Zetsuov úkryt

First topic message reminder :

...

Beze slov jsem ho následovala. Jsem menší, takže jsem ho co chvíli dobíhala, abych s ním srovnala krok.

Náhle se zastavil a otočil a já do něj málem vrazila. Bylo to jen tak tak. Na jeho otázku jsem přikývla.

Zamrkala jsem. ,,Umm teď už asi speciální. Nic o tom nevím, ani jak to vypadá. Myslela jsem, že je to normální. Že to má každý." zaklonila jsem hlavu, abych na Hashiho viděla.

Poslechla jsem ho a tím směrem se podívala. Viděla jsem dvě postavy a stenou místnost, ve které jsme se nacházeli.
,,Co to je?" zašeptala jsem a přiblížila se k tomu blíže. Prstem jsem do toho šťcouhla a postava naproti mě udělala to samé. Naklonila jsem hlavu na stranu a ona to udělala také. Uculila jsem se a zahleděla se na sebe. Terpve teĎ jsem si všimla, že jedno mé oko je ledově modré, zatímco to druhé je červené s černými tečkami uprostřed. Tázavě jsem se podívala zpátky na Hashiho.

''to jsi ty, ta věc odráží tuhle místnost, takhle vypadáš''
pověděl jsem jí a podíval jsem se na její odraz v zrcadle

Zakřenila jsem se a neustále jsem se prohlížela. Bílé vlasy, oči každé jiné.
,,Proč je tedy jedno takové a druhé jiné?" zeptala jsem se, aniž bych odtrhla od svého odrazu zrak.

,,Mocná síla.." zopakovala jsem polohlasně a stále se prohlížela. Pak jsem se na něj podívala.
,,Co to dokáže?" zajímala jsem se.

Pozorně jsem ho poslouchala a stále více se usmívala.
,,Nyaaah sugooi." podívala jsem se opět do zrcadla a zamrkala.

Protože jsem stála u zrcadla, zahlédla jsem ten pohyb v odraze. Nechápala jsem, proč to strýc dělá, ale..cítila jsem něco divného. Přesně jsem věděla, kam kořen míří a jak se mu mám vyhnout a i se mi to podařilo. Nechápavě jsem se na Hashiho zahleděla.

V mžiku jsem rozpažila a oba kořeny chytila. Když jsem ale pochopila, jak je možné, že to dokážu, stalo se něco divného. Oba kořeny zmrzly!
,,Co se to děje? Proč je to studené?" dívala jsem se nechápavě a zaskočeně na kořínky.

,,Mám matčiny schopnosti?" položila jsem řečnickou otázku a prohlížela jsem si své dlaně. Srdce mi bušilo velkou rychlostí, jakou jsem měla radost.

Další? Jednomu, který mi mířil na hlavu, jsem se vyhla tak, že jsem se sehla. Jeden mi mířil na pravý bok, tomu jsem se vyhla též lehce. Třetímu, jež zamířil na mou levou ruku, jsem chytila a opět nechala zmrznout. Tomu čtvrtému jsem se nevyhla. Podkopl mi nohy a já klopýtla, ale ustála jsem to. Naštvala jsem se a na kořínek silou šlápla.

O rozvázanou tkaničku jsem se přerazila a spadla na zem. ,,Nyah.." kníkla jsem. Už mě nebaví být stále na zemi!

,,Dobře." přikývla jsem a posadila se. Vlasy jsem si znovu urovnala, už tak jsem to měla jako vrabčí hnízdo.