Akai Kinomy [GENNIN]

Vzhled:
Akai má dlouhé rudě červené vlasy až pod kolena, které si stahuje do pevného culíku, modré oči a na tváři vždy takový ztřeštěný, ale pěkný úsměv. Na sobě neustále nosí hábit, který velkou část života v chrámu musel mít na sobě a naprosto jej nesnášel. Pro tuto chvíli mu to však přináší příjemné vzpomínky. Naštěstí však nikdo neví, že by zrovna tento oděv měl napovídat něco o Akaiově původu. Jinak vše doplňuje klasickým vybavením a oblečením, jež je dost obvykle v Iwě viděné. Za zmínku by však ještě stála páska stejného vzhledu jako hábit, kterou nosí Akai na čele a zabraňuje mu jeho neposlušným dlouhým vlasům, aby mu spadali do tváře. Další neobvyklé nebo specifické věci by jste na něm rozhodně nenašli.


Oblíbené:
Akai má rád všechno radostné a osvěžující, což to by jsme zde mohli vyjmenovat relativně dost věcí. Především jsou to však letní barvy, jako třeba červená, žlutý a oranžová, čerstvý vzduch, čistá studenější voda (Jak pro koupání, tak i pití) a tak podobně. Zkrátka klasické věci, které je možné vidět nebo dělat za dobrého počasí. Díky tomu vlastně nesmíme zapomenout zmínit, že miluje nádherné výhledy a velmi rád stále někde leze nebo šplhá. Když totiž někam vyleze za pomocí svých vlastních sil a vytrvalosti, považuje následný odpočinek a příjemný pocit za ty nejvíce osvěžující chvilky, které v životě člověka mohou nastat. To spojení nádherného výhledu, výšky a příjemné únavy je prostě nepopsatelný a ten, kdo to nezažil to ani nemůže posoudit. V poslední době se však k podobné činnosti Akai dostává jen málokdy, což ho docela mrzí, ale... to je už hold život a i tak, lezení nepatří k jeho jedinému potěšení...
K oblíbeným věcem samozřejmě nesmíme opomenout přidat různé druhy her, blbnutí, ale i příjemných osamocených chvilek, popřípadě s nějakým doprovodem. Ty v shinobi světě jsou více jak nezaplatitelné a málokdy někdo patřičného klidu dokáže dosáhnout. Proto by jsme si jich také měli dosti vážit, když už nějaká podobná situace nastane,
A jinak je to naopak i čtení, hraní na některé hudební nástroje, občasné zpívání, ale i malování (Ne zrovna nějak umělecky), ale i třeba cokoliv bláznivého nebo nenormálního. Akai je také ideálním příkladem blázna a jak často říká „Normálnost se přeceňuje“. Je to prostě takový přitroublý hoch, o kterém si při prvním představení málokdy uděláte kladnou představu. Takový už zkrátka ale je a zrovna v brzké době, ale i budoucí to nehodlá změnit...

Neoblíbené:
Vzhledem k tomu, že Akai preferuje trochu neobvyklé chování a žádnou monotonní rutinu nebo flegmatické chování, není se ani čemu divit, že zrovna podobné lidi v lásce nemá a raději se jim vyhýbá. Považuje je za nudné a nezábavné, kterými vlastně i jsou, když si to tak vezmete. Právě tito lidé většinou Akaie ihned odsoudí a nějak se ani nesnaží ho více poznat a jeho vyhýbavost mu oplácí. Je sice pravda, že to Akai nedává zrovna dvakrát moc najevo, ale člověk si to dokáže vydedukovat i sám, že když každý preferuje naprosto jiný způsob chování a přístup, tak nebudou zrovna nějak velcí kamarádi. Ale více méně je to zbytečné řešit.
Mezi další Akaiovi neoblíbené věci patří například pravidla. Drží se totiž hesla „Pravidla jsou tu od toho, aby se porušovali“ a i kdyby jste jej tloukli od rána do večera, tak z něj tyto názory nevytlučete. Samo sebou, že má však jistou dávku autority a nepatří mezi ty výtržníky, kteří by s klidem svého vlastního senseie nebo jiného nadřízeného poslali do zapovězených míst a ještě k tomu naschvál vyvedli nějakou lumpárnu. K tomu má Akai také jistý a ne zrovna kladný názor. Jelikož to však není nějak přesvědčivý vzor zdravého rozumu a slušné chování a etika jsou pro něj nejspíše neznáma slova, není se ani čemu divit, že někdy se chová trochu více hloupě, nedůstojně a především neuctivě. Navíc má dost velké sklony k náhodným problémům nebo průšvihům, což není zrovna pro shinobiho ta nejlepší vlastnost. Pořád to však není na nějaké kritické hranici, takže se to dá relativně unést. Hlavně, že tím nikomu neubližuje... tedy, alespoň prozatím.
A samozřejmě, že bychom zde dále mohli vypisovat spousty jiných věcí, které by Akai neměl mít zrovna v oblibě, třeba jako faleš, zradu a takový ty hovadinky, který tvoří „charakter“ člověka. Jelikož je to však dosti jasné a v Akaiově případě dosti nepodstatné, stává se to tím i dosti nepodstatné. Přeci jen, není vůbec jasné, jestli něco podobného jeho mozek dokáže přijímat a nebo rozeznávat, takže proč v tom dělat ještě větší zmatek, než už v tom je, že?

Koníčky:
Akaiovi koníčky byli více méně už zmíněné v oblíbených věcech, ale jen tak pro shrnutí to tady napíšu, aby v tom byl větší přehled;
Jak už se tedy řeklo, patří mezi to různé druhy šplhání, běhání, ale také hraní na různé hudební nástroje, čtení/psaní, občasné malování a neustálá tendence něco počítat, přepočítávat nebo převádět na statistiky a čísla, což to by se dalo považovat spíše za zlozvyk, ale také jistou výhodu, která bude níže trochu lépe rozepsána. Jinak by to bylo tedy ke koníčkům vše...

