First topic message reminder :

"promiň, ale když to bude nutné udělám to .. tvůj život je pro mě cenější než můj, udělám cokoliv pro to abych tě jakkoliv zachránil, když budeš v nebezpečí, nepodaří se ti zastavit mě"

Počas celej dobi čo som bol mimo my v halve dunel tlktot niekoho srdca.
Konečne bolesť prestala krv ktorá tiekla z očí sa zastavila a ja som sa pomali prebudzal.
Počul som okolo seba tlkto viacerých srd teda aspon ak to bolo ono.
V tom som pomali otváral oči no ked som ich otovril prišlo to najhoršie moje oči opať nenabudli svetlo a stále som videl len tmu.
Skoro velmi potichu a bolestivo kedže som ešte nema zrovnané myšlienky som prehovoril.
"Kkde to som?a čo sa deje prečo nič nevidím?"

Zamračila jsem se. Sestřičky se po sobě podívaly dost překvapeně. Přistoupila jsem blíže k jeho posteli.
,,V kludi, uklidni se.." položila jsem mu ruku na rameno. ,,Jste v nemocnici v Kirigakure. Já jsem Shichidaime Mizukage. Našla jsem vás zkolabovaného před kanceláří..Krvácel jste, ale že nevidíte, to jsme nevěděli." odpověděla jsem mu na otázky a opravdu mě ta poslední zajímala.
,,Bohužel nevíme, proč, ale...vypadá to že jste přišel o zrak..Uděláme nějaká vyšetření a pokusíme se udělat vše, co je v našich silách, abychom na to přišli a vyléčili to." pousmála se jedna z mladých doktorek a začala se mu se sestřičkami věnovat.

V tom ako som započul čo sa somonu deje že som oslepol sa mi z jedného oka pustila slza.
Chyhtil som Mizukage za ruku a povedal jej.
"Mizukage niečo vám poviem a berte to isto aj neisto no vždy budte na to pripravená"
"Možno si budete mysleť že som blázon ale videl som to teda aspon v hlave".
"Povstal nejaky strašný shinobi tak mocný že by dokázal zničiť celu časť zeme,teraz čo má okolo seba ludí jeden z nich je špecialista na nejaku zvláštnu techniku a týto ludia si podmanuju ludi a robia z nich zbrane pre seba z každej zeme sa stretnu určitý shinobi v tej miestosti neviem o čo ide ani či je to pravda len toto som videl".
Trasuci sa a so slzami vo čiach som si len predstavoval ako može vyzerať.

Mračila jsem se stále víc. Trochu jsem se k němu sklonila.
,,Jaký Shinobi?..Víš alespoň trochu, jak vypadal?" vyptávala jsem se ho, snažíc se z něj něco dostat. Ruku, za kterou mě chytil, jsem stiskla, aby měl alespoň pocit, že mu věřím a že tu jsem s ním. Reina..Tsukiko..Kagami...Kdo by to ještě mohl být?! Kolik je tu ničitelů?!

Ako mi stískla ruku som pocítil jemné chvenie no bolo mi stále horšie.
"Ide o ženu aspon podobajucu sa tomu ale je zahalená a nemá moc sily a ta druhá si vyberá shinobi podla niečoho a ked sa podari dielo s každej časti zeme tak nastane skáza dokonca aj odtialto tam jeden bol dokonca dokonca"dalšia slza mi vyšla z oka "dokonca aj ja eh".
V tom som zakšlal a opať sa dostal do komatu.

Když opět upadl do bezvědomí, pustila jsem mu ruku. Sestřičky ho okamžitě napojily na kapačky a dýchací přístroj, pro jistotu. S ještě zakalenějšími myšlenkami jsem opustila jeho pokoj a vrátila se do kanceláře.

Moj stav bol na tom zle a celí som sa triasol ako ma lripojili na stroje ešte chvílu som ležal ako mrtvola.
No po čase som prudko si sadol a obzral sa okolo ale bolo to to isté stále tma pred očami.
Opať som si lahol a jemne klipal očami a stále počul tie tlkoty.
"Prosím nehajte ma samého"

Opať sa mi zatvorili oči a počul som v hlave temný hlas.
"Si na rade staneš sa silným no tvoja duša bude moja".
Nevedel som čo sa to podvedomky deje no spal som tvrdo len z mojích očí mi tiekly normlálne slzy.
Najradšej by som v tej chvíli zomrel a nehal všetko už na osude lenže nechcel som zomreť kvoli nej aj ked neviem ako bude na ot reagovať no vedel som že ju milujem.

