Jezero

Pomalu jsem usínala. Jeho dotek mě dokonale uspával.

"Nebude sa ti lepšie spat na ubytovni?"

,,Asi jo. Odneseš mě tam?'' Usmála jsem se. Už se mi nechtělo vstávat na vlastní nohy.

Zobral som ju na ruky ako ked ženich berie nevestu a šiel som snou do ubytovne zavolal som aj na šelmi.
(presun ubytovna všetcia)

Nemohla jsem si pomoct.
Musela jsem jít sem už když jsem z dálky ucítila povědomý pach vody.
Musela, i když jsem dávno věděla, že oni tu už dávno nejsou.
Jak se teď asi můj student má...
Posadila jsem se pod strom, pod kterým jsem seděla naposledy ve chvíli, kdy jsem se rozmýšlela, jestli zradím. A tady jsem se k tomu taky rozhodla...
Yuniiku zakňučela a položila mi hlavu na klín.
"Já vím..." šeptala jsem tiše, když jsem ji hladila.
"Já vím... Ale takhle je to lepší."

Objevila jsem se u jezera.
Vlastně mi to bylo jedno. Byla jsem schopná se jen posadit na jeden břeh a sledovat ve vodě svůj odraz.
Jistěže... Všem jsem dobrá jen na vyplnění papírů nebo uvaření kávy.
Přitáhla jsem kolena k bradě a po chvíli přestala vnímat okolní svět.
Utápěla jsem se ve svých myšlenkách.
Vlasně ne... Většinou dělám čaj, ne kávu...

Sedel som na blízkom strome a pozoroval ju.

Naklonila jsem se nad vodu.
Konce rudých vlasů se dotýkaly hladiny a já jsem se snažila nevnímat, že kromě nich i něco jiného.
Rin ja! Ty přece nepláčeš. Už dlouho ne...
Křečovitě jsem zavřela oči.

Potichu som zoskočil dole a pomaly šiel za Rin.

Byla jsem příliš mimo než abych slyšela kroky.
Už se sama v sobě nevyznám.
Položila jsem dlaň na vodu a zkoušela, jestli vůbec ještě ovládám svou chakru.
Hladina se chvěla. Nebo spíš já jsem se třásla.
Rin, seber se. Ale hned... Něco si říct je o tolik lehčí než to dodržet.

Preiblížil som sa ku nej zozadu.
"Rin"

Praštila jsem dlaní do vody.
Ve vlasech i na obličeji jsem měla kapky vody. Díky tomu nebyly vidět slzy.
"Hai." odvětila jsem a narovnala se.
"Potřebuješ něco?"

"Prečo si taká..."
"Ved si ta vážim a to viac ako len kamarátku...Rešpekt v tejto dedine som skoro sám chlap vieš aké je to pre mna...v Akatsuki je REina,Kushina,Ayame...ešte aj Tsukiko sem chodí ty si tu vieš ako sa cítim ked som stále medzi ženami?"

Povzdechla jsem.
"Tsuchikage, Kisuke, Tendashi, Raikage..." pozvedla jsem obočí.
"Já nejsem ani Reina ani Kushina. Ani Ayame nebo Tsukiko. Jejich síle se moje nemůže rovnat, ani tvé. Jak myslíš, že se cítím já? Jsem raikageho asistentka, neustále jsem obklopená lidmi, kteří jsou o tolik silnější než já a mým jediným úkolem je nosit jim čaj nebo bílé víno."

"Tsukikage sa objaví iba niekedy,Kisukeho som od toho incidentu nevidel,Tendashi je vraj mrtvy a Raikage je stebou v Kumo"
POzrel som sa na nu a odhrnul jej vlasy od tváre.
"POtom sa čuduj že nemáš Rešpekt povedz im že maju tiež Ruki nech si ho privedú..."
Pousmial som sa trochu.
"Zamysli sa nad tým."

"Nawaki..." chladně jsem se pousmála.
"Jaký je vlastně tvůj cíl?"

"Môj ciel je aby si bola štastná..."

Zarazila jsem se a zalapala po dechu.
Slova mi došla a i přes všechnu snahu je zadržet mi z očí steklo pár slz.

Dlanami som jej nežne pretrel oči aby jej už slzy netiekli.
"NEchcel som ta urazit."

"Nejsem uražená, jen zmatená."

"Zmetená a zčoho?"
Milo som povedal

"Ty baka. Já se tu rozhoduju jestli tě mám milovat nebo nenávidět a ty se ptáš, co mi je?" zarazila jsem se.
Tak takhle jsem to říct nechtěla...

Vzdychol som si.
"Ja ti neviem čítat myšlienky."

"To nevadí, vlastně jsem se už rozhodla." vstala jsem a zamířila pryč.
Neotočila jsem se k němu, ale zastavila jsem se.
"A jak... Ses rozhodl ty?"

"Ja ta mám stále rád...ale neviem či t mna máš tiež?"
Pozeral som sa nanu ako odchádzala.