Zlozvyk:
Akai má jeden jediný, dosti patrný, zlozvyk, kterým někdy lidi dokáže velice štvát.
Již od malička velice miloval různé druhy čísel a všelijakou práci s nimi. Není proto ani divu, že jeho nejoblíbenějším předmětem se stala matematika, kterou do studentů na akademii chce každý učitele mervomocí narvat, jelikož by se jim prý mohla hodit. Akaiovi to však nikdy skutečně nevadilo a spíše tento předmět vítal s radostí a očekáváním. Díky tomu se asi u něj zrodil i tento zlozvyk.
Totiž, aby jste tomu trochu porozuměli, stačí, aby jste před Akaiem zmínil nebo nadhodili jen nějaký náznak čísel, počítání nebo statistiky a v mžiku to v jeho hlavě začne pracovat a všechno pečlivě přepočítávat a tvořit různé výsledky a procentuální zhodnocení. Je to až neuvěřitelné, jak vlastně někoho takového může něco podobného bavit a jaká otravná vlastnost se z toho může zrodit. A i když mu už kolikrát hodně lidí říkalo, že ne vždy se lze vše vyjádřit čísly a ne vždy se vše řídí podle různých statistik a logických výsledků, on s tímto zlozvykem nepřestal a také přestat nechtěl. Když s ním však strávíte nějaký ten delší čas, po nějaké době vám to ani nepřijde a mnohdy vám to přijde i vhod. Někdy je dobré mít po ruce takovou automatickou bezplatnou kalkulačku.

Nemoc:
Akaiova nemoc není spíše tak fyzická, jak psychická. Za velkou část toho stavu, ve kterém se Akai nachází, může vlastně jeho KG, nebo alespoň tak tomu usuzuje těch málo lidí, které o něm ví. Zbytek si spíše myslí, že se s tím Akai už narodil a jelikož v Iwagakure nežije odmalička, je to velice příznačné a pro Akaie tak i jednodušší. Přeci jen, vždy je lepší, když se ve vás lidi nevrtají a raději vás nechávají v klidu.
A teď pro vysvětlenou, Akai totiž trpí velice silnou schyzofrenií, ale projevu se dosti znatelně hned na první pohled. Není to ten druh schyzofrenie, kdy se člověk chvíli chová tak a pak mu najednou přeskočí a chová se zase naopak jinak, to ne. Tady jde skutečně o „rozdvojenou“ osobnost a to doslova.
Když Akaie poprvé potkáte, řeknete si, že na první pohled vypadá naprosto normálně a není na něm nic neobvyklého, tedy, do té doby než promluví. V tu chvíli vám totiž nepřipadá, že tam před vámi stojí jeden hoch, ale dva naprosto rozdílné protiklady dvou různých lidí. Chvíli mluví ten, chvíli mluví ten, i když stále slova vychází z jedné a té samé osoby. Akai doslova a do písmene mluví za dva lidi a po většinu času dokonce mluví i sám ze sebou a nebo se sám se sebou hádá. Kdo by se tomu také divil, když ti dva, tedy jeden, toho mají tak pramálo společného.
Jeden Akai je spíše takový... filozofický. Vše řeší klidně, je uctivý a nijak moc se nad něčím nevzrušuje. Snaží se ke každému chovat slušně a stále svůj protějšek omlouvá a snaží se ho krotit.
Naopak druhý Akai je takový více hyperaktivní, bláznivý a málokdy si dává pozor na pusu. Navíc to je právě ten Akai, který je žene neustále do nějakých problémů a ten, který má tak rád ztřeštěné, bláznivé a především nenormální věci. I když, to mají více méně společné, nějak to však jeden z nich projevuje více, než by bylo zdrávo. Jinak jsou to oba naprostí cvoci, při čemž bohužel ta více nerozumná Akaiova část ve velké míře převyšuje tu klidnou. Málokdy ji totiž Akai propouští a prodírat se napovrch musí násilně. Není tedy divu, že se pořád hádají. Většinou, když je však Akai osamotě, mají volný průchod obě dvě jeho části a dokáží spolu normálně konverzovat. Ani si neumíte představit, jak bláznivě to pak vypadá, když někde sedí a sám na sebe mluví a sám sobě si také neustále odpovídá. To už nejde považovat ani za velmi těžkou samomluvu.
Podle zjištění však s tímto faktem nelze nic udělat a i když se to zdá podivné, i tak umí být Akai velice užitečný a rozhodně to není shinobi k zahození. Někdy se totiž zdá, že jak ti dva Akiové spolu dokáží komunikovat, tak je to i mnohem lepší, než kdyby spolu nemluvili. Jakoby si totiž radili a měli dva rozdílné mozky. Ano, zní to šíleně, ale zkrátka to tak vypadá. Nikdo však s jistotou nemůže vědět, co se to v Akaiově hlavě vůbec děje a jestli se to vůbec někdy spraví.
Samo sebou, že Akai na to bere neustálé nějaké prášky, které jsou spíše kvůli jeho KG, ale... je lepší, když si lidé myslí toto. Zajišťuje to, aby se jeho stav ještě nezhoršoval a netrpěl velkými bolestmi, které, i když se to nezdá, mu tato schyzofrenie způsobuje. Možná to však není jen díky ní, ale je v tom něco i naprosto jiného. Ale, tak i tak by to bylo dosti pochopitelné. Jen si uvědomte, jaký zmatek to Akaovi v hlavě musí působit a jaký nápor na jeho mozek to musí být. To se pak člověk ani nemá čemu divit.