Bola tichá a kludná noc jedine čo bolo počuť na okolo bol stroj ktory vydával zvuk že som v poriadku.
Opať som otovril oči no cítil som že na nich niečo mám asi to bol obvaz.
Doktori sa snažili velmi mi pomocť no zrak sa mi stále nevracal počas doby čo tu boli.
Mal som velmi divné sny teda pokial to boli sny či nie vidina no bolo to hrozostrašné.
No aj tak po tom všetkom čo sa dneska stalo ako som otvoril oči sa mi na tvári urobil pochmurny usmev.
"Konečne je to tu".a opať som zavrelô oči.

Přiběhla jsem sem a předala jsem Akihira medikům s tím, ať se o něj dobře starají. Ani jsem nechtěla slyšet, jestli je mrtví nebo živý, na to jsem se moc bála, že to první. A tak jsem se jen otočila a rozběhla se zpátky za Lizzy, nechtěla jsem jí nechávat dlouho samotnou.
(přesun)

Medici se mě hned ujali. Vzali mě na operační sál a ihned napojili na hromadu přístrojů. Za chvíli měli potřebné informace a čekali až se někdo, kdo mě zná objeví, aby mohli zdělit, co se mnou vůbec je.

Přišla jsem do nemocnice a začala jsem hledat doktora, kterému jsem včera předala Akihira. Po nějakém čase jsem se dostala až k jeho kanceláři. Nakonec jsem se odhodlala. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala na dveře a vstoupila.
Dobrý den. Prosím vás, jak to vypadá s tím mužem, kterého jsem včera přinesla?
Byla jsem připravená na nejhorší.

Když mi doktor oznámil, že je Akihiro sice hodně těžce zraněný, ale živý, dost se mi ulevilo. Věděla jsem, že ještě není vyhráno, ale aspoň tu byla naděje. Stejně jsem pro něj nemohla nic udělat a tak jsem se co nejrychleji rozběhla do Suny.

(Už jsem napsal koment za doktora, takže jestli můžeš smaž ten poslední komentář nebo uprav )

Doktor se jen otočil a usmál se."Já jen dopomáhal...o toho kluka, co si včera donesla se starala tady paní doktorka...
Doktorka Kiri

