Opuštěné divadlo

Kdysi hojně navštěvované divadlo, dnes zchátralá budova bez života. Tu a tam najdeme zbytky kulis, zapomenutý kostým ale především opuštěné kočky a pavučiny.

Bloumal jsem ulicemi a záviděl každému kdo se usmíval. Proč má někdo tak pěkný a bezstarostný život zatímco jiní... ani nedomýšlet!

Nějakou dobu tu počkám a když se Mikomi neukáže tak jí možná nechám ještě jeden, poslední vzkaz. Pak začnu někde daleko nový život. Postupem času třeba zapomenu na to co jsem provedl, ale znamená to, že bych pak zapomněl i na svoji sestru?

Tím, že jsem zradil Sayuri zemřela má sestra zbytečně.

Zrak mi padl na to opuštěné divadlo, kolem kterého jsem procházel. Kdysi tu bylo živo. Chodilo sem mnoho dětí i dospělých. Zdá se však, že už divadlo vyšlo z módy. Povzdechl jsem si a vykopl dveře, abych se dostal dovnitř. Bylo tu šero, spousta prachu a staré špinavé krabice. Jednu z nich jsem otevřel a našel tam nějaké masky. Zase jsem se hodil dovnitř.

Pokračoval jsem dál různými chodbičkami a prošel téměř celé zákulisí. Nakonec jsem stanul přímo na pódiu. Byl to zvláštní pocit.

Hlediště... a prázdné. Ono taky kdo by byl na mě zvědavý. Sarkasticky jsem se ušklíbl. Cosi podemnou zapraskalo. Odstoupil jsem a pečlivě se podíval. Jejda... propadlo... Ještě štěstí, že drží na místě. Znovu jsem se na něj postavil a začal na něm pérovat. Jsem zvědavý, jestli vydrží.

Hrozně to vrzalo.

"Být či nebýt? Seřezat či neseřezat?" pravil jsem do naprostého ticha. Kdyby mě tak někdo slyšel, pomyslí si, že jsem blázen. No a nejsem snad?

Hm, já bych nemohl být herec... Dělám si z toho akorát legraci. Ale možná bych se hodil do komedií. Smutní lide bývají přece často komiky no ne?

Propadlo podemnou zapraskalo a otevřelo se.

"K**va drát!" zaznělo sálem s ozvěnou. Zmizel jsem z jeviště a vymetl pavučiny v malém prostoru pod pódiem. Dopadl jsem na zadek. Zatraceně! Jsem kus debila!

V momente, keď spadol, pustil som sa a dopadol zaňho. Využil som hluk na to, aby si to neuvedomil včas. Katanu som pevne zovieral v ruke a chystal som sa ju použiť.
Silno som sa rozmachol a sťal ho od chrbta až k nohe.

Jak jsem tak seděl a kolem mě vířil prach, chtěl jsem se rozhlédnout. Byla tu přece jenom pěkná tma. Rozhodl jsem se aktivovat byakugan, abych věděl, kudy odtud vylézt. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem si všiml osoby za sebou. Odkutálel jsem se pryč z její rány ale cítil jsem, že mám na zádech pořádnou rýhu. Nestihl jsem to včas...

Mohlo bejt po mě!

Instinktivně jsem popadl věc po své pravici. Byl to věšák s nějakými hadry. Mrsknul jsem to po nepříteli a rozhlížel se po další možné munici.

Přišla jsem do tohoto zvláštního města, a i když už to byla pěkná řádka let, divadlo jsem našla. Ale málem nepoznala. Tak tomu říkám zašlá sláva. Přišla jsem ke dveřím a zjistila, že jsou vyražené. Zdá se, že Nori už tu je.

Vešla jsem dovnitř a nějak se proplétala sály a chodbami. Nakonec jsem stanula přímo v hledišti.

"Uh... Nori?" zkusila jsem napřed potichu.

Heh? Je opravdu rychlý... Koukal jsem na zdemolovaný věšák a na kostýmy, které byly rozřezány téměř na kapesníkový formát.

Co to je k**va za chlapa?

Sebral jsem se a vyskočil z místnosti pod jevištěm. Stál jsem přímo před nápovědní boudou. Sledoval jsem černý stín, který se míhal po celém sále. Nemám šanci ho dohnat. Musím si počkat až přijde blíž. Uvidím ho ať už zaútočí z jakéhokoli úhlu. V tom jsem zaslechl hlas.

"Mikomi! Okamžitě uteč! Řádí tu nějakej vyšinutej magor!"

Bolo už neskoro. Stačilo na chvíľu povoliť pozornosť, vidieť nestačilo. Môj čierny obrys prešiel cez Noriho a zmizol viac dozadu. Tam som ho hodil o stenu a katanou som prechádzal po viečku. Zarezával som mu do oka.
"Zaujímalo by ma, či vieš, ako bolí vyrezávanie oka zaživa, alebo si sa na to iba pozeral. Nevieš ? To je škoda, budeme to musieť napraviť. Tvojej obeti sa to síce veľmi nepáčilo, ale tebe možno bude."

Proboha! Musím něco udělat... Nori sice není svatý ale taky to byl můj kamarád. Ale teď není čas na to ujasňovat si pocity.

Vypadá to, že ten magor mi nevěnuje pozornost. Ihned jsem aktivovala byakugan abych měla lepší přehled a poskládala pečetě.

"Shunshin no jutsu!"

Rychle jsem se probleskla mezi něj a Noriho. Než se stačil vzpamatovat, zamířila jsem mu svou dlaní na hrudník. Musím ho nějak zpomalit...

"Shukūken!"