Zajímavost:


Povaha:
O Akaiově povaze by se dalo už dosti vyčíst s předchozích vypsaných bodech, jelikož vše spolu velmi úzce souvisí. Přeci jen však ty nejpodstatnější věci nebyli uvedeny a to tak rozhodně nemůžeme nechat;
Akai je velice usměvavý mladík a i když se to zase tolik nezdá, jak se sám se sebou neustále hádá, je po většinu času naprosto šťastný a spokojený. Ne, že by se ho nedotýkali tyto těžké časy, ale jak se říká „Nač plakat nad rozlitým mlékem“, nemám pravdu? A tak to právě bere i Akai. Moc dobře ví, že teď, když se konečně stal genninem a měl by být přiřazen do nějakého týmu pod velením některého ze zbylých senseiů, bude i na něm, aby se co nejvíce zlepšil a pomohl 5 velkým vesnicím se znova vzchopit a ujmout se vlády. Je vždy ale lepší, když se vše bere s humorem a optimismem (i když, někdy je i ta vážnost dobrá) a neustále se netrápíte nad tím, co už stejně změnit nemůžete. Minulost je pryč, teď nás čeká budoucnost a ta bude jen taková jakou si ji uděláme. Pokud tedy budeme neustále bez nálady, nabručení a smutní, bude taková i budoucnost. Pokud však budeme veselí, optimistický a šťastní, bude zase naopak taková budoucnost. Je to jednoduchá logika, které se Akai sebevědomě drží a nikdo by mu tento fakt asi nedokázal vymluvit. Někdy je to však skutečně lepší.
Jinak je to docela pohodový mladík, tedy, až na ten svůj psychický problém. Jeho mysl stále však zůstává čistá a svěží a vždy je připraven se postavit za kohokoliv, kdo si to podle něj zaslouží. Jak se říká, vždy připraven a to do každé akce.
No a vlastně ani více k Akaiovi nejde říci, protože více méně bylo zmíněné vše. Zkrátka, člověk se s ním rozhodně nenudí a dokáže být až překvapivě směšný, když se například dostane sám se sebou do hádky a jeden druhého, tedy, on sám sobě si chce neustále nafackovat a nebo se začít škrtit. Je to prostě takový blázínek, kterého jen tak někde neuvidíte a alespoň v jedné věci je velice dobrý, a tím je samozřejmě myšlena naprostá a světem nepoznaná originalita. Věřte my, někoho druhého jako je Akai na celém širém světe nepotkáte. A to už je co říci! (xD)

Motto:


Ninjutsu:
U Akaie jsou schopnosti relativně rozložené stejně, i když samozřejmě, některé část přeci jen převyšují ty ostatní. Mezi jedny z nich patří i Ninjutsu.
Dalo by se říci, že Akaiova úrovně v Ninjutsu a jeho zaměření by se dalo posuzovat i podle jeho Kekkei Genkai, ale to by nebylo zrovna nejpřesnější. Ne vždy v takových případech musí být uživatel zaměřen na to, v čem je výjimečný.
Naopak je zase pravdou, že jisté vlohy v tomto odvětví se nedají ignorovat, proto také není ani divu, že toto by mělo patřit mezi Akaovo nejvíce využívané odvětví.
Zatím se samozřejmě nedá říci, jak na tom je nebo do jaké úrovně jeho schopnosti sahají. Přeci jen, pořád je to zatím gennin a zlepšování jeho schopností jej teprve čeká. Už teď je ale jasné, že i přestože Akai zatím z tohoto odvětví nic neumí, že k němu bude mít jistý patřičný vztah a že se mu v něm povede asi ze všeho nejlépe, za což by byl i docela rád. Ale, ne vždy se vše vyvine podle našich představ, takže jen můžeme doufat, že to pro tentokrát podle nich bude. Bylo by to tak totiž o mnohem jednodušší.

Taijutsu:
I když bylo zmíněno, že je Akai velice dobrým lezcem a zároveň se to dá považovat za jeho koníček, není zase tak neobvyklé, že právě Taijutsu je Akaiovým nejméně využívaným odvětvím. Samo sebou, že už v současné době má jisté nápady na Ninjutsu techniky, které by bylo možné s Taijutsu zkombinovat. Spíše než potřebného využití tohoto odvětví, chce Akai docílit jen své lepší obraně a výhody, kdyby náhodou stál proti soupeři, který by jej v tomto ohledu mnohokrát převyšoval. Zatím mu však bohatě stačí, že jistou rychlost a mrštnost má, i když ji nedokáže tak efektivně využít v Taijutsu boji jako ostatní. I tak má, ale základy a ledacos zvládá, takže zase tak špatně na tom není. Nějak více se v něm ale angažovat nebo jej zlepšovat, to opravdu v plánu nemá.

Genjutsu:
Někdo by byl asi překvapivý, že zrovna u Akaie by mělo být Genjutsu druhým nejvyužívanějším odvětvím. No, vzhledem k jeho psychickému stavu. Když si však uvědomíte jeho původ a kde vlastně vyrůstal a čím jsou mniši v chrámu výjimečný, už vám to tak divné nepřijde. Právě oni se totiž na podobné věci specializují, alespoň tedy, co se týče uklidnění mysli, lepšího vnímání a chápání a v citování se do myslí jiných. Takže by vlastně ani nebylo nějakým podivem, kdyby ovládali své vlastní Genjutsu techniky, které si generace po generaci předávají a stále zlepšují nebo vymýšlí nové. Nic na tom však nemění, že v tomto se má Akai v plánu angažovat mnohem více, než v Taijutsu, ale ne zase tolik jako v Ninjutsu. No, možná tak půl na půl. To se však ještě uvidí, protože jak již bylo řečeno, zatím je budoucnost nejasná...

