Kavárna "Zlatý písek"

Vešla jsem do kavárničky a slušně pozdravila. Usadila jsem se k jednomu ze stolečků a porozhlédla se po místnosti. "Není tu moc lidí..." konstatovala jsem, no to už k nám přišla hnědovlasá dívka. "Dango prosím..." usmála jsem se a otočila svou pozornost na Jaye. "A ty..?"

"Hlady už nevidím." poznamenala jsem s úšklebkem, no pak se na něj zadívala. "No.. a co ty? Co tvá rodina..? Přátelé..? Jak to jde ve vesnici..?" položila jsem pár otázek, opřela si hlavu o dlaně a se zájem ho pozorovala.

"Nic si nepamatuješ... to je divné..." bručela jsem si sama pro sebe, no mě realistce to přišlo dost pofidérní. "Nepokusil jsem se někdy o sobě něco zjistit..?" nadhodila jsem věc, která mě zajímala, no to už přišla číšnice a postavila před nás jídlo.
Poděkovala jsem a s hlasitým Itadakimasu, jsem se pustila do slaďoučké kuličky.

No to byl duvod Proc chodim do hor ale nenasel jsem nic co by mi nejak pomohlo.
Take jsem podekoval a rekl Itadakimasu
Vzal jsem kousek masa a Dal jej Mitsuki a dalsi kousek jsem si vlazil do ust ja.

"Hmmmm je to divné... možná, že v knihovně by se něco našlo... jsou tam popisy historie vesnice a okolí.. nebo najít někoho, kdo tu žil dříve, jestli si něco nepamatuje.." uvažovala jsem, zatímco jsem si uždibovala růžovou polevu.

"Přesto... něco se jistě dělat dá." odporovala jsem, protože jsem prostě neměla v povaze odmávnout to a konec. "Pro začátek by jsi se mohl zkusit naučit tu techniku, co máš..." napadlo mě.

"Hai to jistě nejsou.. nebudu tě do toho nutit, zkus o tom přemýšlet. Ovšem snad bych ti dokázala pomoct, když budu u toho. No.. rozhodnutí je prostě a jen na tobě!" zazubila jsem se a strčila do pusy poslední kuličku.

"Jayi!" oběhla jsem stůl a přiklekla si k němu. "Jayi, co je, co se děje..?" no, nerada jsme to přiznávala, ale asi jsem vážně začínala panikařit!

"Zase tam to, že jo..?!" zamračila jsem se. "S ním se prostě musí něco udělat! Není to normální! Takže ať chceš nebo ne, prostě zjistíme, co se ti v minulosti stalo a konec!" mračila jsem se jak mrak před bouřkou.

"To chceš čekat, jestli někdy odezní? Nebo tě to jednou zabije? Nebo to zabije někoho jiného?!" no jo, moje skvělá vlastnost říci všechno na "plnou hubu" se nevyplácí, ale prostě nedokážu se udržet!

"Fajn... k tomu už nemám co dodat. Děkuji za společnost." položila jsem na stůl peníze, rozloučila se s číšníky a zmizela po střechách směrem do své kanceláře. Všude dobře, v kanclu nejlíp!
(Přesun)

Vpadol som do podniku pod vidinou dobrého jedla a pitia. Zahalený od hlavy až k päte som si sadol k stolu ktorý bol v samom rohu miestnosti. Objednal som si iba rámen a saké. Moja postava teraz mohla pôsobiť strach v srdciach ľudí. Keď mi roztrasení čašník priniesol čo mal iba som mu hodil vrecko kde bola suma postačujúca za pohostenie. Následne som sa pustil do jedla.

Po dojedení a následnom prespaní som sa vybral z podniku. Čo takého tu budem robiť? Neviem čo po mne chcel ten chlapík z Ame... a ja sa tu zdržujem...Je na čase to zistiť... povedal som a vybral som sa k bráne. A pritom som si pohmkával...(Presun)