Nebyť mojich bleskurýchlych reflexov, zastavila by mi možno aj srdce. Dostal som zásah do boku na pravej strane od brucha, no bol som nútený sa vzdialiť. Odskočil som pár metrov dozadu do tmy.
Z celého srdca nenávidím, keď sa mi do mojich povinností niekto pletie.
Tentokrát som skočil po nej.

Přes krev jsem toho neviděl příliš, ale ruce i nohy mi sloužily dobře. Právě tak jako jedno mé oko. Viděl jsem toho chlápka těsně předtím, než se chystal po Mikomi skočit. Vyrazil jsem dopředu a připletl se mu do rány.

Cítil jsem ostrou bolest, když mě jeho meč proklál. Ale hlavní pro mě bylo ochránit Mikomi.

Krev jsem měl všude, její chuť jsem cítil i v ústech. Z posledních sil jsem chytil katanu toho cizince a vyrval mu ji z ruky. Sice jsem se u toho ještě víc pořezal, ale dalo by se říct, že to bylo stejně jedno. Ztrácel jsem rovnováhu a padal k zemi.

Snad jsem svoji úlohu splnil...

"Nori! Proboha jsi v pořádku?" doběhla jsem k jeho bezvládnému tělu a kdyby se nepřítel najednou vrátil a rozhodl se mě zabít, nejspíš bych si toho nevšimla. I byakugan jsem deaktivovala. Když jsem si Noriho zranění prohlédla zblízka, měla jsem sto chutí vrazit si facku za svůj hloupý dotaz.

"Proč? Copak si myslíš že se neumím bránit sama?" smála jsem se i když mi bylo do pláče. Rána byla hluboká a podlaha se zbarvila do ruda. Po tváři mi začaly téct slzy ať už jsem si to přála nebo ne.

"Vydrž Nori, seženu doktora..." chystala jsem se odejít.

Zachytil jsem Mikomi za zápěstí. Pořád si to odmítá přiznat... nechci umřít sám.

"To je... dobrý. Nepotřebuju doktora." pousmál jsem se. Cítil jsem, že přestávám vnímat co se okolo děje.

"Přece bych se nenechal chránit od holky... Nezachránil jsem tě kvůli tomu... že jsi z hlavní rodiny. Ale protože jsi moje kamarádka." vykašlal jsem trochu krve. Tak nakonec jsem se tomu nevyhl a potkal mě podobný osud jako moji sestru.

"Snad jsem alespoň tímhle dal svýmu životu větší smysl než jenom pomstu. Tak se nevzdávej svého snu. Slib mi, že se o náš klan postaráš." zavíral jsem oči a šťastně se usmíval.

Omlouvám se Sayuri, snad tě brzo uvidím. Tebe i svoji sestřičku.

Poté už jsem vydechl naposledy.

Ještě chvíli jsem nebyla schopná slova a dokázala jsem jen brečet. Věřila bych spíš tomu, že je všechno jenom noční můra, ze které se probudím. Ale bohužel nebyla.

Sebrala jsem v sobě poslední zbytky sil, osušila si oči a postavila se na nohy. Tohle je poprvé a naposledy co se pro mě někdo obětoval! Už to nechci zažít.

"Omlouvám se Nori. Slibuju že budu silnější. A každého ochráním. Včetně členů vedlejší rodiny." smutně jsem sklopila hlavu k zemi a odcházela.

Tak co jsem to za ochránce?! K čemu je ten sen, pokud ho nedokážu vyplnit?

Venku jsem skupince lidí suše oznámila, že je v divadle mrtvé tělo. Jestli zavolají havrany jsem už nesledovala. Potřebovala jsem odejít. Být sama.

přesun.

Procházela jsem se ulicemi a narazila na schátralou budovu,podle všeho to bylo kdysi známé divadlo.Chvíli jsem stála před budovou a po chvíli vešla.Bez cíle jsem bloumala nějakým sálem a sem tam jsem se dotkla zaprášených věcí.
Pochybuji, že by se báli jít až sem.A na koho tu vůbec mám čekat?
Prst jsem přiložila na stěnu zdi a pomalu šla podél ní,za mnou byla cestička kterou můj prst na špinavé zdi vytvořil.

Pomalými krokmi som dokráčal do divadla.
"Dievča, ktoré hlása, že o cudziu pomoc a starosť nemá najmenší záujem, tu už celé hodiny sedí a čaká na muža, s ktorým podľa jej vlastných slov nechcela mať nič spoločné. Zázrak?" poznamenal som ironicky zatiaľ čo som sa blížil.

Otočila jsem se na něj a ušklíbla se.
"Jistě...neměla jsem co na práci,to že tu jsem neznamená že přijmu nějakou nabídku nebo cokoliv jiného...jde pouze o zvědavost"
Otřela jsem prst od prachu do kapesníku a koukla se na něj.

"Nápodobne. Ľudí mne podobných poháňa vpred jedine zvedavosť. Každopádne, keď si sa už dostavila, prišiel čas objasniť ti niekoľko faktov," zatočil som sa na mieste a dokrútil iba pol metra od nej.
"Radí ti tvoja zvedavosť vypočuť si ma?"

Nadzvedla jsem obočí a chvíli ho pozorovala.
"Tak když už jsem tady tak si to poslechnu jinak bych odešla s pocitem že jsem promrhala svůj čas a nic se nedozvěděla"
Odpověděla jsem s lehkým úsměvem který byl ale tak falešný že si toho musel všimnout.

"Cool," poznamenal som a odklonil sa.
"Spoločnosť Tanzaku, tvoriac centrum tohoto nádherného mesta, skrýva niekoľko nepekných tajomstiev. Tak napríklad, schováva hromadu nukeninov a ukrýva ich pred lovcami. Vzhľadom na ich neutralitu shinobi nemôžu nič podniknúť, je to rafinované."