Inteligence:
K údivu ostatním a spíše nedůvěřivému kývání, Akai není tak hloupí, jak by si někdo mohl myslet, vzhledem k jeho stavu. Není to sice nějaký génius, ale má jisté vlohy, ve kterých rozhodně většinu lidí převyšuje.
Když chce a nechá za sebe mluvit tu druhou část sám sebe, dokáže po většinu času docela dobře zhodnotit situaci, vyjádřit svůj názor a možná vymyslet i nějaký plán. Co však je na jeho inteligenci velice patrné, je velmi vysoké nadání na matematiku. Ta už zde byla sice jednou zmíněna, ale ve formě zlozvyku. Teď bude následovat naprosto jiné vysvětlení;
Aby jste pochopili, u Akaie to skutečně není jen špatný zlozvyk, ale i jistá výhoda. Když si totiž uvědomíme, že ten, co umí dobře matiku, většinou dokáže velmi rychle zhodnotit situaci a podle toho se i zařídit, může se stát matika velice užitečná. Totiž, Akai jakoby všechno viděl a dokázal si vše ve vteřině v hlavě rozložit, očíslovat a následně ve stejné rychlosti složit, domyslet a vyřešit. Stačí mu jeden jediný pohled do okolí a díky velice dobrému odhadu a 3D paměti, která slouží k lepšímu pochopení tvarů v matice a představě, dokáže v mžiku odhadnout vzdálenosti, úhly, polohu, ale třeba i také směr, kterým třeba něco letí a nebo kterým by on sám měl něco hodit. V tomto případě je jeho hlava jako jakýsi stroj a když se do toho pustí, je nezastavitelný. Stále si pro sebe něco v rychlosti mumlá, čísla, úhly, procenta, jakoby se mu vše promítalo přímo před očima a jeho mozek to během okamžiků skládal dohromady. Samozřejmě, že trvá, než dojde ke správnému závěru ale, výsledky různých mezi součtů, atd. má téměř okamžitě. Je to až fascinující a něco takového se u shinobiho jen tak nevidí, ale... přeci jen se to může stát velkou výhodou. Ne každý však tento Akaiův talent dokáže pochopit a brát jej vůbec vážně a ne jako nějakou hloupost. A jak už mu bylo několikrát řečeno, ne vše lze vyjádřit čísly a ne vše lze vypočítat. V číslech, úhlech a tak dále, se nikdy nepočítá s nepravděpodobností a ta je jen vyjádřena tak, že prostě příklad nelze vyřešit. A když na toto bude Akai až příliš spoléhat, mohl by se v brzké budoucnosti šeredně spálit.

Čakra:
Ani ne moc velká a ani malá. Dalo by se říci čistý průměr, i když se Akai vyrovná s čakrou většině genninů, kteří s ní náhodou nejsou nějak nadprůměrně. Bohatě mu však tato zásoba stačí, protože jak sám někdy říká „Kdo šetří, má za tři“ a to platí ve všech ohledech.



Ninjutsu - 2,5
Taijutsu – 1,5
Genjutsu – 2
Inteligence – 2,5
Síla - 1
Rychlost - 2
Čakra - 2
Ruční pečetě – 1,5

Celkem – 15



Základní Ninaj výbava – ZNV + Vlastní specifické kunaie, které využívají mniši v jeho chrámu, kde se také Akai narodil.


E Rank Techniky:

Kawarimi no Jutsu - technika náhrady
Kakuremino no Jutsu - technika neviditelného pláště
Nawanuke no Jutsu - útěk z pout
Henge no Jutsu - přeměna
Bunshin no Jutsu - technika klonu.

Kinjutsu: Kinomy no Jutsu: Mohō - Zakázaná technika: Technika Zlatého Oka: Napodobení (Bez úrovně) . Odkaz doplním později. Musím tuto techniku dát ještě na schválení, ale jelikož byl klan schválen a to je ten princip tohoto doujutsu, neměl by být problém.



