Tajný úkryt klanu Osferat

First topic message reminder :

Tajný úkryt klanu Osferatu. Je skryt hluboko v horách a má nejvyšši úroveň ochrany. Vztoupit muže jen Tascher Osferatu a ti jimž dal svolení, ale musí vědět kde úkryt přesně leží. Jinak ho nemůžou nikdy objevit. Funguje jako základna a pokladnice klanu. Je zde rozsahlá klanová knihovna a skryš tajných artefaktu jako je napr. meč RAGNAROK...

Více méně jsem tu její reakci chtěl přejít, ale i tak jsem odpověděl.
No těžko říct. Je možné, že ve mě dříme temnota a zlo. Kterou jsem dokázal potlačit.
Na sucho jsem polkl a nadechl se.
Víš... Můj prapředek, nebyl zrovna hodný člověk. Byl označován jako krvelačný démon, kterého se všichni obávali jako té nejhorší noční můry. To, že ve mě může něco takového dřímat mě přeci jen děsí. A upřímně nevím zda bych se něčím podobný už dávno nestal. Kdybych nepotkal tebe.
Uhnul jsem pohledem. Protože jsem nevěděl co od ní vlastně můžu očekávat.

Otevřela jsem pusu a pak jí zase zaklapla. Upřímě jsem si dost dobře nedokázala představit Taschera jako "krvelačného démona". Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a pohladila ho po tváři.
Určitě nestal... věřím tomu, že ne, povzbudivě jsem se na něj usmála. Věděla jsem jak málo může někdy znamenat slovo "věřím". Někdy ale mohlo mít opravdu velkou váhu. A pro mě aspoň v tomto případu mělo.

Když promluvila a pohladila mě po tváři, znovu jsem se jí zahleděl do jejích dvoubarevných očí.
Arigato za to, že ve mě tak věříš.
Mírně jsem se pousmál a zajel jí rukou do vlasů, které jsem trochu schválně pocuchal.

Druhou rukou jsem ho pohladila po hrudi.
Není za co děkovat, tu důvěru jsi si získal sám, usmála jsem se a moje ruka se na okamžik zastavila na místě. Pak jsem jí spustila dolů, stejně jako tu na jeho tváři. A rozhlédla se znovu kolem.
Hmm... je tady ještě něco, co mi chceš ukázat, nebo říct? naklonila jsem hlavu na stranu.

Když položila tu otázku, trochu jsem se zamyslel.
No... Více méně je to pro teď asi všechno. Přeci jen člověk musí zůstat, alespoň trochu záhadný. Možná příště.
Vesele jsem se pousmál a mrkl na ni.

Zasmála jsem se a na oko ho strčila do hrudi. Bylo to ale spíš jen takové šťouchnutíčko.
Tak pán chce zůstat tajemný? No tak dobře... zazubila jsem se a pak jsem se opět opřela o jeho hruď.
Hmm, takže co teď? zamumlala jsem spíše sama pro sebe.

když mě šťouchla, pouze jsem se pousmál a zadíval se jí do očí,
Hmm tak to bych nechal na tobě. Můžeme letět na další místo. Teď už podle tvého výběru a nebo ti můžu ukázat jak zde vypadají ložnice.
S šibalským úsměvem jsem na ni mrkl.

Zrovna jsem chtěla odpovědět Tascherovi, když jsem něco ucítila. Nevěděla jsem co to je. Pulzovalo mi to v kapse. Odstrčila jsem se od něj a zalovila v ní. Na světlo jsem vytáhla plazmový míček, který momentálně zářil a pulsoval. Překvapeně jsem zamrkala.
Hiraku? zamumlala jsem zmateně. Nevěděla jsem, jak si to mám vykládat. Měla bych snad provést přivolání?

Druhou rukou jsem si zastínila oči, zatím co tu s kuličkou jsem natáhla před sebe. Kulička se zvětšovala rapidní rychlostí. Cosi uvnitř mě mi říkalo, ať jí pustím. Můj rozum na to odpovídal argumenty o zakutálení. To, že je "kulička" již pomalu tak velká, jako moje hlava, zatím nestihl vzít v potaz.

Tetokrát jsem cukla velmi rychle. Klasickému ženskému křiku alá "v mé koupelně je táákhle velký pavouk" jsem se tentokrát neubránila. Bylo to v podstatě úplně stejné, jako když jsem ho posledně přivolávala, jenže tentokrát se to spustilo samo a já míček stále držela v ruce. nebyla jsem si, jistá, jestli si vzpomene. Naposledy si nevzpoměl. Prohlížela jsem si ho ještě trochu udýchaná z předchozího řevu. Nakonec ze mě ale jen vypadlo.
"Jestli mi tohle uděláš ještě jednou tak tě... tak budu vážně nepříjemná!"

Podívala jsem se na něj a vytřeštila oči.
"Prosím?" šeptla jsem. Nebýt té poznámky o smrti už jsem mu pravděpodobně dávno visela kolem krku. Teď se mi ale hlavou honili nejčernější scénáře a spekulace, co to má znamenat.

A to sakra říkáš jen tak?!vyhrkla jsem a pak došla blíže k němu. Uhodila jsem ho do hrudi, ale spíš tak přátelsky, aby se neřeklo.
Štveš mě! Víš to? zasmála jsem se. Při pohledu na to, jak on bere vše lehkovážně prostě člověk nevydržel moc dlouho zůstat chladným.

Zasmála jsem se. To byl problém u Hiraka, člověk nikdy tak úplně nevěděl, jak si to má vzít. Prohrábla jsem si vlasy, jakoby jsem se chtěla ujstit, že tam skutečně jsou a pak jsem se na něj důkladně podívala.
Za to ty se vůbec nezměnil. Tři roky a vypadáš pořád stejně, není to nuda, dospěláku?
Když jsem vyslovila "tři roky" na okamžik se na mém obličeji objevil stín. Ano, byl úplně stejný, když se stalo, to, co se stalo. Nakonec se na něm ale zase usadil široký úsměv.

Přikyvovala jsem s výrazem nadšení.
Jistě, jistě! pak se ale předtím hraný výraz proměnil v trochu víc škodolibý obličej. Nahnula jsem hlavu na stranu.
A proto tě dneska málem zabili, co? uchechtla jsem se.

Výraz z mé tváře se rychle vytratil. Uhnula jsem pohledem někam do strany k podlaze a pevně zatnula zuby. Bylo to tak, jak jsem si myslela, že to bude už těsně potom. Bylo jedno, jak dlouhá mezitím byla doba, nebo jak moc jsem se změnila. Pořád to bylo stejné.
Gomene, zamumlala jsem. Gomenasai.

Zvedla jsem k němu pohled.
Vážně, pořád stejný.
Nakonec jsem ale jen potřásla hlavou a pevně ho obejmula. Připadala jsem si zase jako malá holka. Pak mi ale něco došlo. Podívala jsem se na něj s obličejem, ze kterého se dalo vyčíst "budou problémy" a pak se pohledem přesunula k Tascherovi.
No, víš, ona je tu taková menší komplikace... začala jsem mumlat a snažila se přitom Tascherovi omlouvat pohledem.