Vodopád pravdy

"Tak Yoko, konečně jsme tu a jsme sami s Mikomi... Tohle je vodopád pravdy, ukáže ti tvé pravé já, to, čeho se opravdu bojíš, ukáže ti pravdu...Pokud budeš chtít dokonale ovládnout Shukaku, tak musíš se vypořádat především se sama sebou. Posaď se doprostřed vodopádu a začni meditovat." udělal jsem pečeť a ze země vyrostla něco jako lavička.
"Mikomi?" ukázal jsem s úsměvem na lavičku a sám jsem si pohodlně sedl.

Tiše jsem následovala své společníky a poslouchala k čemu tenhle vodopád vlastně slouží. Celkem mě to zaujalo. Jsem člověk kterého meditace velmi zajímají. Pak už jsem se také posadila na lavičku a byla potichu, abych Yoko nerušila.

"Mikomi." šeptl jsem.
"Pokud si troufáš, můžeš si to taky vyzkoušet." šibalsky jsem na ni mrkl a pak sledoval tu krásnou přírodu okolo.
"Krásné.." pravou ruku jsem vytáhl z brašničky Icha Icha a začal po očku číst.
úžasné..skvělé...překvapivé!? Ne...on..jak mohl!? Chudák žena..Ne! Ta žena..ona!?

Jen jsem se ušklíbla a přitáhla si nohy k tělu. Dívala jsem se před sebe a s napětím očekávala, až se Yoko vyjádří co viděla.

"Milá nabídka, ale neviděla bych tam nic, co už dávno nevím. Znám se dobře i bez vodopádu. Možná byste to mohl zkusit..." ani jsem nedořekla. Po očku jsem sledovala, že zase vytáhl tu knížku s úchyláckým obalem. Jenom jsem se pousmála. Každý máme svoje závislosti.

Dorazila jsem za Hokagem. Slyšela jsem šumící vodopád a musela jsem se pousmát. Voda nebyla zrovna můj nejlepší přítel, ale tohle byl krásný pohled. Pak jsem zaslechla Hokageho slova a upřímně mě to trošku vyděsilo. To, čeho se nejvíce bojím? Nechci na to radši ani pomyslet a teď to dokonce uvidím? Povzdechla jsem si. Musím to udělat. Měla jsem svůj strach překonat už dávno předtím. Vyzula jsem si boty a bosá stoupla na hladinu vody. Pak jsem došla k vodopádu a těsně před ním jsem se zastavila.
"Hokage-sama? Jak dlouho budu meditovat? Je to na mě, nebo..?" Otázku jsem nedokončila, protože jsem tak nějak ztratila slova.