Zrovna vstoupila do místnosti. Pokynula tomu muži, aby je nechal o samotě a ten poslušně odešel."Dobrý den slečno...já jsem Tsuyi Masaki...vedla jsem operaci a stabilizaci nejspíš asi vašeho kamaráda...Radši se posaďte..." Pokynula k židli a pak se také posadila."Nebudu vám lhát...jeho stav je velmi vážný...když jsme začali z opearací, zažila jsem něco, co jsem ještě nikdy neviděla...když jsme ho totiž otevřeli, tak to bylo strašné...celý jeho vnitřek hrudníku byl jakoby ho někdo vyřezal, rozmyxoval v mixéru a pak zase vrátil zpátky...má kopletně rozdrcený hrudní koš a žebra kolem...z plic je jen hromada něčeho a tkáň je úplně napadrť...naštěstí se to vyhnulo srdci, ale jen o kousek...bylo na chvíli oddělené od ostatních orgánů..." Dlouze vydechla."Ale to není všechno...měl popáleniny 3 ho stupně na 75% těla...jen zázrakem se to vyhnulo těm zbylým procentům, mezi které patří i obličej...jeho svaly jsou skoro celé roztrhané a jiné vazy a žíly popraskané a měl mnoho dalších vnitřních zranění...jakoby ho něco drtilo zevnitř a zároveň i z venku... měl zlomenou klíční kost a naštíplé a některé i prasklé kosti na končetinách...po zádech měl docela hluboké řezné rány, které zatím nevíme od čeho jsou...měl také silnější otřes mozku, díky nějaké silné ráně, která mu málem rozdrtila lebku...jeho krevní oběhový systém je úplně převrácený...nevím jak se mu to stalo...nějaký čas byl také mozek bez kyslíku a nevím, jestli nebyl mozek poškozen...teď je v kómatu a při životě ho jen drží přístroje..." Prohrábla si vlasy. "Nemáme šanci ho složit zpátky...je to skoro z hola nemožné..." Zadívala se Roko do očí."Musím vám navrhnout jeho odpojení a tak mu dobřát věčného odpočinku...je to druh kóma, při kterém dotyční vnímá veškerou bolest, co se mu děje...musí prožívat muka a pro něj by to bylo mnohem lepší...nemůžeme ho jen tak z vlastní vůle odpojit...musíme mít souhlas někoho blízkého a typuji, že ho dobře znáte...nevíme, co bychom jiného mohli udělat...byla by tu možnost kdyby Tsunade-sama ještě žila...ta by to zvládla...nevím, jestli by jste našla někoho, kdo by mu mohl pomoci, ale to by byla asi jediná šance jinak... Zaklonila se a opřela."Opravdu nevím, jak dál...předpokládám taky, že vy víte, kdo to je a podle toho, co jsem viděla nebude to asi jen tak...ANBU jednotkám nic hlásit nebudu...teď by to stejně ničemu nepomohlo a já vám věřím, že je tu z dobrých důvodů...ale kdyby něco, neznáme se..." Postavila se. "Jestli chcete...můžu vás teď za ním zavést, ale opravdu vypadá hrozně, takže se prosím, když tak nelekněte..."

(Stačí je třeba upravit a pak můžeš do Suny )

Doktorka Kiri

Dovedla ji k Akihirovi. Byl na jednotce intenzivní péče. Kolem něj byla hromada přístrojů a zařízení. Na všechny byl připojen a v kůži a i jinde po těle měl zabodaných hromadu hadiček. Dýchání mu umožňovala dýchací maska. Celého jeho tělo bylo obvázané obvazy a jediný obličej šel vidět. Ležel, jak tělo bez duše a nedal ani jeden náznak, že by se probudil nebo, že by byl ještě mezi živými, ale byl."Nevím, co se mu mohla stát, ale popřemýšlel bych o tom, aby měl věčný klid...zatím ho takhle necháme...dám vám čas na rozhodnutí..." Potom ji vyvedla z místnosti a rozloučila se. Musela se jít věnovat dalším pacientům. Roko potom, odešla z nemocnice.

(Toto se stalo ještě před odchodem Roky do Suny... můžete si spojit její předchozí komentář a tento...toto se stalo mezitím, jak napsal, že se na něj došla podívat a pak odešla...je to jen doplnění, takže na to neberte moc detailně xDDD ...)