Zpátky na začátek:
Akai se narodil v chrámu Zlatého Oka, jež by jste mohli naleznout vysoko v horách někde u Iwagakure no Sato. Přesně toto místo není zakreslené, jelikož není všeobecně v podvědomí ostatních lidí známé.
Chrám Zlatého Oka byl pojmenován podle velmi staré rodiny, která v něm sídlila a už odpradávna jej řídila. Tato rodina se nazývala Kinomy a její překlad a význam již znáte.
Není vůbec jisté nebo spíše známé, v kterém roce nebo období byl tento chrám vybudován a kdo byl vlastně jeho prvními obyvateli. Je dost možné, že to mohla být I sama rodina Kinomy, což se však nikterak nedá dokázat. Můžeme to jen z části vydedukovat z faktu, že jak chrám, tak I rodina nosí stejné jméno. Není to zrovna ale věrohodný důkaz, protože se mohlo stát, že celé místo mohlo být v průběhu několika staletí několikrát přejmenováno, až to nakonec skončilo u tohoto názvu. Hlavní však je, že tento chrám existuje, a dokonce je I velmi početně obydlený. Jeho význam a trochu z jeho historie si však ve zkratce ještě rozvedeme (Podrobnější popis naleznete *ZDE).
Akaiova rodina byla velmi vysokého postavení, které by se mnohdy dalo přisuzovat rodině samotného feudálního pána. Díky vlastní komunitě a naprosté soběstačnosti byla prosperita velice vysoká, takže vysoké finanční zajištění bylo samozřejmostí. Na toto se však mezi lidmi v chrámu zrovna nejvíce nehledělo. V tomto případě bylo postavení určováno podle významu rodu, co dokázal a co pro chrám vlastně představoval, což rodina Kinomy byla v tomto případě velice důležitá.
Už několik stovek let se postavení hlavního opata předávalo z otce na syna, když už jejich vůdce dosáhl úctyhodného věku a mladší generace byla připravená tuto povinnost na své bedra převzít. V minulosti tato rodina chrámu totiž zajistila jak bezpečí, tak také vysoké postavení a úctu v mnoha zemích a u mnoha významných rodin. Tedy, u těch, co o této komunitě vůbec věděli. Díky jejich vzácnému Kekkei Genkai, které mohl zdědit jen mužský potomek rodu, byli významnými představiteli celého chrámu Zlatého Oka a ne jednou se v minulosti stalo, že právě jejich unikátní vrozená vlastnost zajistila celému místu bezpečí na dalších několik desítek let, někdy i stovek. Ne vždy se to obešlo bez ztráty na životech a mnohdy musel I sám hlavní opat za svůj lid položit svůj vlastní život. O to více však tato rodina dosáhla mnohem větší úcty, než by si někdo vůbec dokázal představit. Stále se však nesnažili své postavení zneužívat a věrně sloužili všem, kdo za nimi stáli a zůstávali s nimi, ať se dělo cokoliv.
Bohužel blahobyt a vysoké postavení v zemi nebylo jediné, co svému lidu přinášeli...
Velmi často se stávalo, že o jejich komunitě a výjimečné rodině, která je vedla, se dozvěděli I někteří, kteří by rádi jejich moc a schopnosti zneužili, nebo nejlépe, přivlastnili. Právě tím, čím rodina Kinomy byla a tím, co se v ní dědilo z generace na generaci, přinášela chrámu jistotu, že přeci jen nakonec budou muset čelit nepříteli a lidé budou dál umírat a jejich domovy se budou ničit. Chrám byl sice vždy nakonec uchráněn, ale nic na tom neměnilo, že vždy, když přišla na svět nová generace rodu Kinomy bylo jisté, že v brzké budoucnosti nebo do několika dalších let se o tom někdo dozví a znova se pokusí získat to, po čem tolik lidí před ním už také toužilo. To, co by v cizích v nepravých rukách dokázalo napáchat nehorázné škody. Kekkei Genkai nazývané Doujutsu, tedy, oční technika. Doujutsu: Kinomy – Oční technika: Zlatého Oka.
Bylo to vzácné KG a velmi silné, I když bylo především určené k obraně a nedalo se s ním ani zvítězit, ale ani prohrát. Byla to vrozená schopnost, která dokázala po mnoho staletí chrámu zajistit ochranu, která ani jednou za celý život ještě nezklamala. Naopak to muselo být veliké lákadlo pro všechny mocnější zločince a nukeniny, kteří by díky tomu mohli získat vše, po čem touží. Ne hned a ne jen tak. Bylo by zapotřebí mnoha experimentů a úprav, aby bylo možné toto KG využít tak, jak by oni potřebovali, ale hlavní je, že by to šlo a to nesmělo být připuštěno.
I když se o to různí lidé pokoušeli a snažili se tuto schopnost získat, nemohli. Samy vlastníci KG si totiž dokázali zařídit ochranu, jež jim zajišťovala, že se jejich síla nedostane do rukou někoho nežádaného, I kdyby náhodou nebyla šance úniku. Oni samy se totiž dokázali pro dobro všech obětovat a vlastní vymyšlenou technikou přímo související s jejich KG přistoupit, až k sebezničení, kdyby už nebyla jiná možnost. A když zničili samy sebe, zničili tím I své Kekkei Genkai. Mělo to však jeden menší háček...
Dlouhou dobu sice trvalo, než na to přišli I ti, co po této schopnosti toužili, že I když se pokusí chytit dospělého jedince, tak jim to nepomůže, protože raději sám umře, než aby jim své tajemství vydal. To stejné však neplatilo o potomcích a dalších generacích této rodiny. Došlo jim, že pokud by se dokázali zmocnit některého z jejich dětí, ono samo by nedokázalo samo sebe zničit a tím I dar, kterým bylo obdarováno hned od narození. Nemělo jak, neumělo to. Něco podobného totiž dokázali zvládnout až v určitém věku a I tak byla větší pravděpodobnost toho, že by to nezvládli, jelikož by nebyli natolik odvážný, aby kvůli tomu dokázali položit svůj vlastní život. Právě potomci rodiny Kinomy byli lístkem k tomu, aby temná část světa shinobi získala zbraň, která by se pro ostatní mohla stát naprostou katastrofou. Právě oni totiž byli slabý článěk celé této staleté komunity...
A tím se zase dostáváme zpět k našemu rudovlasému mladíkovi.
Nebylo nic neobvyklého, že po narození Akaie se lidé začali připravovat na válku, která v brzké době měla přijít. Bylo to tak vždycky, když se narodilo další dítě do rodiny Kinomy, tedy, pokud bylo mužského pohlaví. Šlo to tak generaci od generace a někdy to bylo lepší a někdy naopak bohužel horší. Sám Akai s tímto faktem však nikdy nebyl obeznámen.

