Ayame Takahashi [JOUNIN - S-RANK]

Charakter:
Ayame je ve zkratce stejně náladová, jako každá kočka.
Ačkoliv normálně je většinou nápomocná, dokáže se velice snadno naštvat. Vzhledem k tomu, že její pocity jsou částečně propojeny s pocity její tygřice – která je výbušná až až – i to má vliv na její povahu.
Mezi její oblíbeně činnosti patří mimo jiné popichování ostatních a u vybraných osob až záměrné dovádění k šílenství.
Mezi její ostatní vlastnosti patří schopnost neuvěřitelně se zabrat do práce, dlouhou dobu sedět, stát nebo ležet na jednom místě a ani se nepohnout, jenom se koncentrovat (nejen) na okolní prostředí a také samozřejmě schopnost vybouchnout na někoho při sebemenší zámince (což se sice poslední dobou moc nestává, ale přece).
Na bojišti, ačkoliv by jí pravděpodobně více slušela vážná maska, si z nepřátel ráda dělá legraci, popichuje je a před nebo v průběhu boje s nimi začíná někdy velice zajímavé rozhovory. Nicméně, tato vlastnost ji už ne-málokdy přivedla do menších či větších potíží.
Mezi další Ayaminy charakterové vlastnosti patří hravost – ostatně jako u každé kočky. Ayame si dokáže hrát prakticky se vším. Ať už se jedná o házení kamínkem, pohrávání si s nožem nebo interakce s opačným pohlavím.
Ayame miluje usmívat se. Větší, či menší úsměvy jí nejsou cizí. Ať už jde o jasný, široký úsměv, nebo sarkastický úšklebek. Vždy se na vás nějak zašklebí. Často jde po ulici a jen tak se usmívá…

Oblíbené:
Ayame miluje kočky. Jsou součástí jejího života už od narození. Má v nich přátele, rodinu, spřízněné duše. A stejně jako ona je zbožňuje, nenašli byste kočku, která by ji neměla ráda, nebo by jí alespoň nepomohla, kdyby to potřebovala.
Další její oblíbenou věcí jsou květiny. Dalo by se říct, že jí doslova rostou pod rukama. I v těch nejzazších pouštích dokáže vypěstovat alespoň malý kaktus. Nejraději má samozřejmě iris (kosatec), květinu její duše. Doslova.
Nejoblíbenější ovoce? Jednoznačně jahody. Chcete-li jí udělat radost, doneste jí košíček čerstvých jahod a bude vás milovat.
Samozřejmě miluje svou vesnici a všechny lidi v ní. Snaží se ji ochraňovat celou svou silou, i kdyby při tom měla zemřít.
Dále jsou to západy slunce, procházky po pláži, hra na klavír a housle…

Neoblíbené:
Ayame nesnáší pavouky. Kdykoliv je vidí, buď se je snaží zmrzačit, nebo od nich být co nejdál.
Ještě jedna věc…nemá ráda růžičkovou kapustu. Je to jediná zelenina, kterou nejí a radši by zemřela, nežli ji sníst.

Vzhled:
Ayame je malého vzrůstu a je drobná, takže vypadá křehce jako panenka. To jí však nebrání namlátit všem, kdo si to zaslouží.
Má dlouhé, opravdu velmi dlouhé vlnité hnědé vlasy, s melíry v různých odstínech modré. Miluje pocit volných vlasů, přesto si je s radostí zaplétá do složitých účesů.
Její oči jsou modré. Ale ne jako hluboký oceán. Jsou jako led. Avšak kdybyste k nim přidali jiskřičky, které se v nich tak často objevují, led musel až neskutečně často roztát.
Mimo jiné má kočičí zornice.
Abych nezapomněla, Ayame má tetování. Je to malé fialové srdíčko na...no zkrátka na pokožce před srdcem xD