Ležel jsem na nějaké studené zemi a kolem mě bylo všude bílo. Svíjel jsem v bolestech a křečí. Bylo to jakoby mě někdo postupně zevnitř trhal na malé kousíčky. Nemohl jsem dýchat, ale stále jsem neumíral. Tísnivý pocit bezmoci a toho, že s tím nic nemohu udělat mě ničil. Chtěl jsem mít už klid. Chtěl jsem, aby to přestalo. Chtěl jsem umřít, ale stále jsem to prožíval znovu a znovu. Moje steny se nesli prázdnou plochou a v ozvěně se vraceli.
Najednou jsem na čele ucítil něco teplého a uklidňujícího. Vytrhlo mě to na chvíli z mých muk. Ten příjemný pocit se mi rozlézal po celém těle. Bolest pomalu utichla a všechno mi teď připadalo jako sen. Velmi zlý a reálný sen. Opatrně jsem zvedl hlavu a podíval se na mého zachránce.
Můj výraz najednou z tuhl ve velkém překvapení. Nevěděl jsem jak je to možné, ale stála tam. Nade mnou se tyčila postavy mojí matky. Její tvář nesla nádherný úsměv, který pro mě byl jako lék. Svou ruku měla položenou na mém čele a její rudé vlasy, které sahaly až na zem, mě hladili po tváři."Akiku...už je ti lépe? Vypadal si hrozně...strašně jsem se o tebe bála..." Jen jsem prudce vstal a objal ji."M-mami...s-si to vážně ty? To j-jsem už m-mtvý?..." Jen mi objetí oplatila."Ne...nejsi...a ano...jsem skutečná...teda jak může být zkutečná tvoje představa, ale i když je to i trochu jinak..." Z očí se mi začali hrnout slané slzy, které pomalu stékali po mém obličeji až na její rameno."Ale zlatíčko...nebreč...vždyť už jsi velký kluk... Jen si mě na chvíli odtáhla a utřela mi rukou mokrou tvář. Potom se na mě znovu tak hřejivě usmála."J-já...co tady d-děláš...nebo...nechápu to..." Jen se pousmála a posadila se do tureckého sedu. Já si hned sedl na proti ní a pořád jsem ji sledoval."Ty si byl vždycky člověk, které mu se muselo všechno vysvětlovat...ty jedno jelito..." Ale pořád se smála. Myslela to jako srandu."Víš...asi ti nemusím říkat, jak funguje pečeť klanu Kazuki, že ne?" Jen jsem zakroutil hlavou."No vidíš to...a to ti odpoví na většinu tvých otázek..." Dlouze se nadechla a začala."Nevím jak začít...ehm...takže...náš klan vlastní KG, díky kterému umím mnohem lépe ovládat čakru a taky naše čakra dosahuje velikosti Bijuu, což může být někdy problém. Jelikož v raném věku nelze ovládnout takovou sílu, musíme čakru pečetit pomocí speciální techniky klanu. To je to, co víš..." Kývl jsem na souhlas."Už si mi taky řekl, že víš, jak ta pečeť funguje, takže můžu jít rovnou k věci...nejsem čistokrevná Kazuki...moje matka do tohoto klanu patřila, ale otec ne...nebudu ti říkat, jak se ten jejich jmenoval...teď už to není podstatné, ale on byl jejich poslední člen. A právě proto, že já mám jeho geny a tím je dál předala i tobě, nemohla jsem tě zapečetit. Potřebovala se k tomu čakra otcova rodu a zároveň i čistokrevná rodu Kazuki. Jelikož tyto dvě věci nejdou dohromady, nastal trochu větší problém. Nakonec jsme ho s tvým otcem vyřešili tak, že jsme ji udělali oba dva na půl. Díky tomu ani jeden z nás není v takovém stavu jako si ty, protože to, co se ti děje prožíváme oba na půl. Když zemřeš, mi budeme asi těžce zraněný, ale přežijeme to... Já ji jen bedlivě poslouchal, ale než stačila pokračovat, najednou se vedle Asuri něco zavlnil a objevila se tam postava. Podíval jsem se vzhůru, abych viděl, kdo to je. Můj výraz byl teď typu "WTF?". Tohle jsem už, ale opravdu nečekal. Na proti mě stál můj otec, Seto Kazuki."A díky tomu, že jsem spjatí duší a tvá pečeť obsahuje naší čakru, tak teď s tebou můžeme mluvit." Dokončil zbytek věty za matku. Ta se jen na něj zadívala a probodla ho vražedným pohledem. Ten se jen na ni otočil a na obličeji měl výraz typu "Co je?"."T-tati...ale...ale...""Co pak? Jsi překvapený? Vždyť jsme ti to právě teď vysvětlili, tak se hlavně znovu na to neptej...""Nemusíš být tak rázný zlato. Nevidíš syny víc jak 4 roky a hned na něj tak spustíš. Nic si z toho nedělej broučku." Prohodila ke mě."Přece už je dospělí ne? Nebude se k němu chovat jak v rukavičkách a neříkej mu prosím tě broučku jo? Nezdá se ti to trochu ponižující?""Já mu můžu říkat, jak chci a pořád je to tvůj syn, tak se laskavě chovej slušně!" Tak to pokračovalo stále dál a já se jen usmíval. Toto mi tak chybělo. Cítil jsem se zase jako doma. Doma?...musím se zeptat, co se stalo s klanem!.... Otec zrovna zas vytáhl jednu z příhod, kterou jsem měl dost velkou ostudu a zavinila to matka. Ta se chtěla ihned bránit, že to myslela dobře, ale já ji musel přerušit."C-co se stalo...je náš klan v pořádku? Co se dělo, když jsem byl pryč?!" Musel jsem to rychle zjistit. Oba se otočili a jen na mě chvíli trochu překvapeně koukali."No..." Otec se posadil vele matky a jen na ni ne moc šťastně pohlédl."Něco se stalo?!" Otočil se na mě."Ehm...je to trošičku složitější a to, co ti řeknu se ti asi nebude líbit Akihiro..." Jen jsem suše polkl a kývl, aby pokračoval. Matka tentokrát nabrala takový neutrální výraz a jen se díval někam do blba. Hlavně ne mě do očí."Víš...to, že si odešel nás vlastně zachránilo...nebyli jsme šťastní, že si to byl zrovna ty, kdo se nabídl, aby ten úkol splnil, ale díky tvému výcviku si k tomu byl nejlepší. Žádné rodiče nepotěší, že se jejich syn musí stát nukeninem, ale nebylo jiné řešení." "A nechtěl jsem, aby to musel udělat někdo jiný..."