct, jsi Shinobi."

Ještě aby byla bezpečná. To by mě opravdu překvapilo.
"Říkal něco o tom, že je to dárek." ušklíbla jsem se. Povedený dárek. Málem mě to zabilo a pořád se necítím, že bych měla vyhráno. Takhle mě nezřídila ani žádná S-mise.
"Prý mám pro něj velkou cenu, něco takového říkal, moc jsem nevnímala.." pak mi došlo ještě něco.
"Že... že si pro mě jednou přije... o co mu jako jde?"

"Hm, začíná se chovat jako Orochimaru víc, než kdy jindy. Na mě použil genjutsu, nemohl jsem nic dělat dokud neodešel z vesnice. Pravděpodobně mu jde o sílu, o tvé tělo. Proto ti dal tu pečeť, aby k tobě mohl snáz přistoupit" pohlédl jsem do jejích očí.

I když tomu moc nerozumím, vím jen jedno. Tohle není dobrý.
"Nenapadlo by mě, že ho budu z hlediska síly zajímat zrovna já. Ale co se s tím dá dělat? Mám jen čekat, kdy si pro mě přijde? Už jen to pomyšlení je na zbláznění."

"Ne, to prokletí zapečetíme a nedáme tě." pousmál jsem se.
"Naštěstí pro tebe, nejsi plná nenávisti, vyrůstala jsi v lásce a všichni tě tady máme rádi." přešel jsem ke dveřím, dotkl se kliky a otočil se na ni.
"Mimochodem, jsem další Hokage." řekl jsem s mírně zakyslým výrazem a vyšel ven z místnosti.

Nenávist. Divím se, proč mě už dávno neovládla. Stačilo málo... Zažila jsem toho dost, viděla jsem člověka který mi před očima popravil mé přátele a to nepočítám všechny ty záležitosti s byakuganem. A přesto jsem to nechala plavat. Divné.
"Arigato... Hokage-sama." pravila jsem a dokonce se usmívala. Jeho slova mě nějak uklidnila. Za chvíli jsem už zase spala. Tentokrát už klidněji.

Přišel jsem do nemocnice , ale tentokrát jsem nešel na recepci , ale přímo k jejímu pokoji.Opatrně jsem vzal kliku a pomalu a co nejtišeji jsem otevřel dveře.Nakoukl jsem do pokoje.* Pořád spí....proč jí nemůžu nijak pomoct?Kso!Ten pocit bezmoci je tak krutý * pomyslel jsem si.Sedl jsem si na křeslo po levé straně postele Mikomi-sensei.Pousmál jsem se na ní i přes to že spí.*Doufám...že se brzy uzdraví...* a zadíval jsem se do stěny přede mnou.