"Hai.." Přikývla jsem. Teď už chápu, proč Gaara-sama v tom spise psal tak o Shukakovi. Ale jaký doopravdy byl jeho život? Byl Váš život Gaara-sama? Nechala jsem ty myšlenky plavat a stoupla jsem si pod vodopád. Sedla jsem si na zem, poslouchala hučící vodopád a spojila dlaně k sobě. Bylo tady na tom něco zvláštního. Všechny zvuky pomalu utichali a pak jsem zahlédla něco divného. Viděla jsem PiliKku jako malou holčičku a vedle ní sebe. Měla to být hezká vzpomínka, ale.. Zarazila jsem se. V té vzpomínce, jsem na PiliKku vyslala písek a.. zabila ji. Z očí se mi spustili slzy. Ne tohle nejsem já! Tohle bych nikdy neudělala.. Pili..
Snažila jsem samu sebe přesvědčit, že to není realita. Obraz přede mnou se změnil a ta druhá Yoko z něj vystoupila přede mě. Byla teď tak stejná jako já, jen ty oči. Ta hvězda vepsaná uprostřed nich. Okamžitě jsem to poznala.
Vidíš? Nejsi nic jiného než tohle, zrůda. Přiznej si to. Dřív nebo později se k tobě všichni otočí zády a..
Zmlkni! Jdi pryč!
Nepůjdu ani kdybych chtěla a ty to moc dobře víš..
Hodila jsem po ní několik shurikenů, ale lehce se jim vyhnula.
Máš to marné. Nezbavíš se mě. Jsem tvou součástí. Někde uvnitř tebe.
Prosím, přestaň!
Jsem tvá největší obava. Jsem přesně to, co nechceš. Proč se mě tak bojíš?
Ani jsem si nevšimla, že jsem začala ustupovat dozadu, když po mě natáhla ruku. Ty oči se mi vůbec nelíbili. Shukaku.
Bráníš se? Proč si nepřiznáš pravdu?
Protože to není pravda. Těší tě zabíjení, smrt. Mě, ale ne! Vyslala jsem proti ní větrnou vlnu. Zvedla ruku a použila to samé, takže to jutsu vyrušila. Vidíš? Znám tě. Neporazíš mě, nemáš jak. Nedokážeš zabít kus sebe, na to máš moc velký strach.
Nevěřím ti. Říkala všechno, co jsem si odmítala přiznat.
Jak se vůbec dokážeš podívat ostatním do očí, když ani nevíš, kdo jsi? Před ostatními předstíráš smích a přitom by jsi nejradši všem vymazala z tváře ten samolibý šleb. Přiznej si to. Nejsi nic víc než.. Lhář a srab.
Znovu se přiblížila a já ucouvla a vyslala na ní polovinu svých zbraní.
Možná máš pravdu. Možná se nedokážu postavit čelem ke svým problémům, ale toho jednoho se zbavím a to hned teď!
Vyskočila do vzduchu a zbraně se zabodli do zdi za ní.
Mě? Nechtěj mě rozesmát! Nebude tady pořád někdo, kdo tě bude držet za ručičku! Prober se! Jsem část tebe.
N-.. Zmlkla jsem, protože jsem si něco uvědomila. Yo-chii, věřím v tebe! Vybavila se mi Piličina slova, potom slova Hokageho. Oba dva ve mě věřili, nesmím je zklamat, jen proto, protože se bojím podívat pravdě tváří v tvář. Postoupila jsem o krok dopředu. Častokrát svádím své chyby na ostatní, chovám se zle, protože tak se chová každý z nás. V každém srdci tkví střípek zla. Když se ho budeme snažit potlačit nebo vymazat zabijeme tak akorát sami sebe. To je to, čeho jsem se nejvíc bála. Bála jsem se. Tebe.. Protože lhaní je někdy ta nejjednodušší cesta. Znovu jsem se o krok přiblížila. Už tě nebudu více odmítat. Musím se s tím smířit. Musím najít samu sebe. Celou tu dobu jsem bojovala sama se sebou, ale teď už vím, vím..Natáhla jsem před sebe ruku. Znovu jsem se rozbrečela jako malá holka. Že jsi kousek mě. Že jsi já! Má ruka se střetla s tou její. Usmála jsem se a ona také. Pak zmizela, stejně rychle jako se objevila. Naposledy mi v hlavě zazněla ta slova.
Pamatuj si, že pokud se nevyznáš sama v sobě, nikdy nespatříš pravdu.
Prudce jsem otevřela oči a zhluboka dýchala. Vodopád stále dopadal na mou hlavu, potůčky vody mi stékali po těle a vlasy se mi lepili na tvář.
Snažila jsem se pochopit to, co se stalo. Ale bylo to zvláštní. Cítit najednou takový mír v duši.

"Yoko?" vzhlédl jsem k ní skrz knihu.
"Děje se něco? Jsi v pořádku?" starostlivě jsem se zeptal a čekal na její reakci.
Že by už byl konec? Opravdu je talentovaná a věřím v ní...

Z letargie mě probral až hlas po mé pravici. Cože? Všechno? Líně jsem otevřela oči a protáhla se. Pozorovala jsem Yoko, na nic jsem se neptala, dokázala jsem si představit jaké to je vyrovnat se se svým skutečným já. Měla jsem pocit, že má Yoko jiný výraz ve tváři. Klidnější ale zároveň jako kdyby byla plná nových dojmů. Zatřásla jsem hlavou. Měla bych přestat lidi tak do detailu zkoumat. Někdy mám pocit, že jim zírám až do žaludku...

Postavila jsem se na nohy a zamyšleně pozorovala oblohu. Zvláštní mise, jen co je pravda.

"Hai..Jsem..V pořádku.. " Přikývla jsem vyčerpaněji, než jsem myslela. Vstala jsem a vyšla jsem z vodopádu. Mokré oblečení se mi lepilo na tělo ale nějak jsem ten fakt ignorovala. Potom, co jsem teď viděla mi bylo na chvilku jedno úplně všechno. "Myslím, že.. Že jsem to zvládla.." Pousmála jsem se.

"Mikomi vidíš něco? Na třetích hodinách..Mám podivný pocit, že nás někdo sleduje." pousmál jsem se.
"Yoko, jsi skvělá, jak už jsem říkal několikrát.. Překonala jsi veškerá má očekávání."