..."My víme..." Řekli sborově. Pak pokračovala matka."Donesl ose k nám pár zvěstí, co se s tebou dělo, když si odešel. Trhalo nám to srdce, když jsme slyšeli, co si musel udělat, aby ses mezi ně zařadil, ale nakonec se ti to podařilo a díky tomu náš klan přežil. Odvrátila se tak hrozba, která nás mohla úplně zničit, ale..." Selhal ji hlas a tak zoufale se podívala na otce, aby pokračoval."Ale rada rozhodla, že už se nemůžeš vrátit..." Tohle mě absolutně vyrazilo dech. Byl jsem úplně zkoprnělý. Čekal jsem cokoliv, ale toto ne."J-jak zakázaly? Proč?!""Rozhodli se, že by to pro nás mohla být hrozba, kdybychom tě znovu přijali. Sám víš, co si musel podnikat a kvůli čemu tě teď nahání a kdyby se to potom přeneslo na nás, díky tvému návratu...byli bychom hlavním cílem všech padouchů a zemí světa..." Svůj zrak klopil dolů, aby se mi nemusel dívat do očí."Já to nechápu! Udělal jsem, co chtěli! Stal jsem se Nukeninem a jen kvůli nim musel opustit svou rodinu! A teď mě jen tak zakáží se vrátit do vlastního klanu. Synovi hlavní rodiny a vůdce Seta Kazukiho a jeho manželce a nejlepší kunoichi z rodu Asuri Kazuki?! Já mám pokračovat v další generaci a potom jako princ klanu převzít vládu... to mi nemohou udělat! Nemohou...! Stále jsem na nohách a rozhazoval rukama, ale můj hlas se pomalu tišil a nohy se mi podlamovali. To nemůže být pravda...potom všem, co jsem pro ně udělal...proč...já...jak můžou..."Moc mě to mrzí Aki, ale mi s tím nic neuděláme...rada rozhodla. Zkoušeli jsme jít proti ní, ale pohrozili nám vyhoštěním a víš, co by se stalo s tvou sestrou..." Vzpomněl jsem si na Kari a to už jsem těžce dopadl koleny na zem."Všichni mají pečeť mlčení, která nám zabraňuje o klanu mluvit. I ty ji máš. Zařídili to tak, aby si nás nemohl najít bez něčí pomoci...opravdu mě to mrzí Akiku....opravdu..." Jen jsem se pořád na ně nevěřícně díval. Jen jsem sklonil halvu a zadíval se do země."Chápu...toto je jejích vděk...nebudu vám dělat problémy...skončil jsem...""Ale Aki...""Ne otče...neví, co jsem celé ty roky prožíval...nezažili to...já jo a jestli je toto jejich poděkování a odměna...příjmu ji, ale neudělám jim tu radost, že se tím budu trápit, ale vzkažte jim, že se jednou vrátím a celou tu jejich radu vyhostím..." Zahleděl jsem se do jejich očí a mohli vidět čistou upřímnost a zlost, kterou ve mě vyvolaly."Dobře..." Potom se jen postavili a z vrchu se na mě zadívali."A ještě něco Akiku...chtěla bych vědět, co to teď vůbec provádíš..." Překvapeně jsem k ní vzhlédl."Já....""Jen se prosím tě nesnaž vymlouvat. Víme od Oiokiho, co se stalo...i o té tvé Lizz a také jak si ji zase opustil...""Ale to byl...""Nepřerušuj nás...víš moc dobře, jak to bylo...""Vy to nechápete...musel jsem, ale bylo to nedobrovolné...ovlivnila mě...a...a kdybych nesouhlasil, ublížila by mým blízkým...to nemohu dopustit...když to konečně dokončím, tak budu mít klid...""To si opravdu myslíš? Myslíš, že ti potom dají všichni klid? To je jen tvá bláhová představa...""Akiku...ty si byl vždycky takový malý trdlo...nesmíš se snažit všechno řešit sám. Máš kolem sebe lidi, kteří tě milují a v nouzi ti mile rádi pomůžou...nenes to břemeno sám a skus se s ním podělit i s ostatníma..." Jen jsem se postavil a podíval se na oba dva."I kdybych chtěl, tak teď nemůžu...drží mě v šachu..." Šáhl jsem si na krk, kde mi předtím implantovala krystal, který stále trochu ještě bolel."Všechno jde, když se chce...věř mi..." Usmála se na mě a otec mě jen poplácal po rameni."Teď už musíme jít...správně bychom tu vůbec neměli, co dělat...""Jo ještě něco..." Zastavila otce matka."Naše summony a techniky můžeš využívat dál, ale pokud se někdy v budoucnu něco stane, rada bude dělat, že o tom nevěděla, tak si dávej pozor..." Jen jsem znovu přikývl."Tak se drž chlapče a pamatuj si to, co jsme ti řekli...vím, že to zvládneš a taky se dobře rozhodneš..." Věnoval mi ještě jeden úsměv a na to zmizel. Podíval jsem se na matku."Já už také musím a bohužel, jak udejdu, všechno se vrátí zpátky jako předtím, než jsem přišla...mohla jsem to jen na chvíli pozastavit, ale víc nic nezmůžu..." Trochu posmutněla, ale sálala z ní upřímnost. Já se jen snažil psychicky na to znovu připravit."Tak se měj Akiku a hlavně se nevzdávej. Já na tebe budu čekat pořád..." Věnovala mi ještě jeden hřejivý úsměv. Potom ke mě přistoupila a položila mi znovu ruku na čelo."Jsi připravený?" Jen jsem kývl, i když to vůbec nebyla paměť.
Najednou jsem ucítil zase tu strašnou bolest. Stupňovala se víc a víc a já sebou tvrdě švihl na zem. Podíval jsem se tam, kde před chvílí ještě stála matka, ale ta tam už nebyla. Bylo to ještě horší, než před tím. Jakoby se všechny ta zbržděná bolest naráz přivalila. Jen jsem se schoulil do klubíčka a přál si zase vše ukončit. Pomozte mi...prosím...pomozte...