Už odmalička žil Akai relativně normální život, pokud se to teda dá tak nazvat.
Nebylo vůbec podivné, že I když měl hoch teprve několik málo let, chovali se k němu, jako by byl nějaký princ velmi významné země. Ano, samozřejmě, dalo by se říci, že tato rodina měla vzhledem k lidem obývající chrám podobné postavení a to dokonce I před feudálním pánem. Dalo by se říci, že hlavní opat a feudální pán si byli rovni. Když se to však vzalo kolem a kolem, pro kluka jeho věku to bylo dosti deprimující.
Jen jak dosáhl vhodného věku, kdy nabral alespoň trochu rozumu a pochopení, začal se učit všemu možnému, co mu mniši v chrámu mohli poskytnout. Ať už se to tedy týkalo čtení, psaní, slušnému vystupování, etiketě, tak I normální práci, pokornosti, ale I využívání různých zbraní a různých stylů boje jak na blízko, tak na dálku. Samozřejmě, že však nešlo vše naráz a muselo se na to jít postupně. Nic na tom však neměnilo, že byl Akai neustále zaměstnaný a o normálním hravým dětství nebyla ani řeč. Cokoliv totiž, co bylo nějak nedůstojné nebo nepřípustné mu bylo zakazováno a neustále se musel chovat podle jistých norem a chování, které se od člověka jeho postavení požadovalo. Přeci jen, byl jediným potomkem rodiny Kinomy a synem Hlavního Opata chrámu, takže se od něj I očekávalo, že se podle toho bude chovat. Po nějakém čase by jste však I vy samy zjistili, že nechat se stále obskakovat, tvářit se stále vážně a důležitě a tak podobně, není zrovna to pravé ořechové, tedy, nebylo tomu, alespoň tak pro Akaie. To neustálé zdravení, to neustále učení, to jak se mu všichni klaněli, to jak se k němu všichni chovali s odstupem a úctou. A proč? Jen proto, že jeho rodina byla trochu významnější a jeho otec si hřál zadek na tom nejlepším a nejvýše položeném polštáři a každý k němu zhlížel. Narodit se jako syn nějakého mnicha, tak po něm neštěkne ani pes.
Samo sebou, že to byli milý a hodní lidé. Málokdy by jste našli takovou skupinu nebo spíše populaci, která by spolu tak dobře vycházela a zároveň se jim tak dobře dařilo a něco jako “zločin” zde nebyl naprosto znám. Ale to nebyl pravý život, který si Akai představoval. Toto pro něj bylo zkrátka den ode dne větším mučením a kdyby mohl a nebo by byl starší, už dávno by odešel. Jediné, co jej zde dokázalo potěšit a rozjasnit, byl ten nádherný čerstvý vzduch, úžasný výhled a spousty skal a úseků, po kterých se dalo s klidem lézt. Což mu bylo pochopitelně neustále zakazováno, jelikož se to prý k někomu jako byl on, vůbec nehodilo. Ale kolikrát dítě poslechne své rodiče, natož své vychovatele a vychovatelky? Bez toho by tu totiž Akai rozhodně nepřežil...
To však nebylo jediné, s čím Akai nesouhlasil a čemu si vzpíral. Rozhodl se totiž, že nebude skákat, jak každý píská a nikdo mu neustále nebude vnucovat ten ohraný monotonní způsob života, který jeho rodina vedla a pravidla, která tak svorně dodržovali. Jednu zásadu například Akai považoval za naprosto hloupou a diktátorskou, čímž je samozřejmě myšleno stříhání vlasů. Podle pravidel chrámů by měl mít každý muž totiž oholenou hlavu a jen lidé výše postavení a nebo bojovníci, kteří se nějak prokázali v bitvě, mohou mít vlasy dle svého mínění a stylu, který by je představoval. Což díky tomu jste viděli různé muže, kteří nosili dlouhý cop a zbytek hlavy vyholené, no prostě děs. Jakýkoliv jiný důvod nošení delších vlasů a nedej bože dlouhých, bylo přísně zakázáno a trestáno. Podle smýšlení této komunity, mohli dlouhé vlasy nosit jen dívky, protože od toho byli přírodou stvoření, jelikož právě vlasy dělali jejich tvář. Byla to však naprostá hloupost. No a samo sebou, to by nebyl náš Akai, kdyby jako natruc už odmalička rázně odmítal jakékoliv stříhání nebo holení vlasů a buď se vždy začal tak nesmírně vztekat nebo prostě někam utekl. Za žádnou cenu neměl v plánu se k ostatním v tomto nesmyslu přidat a své rudé vlasy si chtěl ponechat (Možná také další důvod, proč je každý toužil tolik odstranit. V chrámu zrovna toto nebyla obvyklá barva vlasů). Ale jak už bylo řečeno, Akai měl díky své rodině jisté postavení a pokud nesouhlasil, násilím jej donutit nemohli . To byl asi také jediný důvod, proč mu nakonec tento fakt byl prominutý. Matce se sice synův přístup zrovna nejvíce nezamlouval, ale... tak trochu ho I chápala. Na rozdíl od otce, který měl však tolik práce a starostí, že se s takovou triviální věcí nemohl přeci zabývat. Jo, to víte, prosedět celý den na polštáři před klanícímy se mnichy a poslouchání jejich neustálých proseb a modliteb dá docela zabrat... pfff. Akai však neměl v plánu zůstat jen u kratších vlasů, neměl v plánu si vlasy jak na truc ostříhat vůbec, což vlastně byla tak trochu I pravda. Prostě je nechával jen tak bujně růst, až měl za chvíli delší vlasy, než mnohé dívky. Bylo to sice zvláštní a v chrámu něco nevídaného a nepřípustného ale, popravdě to Akai nějak neřešil a v současné době by I litoval, kdyby o své vlasy přišel. Začal si jich totiž cenit více, než bylo u kluka zdravé, ale nebylo se ani čemu divit. Akai to považoval totiž za jedinou dobrou věc, kterou by jste na něm nalezli a za kterou byl docela spokojený. To však byl jen a jen jeho názor...
A tak nějak to pokračovalo dál a dál. Akai se rozhodně nedal považovat za vzor poslušnosti, ale vždy si moc dobře uvědomoval jistou hranici, kterou nikdy nepřekračoval. Přeci jen, stále měl jakési postavení, které bylo nutné reprezentovat a I když se svým “vyumělkovaným” životem nebyl zrovna přespříliš spokojený, měl povinnost alespoň trochu se chovat v rámci slušného vychování a dobrých mravů. Vše nedodržoval, ale také vše neporušoval... Nakonec byl I docela rád, do jaké rodiny se narodil a především kde se narodil. Poklidnější místo pro prožití mladého života by jste skutečně jen těžko hledali, I když tu byl stále ten fakt, že díky němu by se tato oáza míru mohla v brzké době stát divokým bojiště. Akai si však tuto hrozbu nemohl uvědomovat, jelikož o ní ani nevěděl. Bylo to tak pro něj lepší a bylo zbytečné jeho mladé hlavičce přidávat další starosti než ty, co jej doposud provázeli. Stačilo už to, že kdyby byl neopatrný, mohl by se díky svému dědičnému daru dočista zbláznit. Dlouhé a úmorné tréninky nikdy nic naprosto nevyřeší, mohou jen pomoci k tomu, aby byla menší pravděpodobnost, že by se něco takového mohlo stát...