Minulost:
Ayame se narodila na území Země blesku do jednoho z nejstarších a nejsilnějších klanů v Kumogakure no Sato. Přestože oficiálně patřili k vesnici, nežili v ní. Měli své sídlo mimo ni. A možná právě to se jim stalo osudným…
Už od narození byla Ayame považována další vůdkyni klanu. Jeden důvod byl ten, že pocházela z hlavní větve rodiny. Druhý byl snad ještě výmluvnější. U Ayame se objevilo klanové Kekkei genkai. Schopnost, jež se objevovala pouze za tři generace.
Sotva jí přestřihli pupeční šňůru, už se jí kolem bříška míhaly okvětní lístky irisu s úkolem ji chránit před vším nebezpečným. Ačkoliv se to mohlo zdát zvláštní, její otec chtěl holčičku, ačkoliv většina lidí tou dobou věřila v sílu chlapců. Asi to bylo proto, že klanové Kekkei genkai se objevovalo pouze u dívek. Snad proto, že nedbal na předsudky ostatních a chtěl svou malou princezničku.
Ať to bylo jakkoliv, Ayame byla zahrnována láskou celé rodiny. Hlavní i vedlejší větve, blízkých i vzdálených příbuzných.
Malá holčička rostla jako z vody. Běhala s rozevlátými vlásky a celým sídlem se ozývalo ťapání bosých nohou po podlaze. Také že s ní měli mnoho práce. Udržet Ayame na jednou místě bylo téměř nemožné. Ve dne v noci u ní strážili hlídky lidí i šelem, přesto se malé dívce nějakým zázračným způsobem vždy podařilo uprchnout a dál prozkoumávat své okolí.
Jak bylo v klanu spřízněném s kočkami zvykem, každý člen měl svého strážce a společníka. Měli-li dva lidé dítě, měli potomka i jejich strážci.
A tak, přibližně dva roky po narození Ayame, se narodila bílá tygřice s azurovýma očima, Shirayuki-hime. Ayamina spřízněná duše. Byly si tak podobné… Společně utíkaly, prozkoumávaly každé zákoutí svého obydlí a jeho okolí. Vyváděli skopičiny.
A jak Ayame měla své lístečky, ani tygřice nezůstala neobdarovaná. Většina šelem jejího rodu mluvila, jako téměř každé zvíře na kuchiyose. Ona ne. A dělalo jí to velkou radost. Zanechávat své provokativní, rozpustilé myšlenky v myslích ostatních ji bavilo. Komentovat každý čin ostatních mohla i se zacpanou pusou. Někdo tomu říkal telepatie. Další úplně jinak. Je to jedno, vždy je to to samé.
Další potěšení – a to ještě větší – jí dopřála její druhá schopnost. Ovládání vody. Věřte tomu, házet po někom vodní koule je opravdu zábava…alespoň pro toho, kdo to zrovna neschytá.
Jak šel čas, dívka i tygřice rostly. Užívaly si všech radostí dětského života. Narozeniny, svátky, Vánoce…
Dokud se vše nepokazilo.
24. 12…Malé dívce jsou tři roky, tygřici rok. Zrovna s rodinou oslavily Štědrý večer, rozdaly si dárky. Jak jen milují pozorování hvězd…V tomto čase jsou tak krásné a jasné…

Spoiler:

Od té doby žila Ayame sama, pouze se svou tygřicí. Se svou jedinou kamarádkou. Opustila místo, jenž nazývala domovem a začala se toulat. Nemusela se bát hladu ani žízně. Od toho měla svou ochránkyni. Ta sehnala potravu, pití i místo k úkrytu v nebezpečných nocích.
Její srdce nesužoval strach, hněv, ani nenávist. Může se to zdát divné, ale není. Ti, kdo vyvraždili její rodinu, zahynuli té osudné noci.
Dlouho, dlouho cestovala. Po zemích, po moři. Nemálo kdy si ji někdo vzal k sobě jako sirotka, ale ona využila svou praxi z dětství a utekla.
Až se jednoho dne znovu vrátila domů. Nedalo by se říct, že to plánovala. Prostě ji tam nohy zanesly. Tou dobou jí bylo sedm let. Už neutíkala, když si ji starý pár vzal k sobě. Pravda, nejdříve se lekli, když se k nim přidala Ayamina divoká společnice.
Dovedli je do vesnice a snažili se je vychovat. Tedy…Ayame se snažili vychovat. Usoudili, že s tygřicí toho moc nenadělají. Nepovedlo se. Roky v přírodě jen za doprovodu šelmy mají svá rizika. Jedno z nich je i divokost. Ayame byla stále stejně neposedná. Nevydržela na místě. Poslouchala na slovo, to ano, ale nedokázala chvíli sedět.
Starouškové však našli řešení. Když je taková, proč ji nepřihlásit na Akademii?
A měli pravdu. Osmileté děvče na akademii excelovalo. Vždy patřilo mezi nejchytřejší děti. Génius, říkali ostatní. Přesto se s nikým příliš nebavila. Stále měla svou tygřici a to jí stačilo.
Když v devíti letech dokončila Akademii a měla začít pracovat v týmu, nešlo jí to. Nedokázala se sžít s ostatními. Byla samotář, ale jako by se to ostatní rozhodli neakceptovat.
Když hrozilo, že její tým kvůli ní nepošlou na chudinské zkoušky, rozhodla se na sobě zapracovat. Alespoň trochu.
A náhle, už dokázala sedět v klidu. Už se dokázala soustředit. Už dokázala myslet týmově. Už konečně našla přátele…
Společně složili chuuninskou zkoušku a šli dál. Dál za silou, s jejíž pomocí by mohli ochraňovat svou vesnici. Dál za silou, která jim pomůže udržet mír.
Plnili mise a společně si prošli tréninkem ANBU. Tvořili nepřekonatelný tým. Jak však plynul čas, stále častěji se ukazovalo, jak byla Ayame silná a její přátelé jí přestávali stačit.
Začala pracovat sólo. Vyhovovalo jí to. Ona a její kočky. Jako dříve. Věděla, že se na ně může spolehnout. Že jí budou vždy chránit záda.
I mezi ANBU se šíří historky a fámy. Žádný nepřítel, který se postavil ANBU s maskou kočky, nepřežil, pokud neměla za úkol ho zajmout. Snad ti jí vymysleli přezdívku. Říkalo se, že před smrtí její rukou uslyšíte pouhé šumění lístků ve větru. Bylo jen příhodné, že jejím novým jménem se stala Ševelící smrt.
Po dvou letech, která strávila v ANBU, se rozhodla odejít. Přijala titul Jounina a začlenila se do života ve vesnici. No...začlenila...