Dovedla jsem je sem a obrátila se na Aliiho.
Budu vás muset opustit. Vím, že je to neslušné, ale stejně bych tu k ničemu nebyla a naši medici vám všechno vysvětlí. Kdyby jste něco potřeboval, najdete mě v kanceláři Mizukage.
Povzdechla jsem si.
Je na nejvyšší čas, aby se někdo začal starat o vesnici a nikdo jiný to zdá se neudělá.
(přesun)

Tsuyi Masaki - Hlavní lékař Kiri

Všimla si nových příchozích a taky, že s nimi byla ta slečna, se kterou onehdá mluvila. To musí být někdo, koho přivedla na pomoct... Pomyslela si. Uzumaki Naruta znala a ten druhý ji hodně někoho připomínal. Pomalu k nim došla. Zblízka začala toho druhého rozeznávat. Došla až k nim."Zdravím vás...já jsem Tsuyi Masaki, hlavní lékař a zdravotník Kiri. Vás znám pane Uzumaki a vy jste určitě Uzumaki Alli. Moc ráda vás poznávám..." Potřásla mu z rukou."Hodně jsem o vás slyšela. Určitě jste o našem případu už slyšel, takže...ráda bych to s vámi ještě probrala v mé kanceláři a vysvětlila vám vůbec, o co tady jde, jestli teda můžete...." Ukázala rukou na nedaleké dveře.

