Sídlo klanu Hyuuga

Lehce jsem se odrazila od země a vyskočila na střechu.
Vysoká sakura se nacházela nalevo od našeho domu a možná pro její stín jsem tak ráda sedávala na střeše i v horkých dnech, ve kterých jsem odtud zároveň měla výhled nejen na celé sídlo, ale i kousek do ulic. Díky Byakuganu i dál. A zároveň mi její rozložité větve při tak krásném dni jako byl ten dnešní nezabránily ve výhledu na oblohu.

Položila jsem se na dřevo a ruce po líném protáhnutí nechala za hlavou.
Bílé oči jsem upřela na mraky. Snažila jsem se v nich hledat nějaký řád. Možná jsem pátrala po tvarech, které by mohly tvořit, přejížděla pohledem z jedoho na druhý. Uklidňující pohled, obzvláště po náročném dni. Navíc jsem si byla jistá, že mne tu nikdo nemůže vyrušit.

Vedle mého těla na střeše něco zašustilo.
K boku se mi schoulil tmavý havran.
"Edgar-sama, kde jste se tu vzal?" jemně jsem se na tvora, který mi tu zřejmě chtěl dělat společnost, pousmála a vytáhla pár sušenek, které jsme pro něj se sestrou vždy mívaly připravené. Pak jsem znovu pohledem začala studovat dopolední nebe.

S pobrukováním jisté tiché melodie jsem seskočila ze střechy.
Při doskoku na zem se mi lehce zavlnilo rudo-červené kimono. Vzhledem k faktu, že mi na rameni seděl Edgar, náš ochočený havran, to vypadalo zvláštně. Zajímavě a zvláštně i proto, že netrvalo dlouho a havran polekaný rychlým pohybem se vzlétl a zmizel. Pohodila jsem vlasy stejně tmavými jako bylo havraní peří a odemkla náš dům. Nezamykala jsem za sebou, protože jsem se nebála nečekané návštěvy a protože jsem stejně z gauče, na kterém jsem se v jakémsi obývacím pokoji uvelebila, jsem stejně viděla na dveře. Vytáhla jsem jeden z velmi nezajímavých svitků a trochu znuděná okolním světem jsem se pustila do čtení.

Sídlo bylo vylidněné.
Zvláštní. Možná si procházelo menší soukromou krizí. Zívla jsem a sebrala ze země knížku. Zřejmě mi vypadla, když jsem usnula. To se občas stane. Spokojeně jsem konstatovala, že se žádná stránka neohnula a zakázala si usínat v takovémto stavu. Na druhou stranu už to nebylo nic neobvyklého. Jako po každé misi jsem usnula jako hozená do vody. Vstala jsem, ve svém pokoji zařadila knihu do správné poličky a zamířila do koupelny. Před větším zrcadlem jsem si pak pročísla dlouhé havraní vlasy. Stále jsem byla trochu nesvá, ale většina únavy byla pryč.
Co je dnes vlastně za den?
Otevřela jsem okno, ale téměř okamžitě jsem svůj čin napravila. Dovnitř totiž vnikl ledový vítr, který mě definitivně probral. Tím bylo jasné, že si tentokrát místo kimona vezmu dlouhé kalhoty, triko a pokud možno i vestu nebo plášť. Neměla jsem v plánu mrznout. Spíš si užívat volna. Jen o pár minut později jsem za sebou zavřela dveře našeho příbytku, kývnutím pozdravila stráž u brány a ztratila jsem se kdesi v ulicích.

(Přesun)