Tsuina rezidence^^

Přikývla jsem a aktivovala pečeť. Postupně se mi začala rozlézat po těle. Cítila jsem, jak kolem mě proudí síla, čakra. Všeho velké množství. Oči se mi změnily na temně modrou jako při bouřce. A vyčkávala jseml co dál. Po očku jsem sledovala jak Kisukeho, tak Lizzy, jak jim je. Ani jeden s pečetí zatím neumí. A já taky ne. Začínalo toho být moc.

Len som sa pozerala na tú ..to niečo predo mnou, možno trocha nechápavo no na to som bola až moc unavená a vysílená. Len som sa pozrela na Tsukiko a čakala som nejaké ďalšie inštrukcie. Keď povedala že máme vypustiť svoju sílu, ostala som viac menej v pomykove, zrazu som nemala tušenie ako, nikdy som ju nevypustila naschvál a nedalo sa povedať že by som po tom túžila.

Podívala jsem se na Lizzy a nehezky se usmála. Zmizela jsem a najednou se objevila těsně před ní s pěstí namířenou na její obličej. Věděla jsem, že peče´t zareaguje.

Prekvapene som sa zaregistrovala že mám ruku Tsukiko len pár centimetrov pred tvárou, pečať však naozaj zaregistrovala, nemala som silu nejak jej odporovať a tak sa mi behom pár sekúnd rozliezla po celom tele, nasledovalo niečo ako kvázi "reflex" pri ktorom som sa zaklonila a tým som sa úderu Tsukiko vyhla. Trocha som zavrávorala na nohách páč som mala menší problém s balansom no sama som cítila ako mnou tá energia prúdi.

Chytila jsem ji za ruku a postavila na nohy. "Tak drahá!" usmála jsem se. Potom jsem ještě zkontrolovala, že i Kisuke udělal, co jsem chtěla a vytáhla jsem z kapsy malou lahvičku. Vysypala jsem si na dlaň tři pilulky a každému podala jednu. "Tohle je droga, která sice pomůže vašemu tělu přijmout sílu, ovšem zabije vás!" usmála jsem se mile. "Od toho tu je-tohle!" poklepala jsem na dřevo.

Pilulku jsem si chytila mezi palec a ukazováček a pozvedla do výše očí. Podívala jsem se na vázu a ušklíbla se. ,,Protidrogová léčebna? Jak pohodlné a luxusní." nicméně jsem si drogu dala do úst a spolkla a znovu se na kýbl zahleděla.

"Výborně!" ukázala jsem na kyblíky. "Tak... můžete dovnitř!" usmála jsem se mile.

Len som nakoniec prikývla. Dala som si do úst tú drogu a pozorne som sa na ten kyblík zapozerala. Nakoniec som do neho vstúpila a sadla som si na kvázi "podlahu".

Zařídila jsem se stejně jako Lizzy a Kisuke. Vstoupila jsem do vázy a sedla si na dno. Schoulila jsem se do klubíčka, objala si kolena a hlavu schovala mezi ně, přičemž jsem zavřela oči.

Složila jsem pečetě. "Shikokumujin!!" vykřikla jsem a sledovala jak se všechny tři nádoby zapečetili. "Den... a můžeme začít!" usmála jsem se a odešla nahoru do knihovny.

Probudil jsme se z bezesného spánku, který jsem do teď vedl. Promnul jsem si oči. Měl bych jít spát... instinktivně jsem se naklonil nad Niji, spinkala. Byla tak sladká! Pohladil jsem ji po čele, bylo vlažné. "Beruško..!" zašeptal jsem a pohladil ji znovu. Až teď... mi došlo... že nedýchá!
"Niji...?" zkusil jsem s ní maličko zatřást, ale ani se nehla. "NIJI!" Vykřikl jsem. Opravdu, ona nedýchá!! Naklonil jsem se nad ní a snažil se drobnému tělíčku vdechnout tolik potřebný vzduch, ale ona... nereagovala... jen tam tak klidně ležela, jako by spala.
"Ne... NE!!" Vstal jsem a rozeběhl se pryč. Proč je ten dům sakra tak velký?! Střídal jsem pokoje, nemohl jsem nikoho najít až... "Musíte mi pomoct!!" vykřikl jsem, když jsem spatřil červenovlásku.

Zvedla jsem k muži pohled. "Co se děje?!" vstala jsem od rozečteného svitku. Byl vyděšený, to jsme poznala hned. Jeho oči... plakali!

"Kde je Hitomi?!" křičel jsem zoufale. "Kde je! Musím ji najít! Niji, ona.. ona... nedýchá!!" křičel jsem zmateně. Byl jsem v koncích. Moje hlava byla úplně prázdná, neměl jsem tušení co dělám, ani... ne tohle nemohla být pravda!!

Neodpověděla jsem, jen jsem se rozeběhla do jejich ložnice. Zkontrolovala jsem dětské tělíčko, nehybně ležící v měkkých peřinách. Byla už dávno v Pánu...
Pomalu jsem se narovnala.

"Musíte jí pomoct! Ale rychle, už nedýchá dlouho!!" doběhl jsem jí a sledoval co dělá. "Tak dělejte už SAKRA něco!!" křičel jsem úplně bez sebe.

"Nemůžu!" otočila jsem se na něj. "... je mrtvá..." zašeptala jsem. O jedu v jejích žilách jsem mlčela. Viděla jsem to na něm... tu tíhu, smutek, zoufalství.. a především tu hroznou ztrátu!
Vzala jsem dítko do jedné z dek a odešla s ním dolů. Snažila jsem se dělat vše rychle a čistě. Uložila jsem ji dolů do své podzemní laboratoře a zamkla ji tam. Odpočívej v pokoji, princezno...

Chtěl jsem jí zastavit, bere mi moji holčičku!! Jenže... já neměl sílu už na nic. Rezignovaně jsem sjel po dveřích na podlahu, z očí se mi spustili slzy. Jestli jsem někdy něco prožil, muka a bolesti... pak tohle pro mě nemělo slovo! Všechno pozbývalo smysl, ztrácel se nějaký význam mého života... ztracelo se všechno... jako bych s ní zemřel i já sám...

Vstal som z postele Mal by som už niečo urobiť necítim sa tu dobre prešiel si hlavou po vlasoch a vyrazil na prízemie kde tak mierne zakričal aby našiel Tsukiko"Ehm môžem sa niečo spýtať?"

Objevila jsem se před ním. "Ano, co potřebuješ?" mluvila jsem trochu roztržitě, v ruce jsme svírala několik svitků, map a papírů. Byla jsem celá taková roztržitá.
Pospěš si, nemáme na něj čas!
Vím, už jdu!
Tak DĚLEJ!
Potřásla jsem hlavou a pokusila se usmát. Ach ano, zapomněla jsem na Reinu! Přivolala jsem hada a poslala jej za svou přítelkyní.

klon přiletěl na Dagovi a vklouzl do rezidence a vyhledal Tsukiko

"Tak kde je ten trestanec?"

Ukázala jsem před sebe. "Je tvůj!" usmála jsem se a zmizela v horním patře v knihovně.

"Uhm dobrý deň v-vy ste Reina Kana?"...trošku zo strachom to dostal zo seba

klon

"Kdo jsi, co ode mě chceš?" pokračovala jsem ignorujíc jeho otázku

"nebudem nadhadzovať zbytočné témy pôjdem na vec priamo..." a prikročil bližšie k nej "Chcem sa k vám pridať som bývalí ninja z Kumogakure..." zasmial sa