Rozloučil jsem se s Rokou a začal naslouchat lékařce.
"Těší mě," kývl jsem hlavou a přesunul se k ní do kanceláře, "ano, bude potřeba mi situaci lépe vysvětlit."

Doktorka Kiri

Ani se neposadila a hned zapnula svítící stěnu a vytáhl asi 15 snímků.
"Takže je to trochu složité...když jsme začali z opearací, zažila jsem něco, co jsem ještě nikdy neviděla...když jsme ho totiž otevřeli, tak to bylo strašné...celý jeho vnitřek hrudníku byl jakoby ho někdo vyřezal, rozmyxoval v mixéru a pak zase vrátil zpátky...má kopletně rozdrcený hrudní koš a žebra kolem...z plic je jen hromada něčeho a tkáň je úplně napadrť...naštěstí se to vyhnulo srdci, ale jen o kousek...bylo na chvíli oddělené od ostatních orgánů..." Dlouze vydechla."Ale to není všechno...má popáleniny 3 ho stupně na 75% těla...jen zázrakem se to vyhnulo těm zbylým procentům, mezi které patří i obličej...jeho svaly jsou skoro celé roztrhané a jiné vazy a žíly popraskané a měl mnoho dalších vnitřních zranění...jakoby ho něco drtilo zevnitř a zároveň i z venku... měl zlomenou klíční kost a naštíplé a některé i prasklé kosti na končetinách...po zádech měl docela hluboké řezné rány, které zatím nevíme od čeho jsou...měl také silnější otřes mozku, díky nějaké silné ráně, která mu málem rozdrtila lebku...jeho krevní oběhový systém je úplně převrácený...nevím jak se mu to stalo...nějaký čas byl také mozek bez kyslíku a nevím, jestli nebyl mozek poškozen...teď je v kómatu a při životě ho jen drží přístroje..." Prohrábla si vlasy. "Nemáme šanci ho složit zpátky...je to skoro z hola nemožné..." Při vyprávění pokládala jednotlivé snímky na sklo pod, kterou byla zářivka a vše mu prstem ukazovala."Nechápu, že ještě žije...musí prožívat nehorázné bolesti a opravdu si už nevím rady. Kdyby tu byla Tsunada-sama, ale... vy jste její student, tak jsem myslela, že by jste s tím mohl možná něco udělat...měla jsem nápad, že bychom část kostí na hrudi mohli nahradit chirurgickou ocelí, ale nejprve bychom mu musely dát do pořádku orgány, což nevím, jestli vůbec půjde...radši bych ho odpojila, i když je to proti všem zásadám, ale toto...jestli to přežije, tak nevím, jestli z toho nebude mít nějakou psychickou újmu..." Jen si znovu prohrábla vlasy. Byla to fakt složitá situace.

"Je mi líto, ale tohle nejde jinak," preventivně jsem se podíval na hodiny a zavelel, "přesuňte ho do Konohy, pro jednoho medika, i když mých kvalit nestačí. Hned vyrážíme."

Doktorka Kiri

Jen se na něj překvapeně podívala."Ale...nemyslím si, že by mohl převoz přežít..já..." Jen si povzdechla."Určitě víte, co děláte..." Jen zavolala pár sestřiček a doktorů, aby ho připravili na cestu. Museli s ním vzít i přístroje, kterého drželi při životě. Osobně jim potom v soukromí nařídila, aby z něj svlékl jeho hadry, protože by to každý poznal. Ty mu pak přibalili k ostatním věcem. Mezitím se vrátila do kanceláře a uvařila obou hrnek kafe."Dejte si...bude za chvíli připravený a pak už to bude jen záležet na tom, jak je odolný, aby přežil cestu." Podala mu jeden a sama se posadila do křesla.

Napil jsem se z šálku. "Děkuji.. buď by zemřel tady, nebo to můžeme risknout, převést ho a zajistit tak možné uzdravení. Pokud přežil doposud přežije to i teď, to mi věřte."