Cesta:
Málokdy se však podobně vážná věc nějakou delší dobu utají a vlastně to ani není možné, když nastanou jisté okolnosti, které vás k tomu nakonec přeci jen donutí.
Už delší dobu poslové z chrámu přinášeli různé zprávy o tom, že celkový mírový stav všech zemí se rapidně horší a že I samy lidi k tomuto činu velice přispívají. Jak hloupé by vám to mohlo připadat, když si uvědomíte, kolik lidí za dob válek trpělo, kolik lidí se přálo, aby vše skončilo a kolik lidí požadovalo mír a nakonec když mír nastane, I tak nikoho neuspokojíte a naopak začne mnoho národů, ale I jedinců toužit po válce. Další krveprolití, další smutek, další trosky naší minulost. Zde se vám jen dosvědčí, jak lidé umí být nestálí a především hloupí. Nakonec si totiž za to mohou jen a jen samy.
Zprávy o zbrojení, různých šarvátek, ale I pouhého dráždění však nebylo jediné, co všechny stařešiny v chrámu začalo trápit a především, Hlavního Opata, Akaiova otce. Je smutné, že mír nikdy nedokáže vydržet delší dobu a že nás život neustále zkouší. Vždy si však nakonec uvědomíme v čem jsme dělali chybu a I když nám to trvá trochu déle, než k tomuto faktu dojdeme a musíme jít doslova přes mrtvoly, nakonec jak se říká “dobro zvítězí” a život jde dál. Kde má pak, ale člověk brát naději, když národy začínají upadat, dobrých a čestných lidí je čím dál tím méně, při čemž naopak ta opačná strana má jasnou převahu? Kde máme brát naději, když se historie nezvratitelně mění a poprvé za několik 1000 generací je naopak téměř jisté, že tentokrát dobro nevyhraje, ale naopak zlo získá nadvládu na tímto světem? Kdepak?... Nikde. Samozřejmě. A I když chrám Zlatého Oka přežil tolik staletí a tolik bitev, tato zoufalá situace se zdála býti čím dál tím více beznadějná. Všichni si pomalu začali uvědomovat, že pokud ani samotné národy se s touto hrozbou nemohou vypořádat, tato silná, leč malá komunita také brzy podlehne. Hlavní problém byl však ten, že zde mohlo být ztraceno více, než jen několik stovek životů. Toto mohlo přinést ještě větší zkázu světu, než cokoliv jiného.
Hlavní Opat si byl vědom všech možných rizik a musel začít, co nejrychleji jednat. Počítal s tím, že pokud se hrozící válka dostane až k nim, její účastníci nebudou v takovém pokušení jejich komunitu vyvraždit a chrám vypálit, nýbrž podmanit, ale... jen za toho předpokladu, že by tím nemohli získat něco mnohem cennějšího a lepšího, než pár dalších služebníků a další kus země. Ta cennost tu však byla a bylo téměř nemožné si myslet, že se o jejich chrámu nakonec nikdo nedozví, a dokonce se nedozví ani o tom, co za tajemství skrývá. Dozvěděli se to ti před nimi, dozví se to I tihle a to muselo být všem nadmíru jasné.
Takovému nebezpečí by samozřejmě žádný dobrý vůdce svůj lid nevystavil a I přesto, kdyby měl kvůli tomu obětovat svůj vlastní život nebo život své rodiny. Rodina Kinomy teď byla ta, co se o všechny musela postarat a oni museli zařídit, aby se zajistilo jejich “poddaným” co největšího bezpečí a klidu. Dokud tu však Akai zůstával, nebylo tomu možné...
A tak Hlavní Opat chrámu Zlatého Oka učinil to nejhorší rozhodnutí ve svém životě. Byl nucen svého syna a svou družku odsunout z chrámu a nechat jít si svou cestou. Musel se smířit s tím, že bylo dosti pravděpodobné, že díky již zuřící válce a každodenní vysoké úmrtnosti I jeho vlastní rodina nakonec podlehne, jelikož je posílal přímo do jámy lvové. Do jedné z hlavních vesnic, Iwagakure no Sato. Bylo to však nutné a svého rozhodnutí nesměl litovat. Každý to chápal a to I sám mladý Akai se svou matkou. Jeho otec totiž udělal pro svůj lid to nejlepší, co mohl a jen díky tomu mohl zajistit, aby pro tu špatnou stranu nebyl chrám takovým pokušením a aby dědičná schopnost rodiny Kinomy nepadla do špatných rukou. I kdyby totiž při své cestě zemřeli, bylo by to stále jistou útěchou, jelikož by tím byla zhacena jediná možnost, jak se jejich KG zmocnit. A pokud by přežili, stále by zůstávali ztraceny a pro ostatní zapomenuty, alespoň do té doby, než by válka skončila a než by sám Akai dokázal zajistit, aby jejich tajemství zůstalo tajemstvím.
A tak započala jejich cesta. Nuceni opustit svůj domov jen s tím nejnutnějším, nuceni opustit svoje rodné místo pro ochranu svého lidu a pro jeho přežití. Vrhnout se přímo do středu války s pouhým jediným cílem, přežít a nebo zemřít pro blaho všech...

