Tréninkové oblasti

First topic message reminder :

Alianční cvičiště pro Konohu, Kumo, Tsuki a Soru. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice v Alianci.

...



Oplocená oblast, obklopená lesem. Poblíž najdete jezírko, kamenný terén a sklad se vším potřebným pro trénink. K dispozici jsou stroje, které vystřelují gumové makety zbraní i překážková dráha.

Cítila jsem, že mi po těle naskakuje husí kůže. Bohužel jsem měla bujnou fantazii a tak mě napadalo jak se dá taková schopnost využít. A nebyly to ani trochu pěkné představy...
"Nenafukuj se tolik. Zdaleka jsem neukázala všechno co umím." zpražila jsem ho přísným pohledem, i když bych nejradši byla někde hodně daleko.

Loupla jsem po něm očima a více podezíravý pohled jsem opravdu mít nemohla.
"Co jsi to...?" vzápětí se můj výraz změnil. Jako kdybych náhle pochopila, i když to nebyla pravda.
"Jestli mě bude něco bolet, tak týden minimálně nevstaneš z nemocničního lůžka." zatvářila jsem se dotčeně.

Uvědomila jsem si, že se tu vykecávám s člověkem, kterému nedělá problémy vytrhávat lidem orgány z těl zaživa, a bez vnějšího poškození. Skutečně nehezký způsob jak zemřít... Má fantazie opět zapracovala naplno. Zbledla jsem a cítila na sobě, že se mi dělá kapku nevolno.
"Já... musím už jít." zamumlala jsem a zmizela bůhví kam. Každopádně zmizení proběhlo velmi rychle.

Přesun.

Ležela jsem pod svým oblíbeným stromem, s rukama za hlavou a zavřenýma očima. Právě jsem dokončila lehčí trénink a přemýšlela jsem, jestli se po rozcvičce dám na trénink taijutsu, nebo ovládání chakry. Čím déle jsem však ležela v trávě, tím spíš jsem měla pocit, že ani jedno z toho...

"Dobré... jak se spalo?" neodpustila jsem si neméně ironický tón, aniž bych vůbec otevřela alespoň jedno oko.

Na tohle už jsem oči otevřít zkrátka musela. Přeměřila jsem si Keitu pohledem a když jsem konstatovala, že je to opravdu originál, pomyslela jsem si něco o tom pádu na hlavu...
"Nic se nestalo. Možná jsem reagovala až příliš prudce..."

Lehce jsem se zamračila.
"Jestli ti jde o tvůj pohodlný spánek, mezitím co sis hrál na netopýra a poté co jsem trochu vychladla, jsem ti zařídila pokoj v té ubytovně. Takže už se omlouvat nemusíš." znovu jsem si založila ruce za hlavou a pokračovala v odpočinku.

Znovu mě to přimělo otevřít oči a posadit se. Chvíli jsem na něj zírala, jako kdyby se praštil do hlavy, nakonec jsem se trochu pousmála.
"Tohle už říkalo víc lidí, ale nikdo tak upřímně. Proč mi to vůbec říkáš?"

Výraz v mé tváři se ihned změnil.
"Tetsuya? Mám tisíc a jeden důvod ho zabít. Bohužel nejsem pomstychtivý typ a raději vyplňuju čas něčím důležitějším." nebo spíše bohudík...
"Ale jestli po mě jde, tak ať přijde. Ráda si počkám." pokrčila jsem lhostejně rameny i když jsem se neubránila zuřivému přemýšlení o tom, co udělám...

"Nemíním podceňovat nepřítele. Jen by případný souboj na život a na smrt mnoho věcí vyřešil." divně jsem se pousmála. Byla jsem snad jediný člověk, z Konohy, který znal celou tu smutnou pravdu. Nebo alespoň podstatnou část...
"Takže povídej co máš dále na srdci?"

"Počkat... co tím chceš jako naznačit?" zavrčela jsem, protože mi už začíná lézt na nervy ta jeho rozvláčnost, a sdělování důležitých věcí na etapy.

Pane bože, zač mě trestáš... Budu mít za zadkem tohle nemehlo a navíc se na něj nesmím naštvat... totiž smím, ale ani tak se ho nezbavím!
"Takže mi nezbývá nic jiného než čekat, až na mě ten psychopat zaútočí." pravila jsem ponurým tónem. Nevadí mi boje, ale momentálně jsem si připadala jak dobytek čekající na porážku.
"Nejradši bych si ho šla najít sama. Ale nemám v plánu mu poskytovat výhodu "domácího" prostředí." i když domovem bych ten pajzl nenazvala ani omylem...
"Na druhou stranu, nemůžu si určit kdy to začne a za jakých podmínek. Nevadí, nehodlám se schovávat, půjdu svému štěstí trochu naproti."