"Děkuji, ale za všechno vděčím Vám. Jsem ráda, že jste mě sem vzal. Ten vodopád.. Je zvláštní.." Ohlédla jsem se a nazula jsem si boty. Ta vzpomínka byla ještě čerstvá, ale nevyvolávala ve mě žádné prudké emoce. Spíš jen únavu.

"Sleduje?" vyskočil jsem z vrcholu vodopádu a zastavil se těsně před nimi.
Hokage, Hyuuga a ta je kdo? Kunoichi ze suny? Ach Suna. mírně jsem se ušklíbl. Měl jsem na sobě černý plášť a hlavu zakrytou kápi, ale bylo mi vidět do obličeje.

"Yoko, jasně že jsou zvláštní..Hm, tak nic Mikomi." otráveně jsem se podíval na příchozího. Ty rudé vlasy, nestárnoucí tvář.
"To je, Akasuna no Sasori.." Přimhouřil jsem oko. Akatsuki..

Chtěla jsem se podívat směrem jaký udal Hokage ale ještě předtím se před námi zjevilo... cosi. Nicméně byakugan jsem měla už aktivovaný. Na těle toho chlápka bylo cosi divného. A to neříkám jen kvůli svému divnému pocitu co z něj mám. Radši jsem byla ve střehu.

"To je velká pocta, že mě zná někdo, jako jsi ty." s úšklebkem jsem odpověděl Hokagemu.
"Neměl jsem chuť bojovat, ale když vidím tak mladé a silné lidi, rad bych si vás přidal do svého arzenálu!" rozchechtal jsem se a vytáhl svitek.

"Promiň, ale z nás si loutky můžeš udělat později, teď jsme na odchodu, zdrželi jsme se tu dlouho. Mikomi!? Pevně se mě chytni..Yoko, ty taky!!" připravil jsem si pečeť a soustředil čakru. Tohle bude poprvé, co přemísťuji tolik lidí.
Yoko se ke mě přimáčkla a pevně stiskla mou pravou ruku.

Udělala jsem co řekl Hokage a na nic se neptala.

"Papa Sasori.." Hiraishin no jutsu!
Soustředil jsem obrovské množství čakry a nezanechali jsme po sobě ani stopu.

Naštvaně jsem přimhouřil oči a uschoval svitek.
Ještě se uvidíme Hokage. Nejdřív však musím doplnit sbírku. Odešel jsem pryč.

Pristúpil som bližšie "Vodopád pravdy"
Vkročil som do vody a počúval som zvuky naokolo zvuky zvierat,šum vodopádu atd.
http://media.animevice.com/uploads/0/4178/150806-bleach768.jpg

Zdravím ťa bolo len otázkou času kedy sa tu ukážeš.
Sakra čo je to za hlasy a kde to som?

Som tvoje zlé ja aj ked popravde by som mal byt to dobré ja ak sa nemýlim si zločinec toho najvyššieho stupňa.
Prestaň!

Ale no tak ja poznám úplne všetko: Nechceš ju zabit chceš ju len znova vidiet a viem aj to že ta opäť chytí do svojej pasce, nič k tebe necíti si len jej hračka. (Zlovestný smiech)
Mýliš sa nieje to tak!

Každý o tebe vie že si slabý a nedokážeš nikoho zastaviť dokonca si jej nepomohol ked to najviac potrebovala umrela len kvôli tebe Reina aj Rin!
Zničím ťa všetko je to klamstvo!

Po mojich slovách som sa vrhol na môj zlý odraz...ale po chvíli:
Co to sakra urobil presne to isté čo ja tie pohyby to je nemožné...

Nebud tak prekvapený vieš predsa že sme jedna osoba môj milý Everest.
My dvaja nebudeme nikdy ako jeden!

Tak mi to nejako dokáž!
Pomôž mi!

Coze?
Pomôž my a staneme sa jednou osobou ja viem že ta potrebujem a ty potrebuješ mna spolu napravíme moje chyby...

Rozhovor po dlhšom čase:
Takže sloboda to znie lákavo tak teda dobre dám ti trochu svojej sily ale nepouži ju zbytočne zatial zbohom ešte sa uvidíme (zlovestný smiech)
Ten jeho smiech ma desí sakra (Už som sa vrátil späť)

Po kratšom čase som za zobral a odišiel som z ostrova. (Presun lesy)