Přes útesy skal, rozbouřené hořké řeky, vysoko v horách někde v jejich středu, to vše při své cestě museli Akai a jeho matka překonávat. On ještě nevyzráli hoch, kterému snad mléko teklo ještě po bradě, jak se říká. Ona žena skoro celý život obskakovaná a I když něco vydržela na něco podobného nebyla rozhodně zvyklá. Bylo to těžké putování, velice těžké. Mnohdy se zdálo, že to snad ani nezvládnout a mnohdy to chtěli vzdát. Nemohli cestovat na povozech, nemohli přijmout něčí pomoc, nemohli cestovat po přímé cestě. Bylo nutno zajistit, aby nikdo nevěděl, odkud skutečně pochází a kde se vlastně nacházel začátek jejich cesty. Naprostá anonymita a nepozorovaný přesun byl jedinou přijatelnou možností. Většina však pochybovala, že by toto mohla zvládnout žena z rodu Kinomy a ještě k tomu se svým dosti mladým synem. Bláhová představa, ale I myšlenka, že by se toto dalo zvládnout. Jejich otec byl smířen s tím, že když odcházeli, viděl je naposledy v životě. Oni také. V jaké chvíli se tak nádherný život mohl takhle zvrtnout. Nebyla to však žádná tragédie ve srovnání s ostatními rodinami, kteří dole pod nimi museli prožívat skutečná muka. Muka, který si ani jeden z nich nemohl představit a do toho se také právě hrnuli. Oni byli jen dva bláhoví lidé, kteří si šli pro svou vlastní smrt...

A přeci jen, nikdy se úplně nevzdali, přeci jen, vždy v nich byl alespoň kousek naděje, přeci jen, byli to potomci vznešeného rodu Kinomy, jejich krev, jejich duše. A když červenovlasý mladík tažen skoro v bezvědomí svou matkou konečně na malou chvíli pootevřel oči, mohl to vidět, tu nádheru, ten skvost. Obrovská vesnice celá vytesaná z kamene a uprostřed ní obrovská věž, která ji vévodila. Majestátnost, suverenita, nepřekonatelný představitel Země Země, Iwagakure no Sato, vesnice ukyytá v kamenní.
Vřelá náruč, s kterou tyto dva zbloudilé poutníky přijali byla až překvapivá. Už v té době byli znát důsledky války a Iwa na tom nebyla zrovna nejlépe. Další lidé mohli znamenat jen další starosti a mnohem větší spotřebovávání zásob. Bylo totiž nadmíru jasné, že tato vesnice už nějakou dobu naprosto neprosperuje, protože jediná co dokázala zvládat, bylo zbrojit a tak tak se bránit proti dalším a dalším nájezdům a útokům. Bylo smutné sledovat, jak jedna z 5 hlavních vesnic umírá spolu se svou zemí, ale přesto se snaží o všechny své lidi postarat, a dokonce nabídnout I pomoct těm, jež jejich kroky je k nim zavedou. A I když Akaiova cesta spolu s jeho matkou Asukou zde skončila, byl to teprve začátek jejich dobrodružství a začátek jejich nového strastiplného života. Brzy mělo přijít totiž to nejhorší a s tím rozhodně žádná země nepočítala...

Život ve vesnici:
Samozřejmě všichni víme, co nadále probíhalo a jak nakonec celá Iwagakure, ale I všechny ostatní národy a vesnice, dopadli. Stalo se přesně to, co stařešinové v chrámu předpovídali a proč byl vlastně Akai s jeho matkou vyslaný přímo v tu dobu, kdy mělo vše propuknout. Vše propadlo chaosu, tisíce životů bylo zmařeno, všude jen trosky a černo černá tma. Zdálo se, že je vše ztraceno, pro všechny...


Dalo by se to nazvat zázrakem, že právě Akai a Asuka patřili mezi jednu z mála rodin, které dokázali přežít a společnými silami vybudovat v ruinách své staré vesnice jakési útočiště, kde nadále všichni zbylí a věrní svému Tsuchikagemu mohli přežívat a nadále prosperovat, popřípadě zbrojit a připravovat se na odpor. Ne všichni se hodlali jen tak rychle vzdát a přidat se ke všem zběhlíkům a zrádcům, kteří si za svůj nový domov zvolili Kagetsu nebo Shiren. Přeci jen totiž zůstali alespoň nějací “dobří” lidé, kteří si stále uchovávali naději, že to jednou zase bude takové, jako před tím...
Na to však ještě bylo příliš brzy a všech těch, co zbyli, bylo až příliš málo. Život však v těchto ruinách fungoval dál a dalo by se říci, že každá vesnice fungovala jako obvykle, jen s velmi stíženými podmínkami. Bylo to však nutné, jelikož někde se přeci jen začít muselo. Zbylí učitelé dál vyučovali malé děti, jež se chtěli stát shinobi a zbylí senseiové nadále přijímali genninské týmy, aby je mohli připravit na to vše, co je v této válce čeká. Tentokrát to totiž nebylo, že by se mohlo stát, ale že se stane a ten kdo nebude dostatečně připraven, má jen mizivou šanci na přežití. A mezi tím málem, co ještě zbýval, byl I Akai, který leč byl podle všech mdlého rozumu díky své schyzofrenii, prokazoval jisté nadání a schopnosti, které mohli být také jednou velice užitečné. Nehledě na to, že byla doba, ve které si zrovna Kágové vybírat nemohli a buď mohli brát to, co bylo a nebo se dál trápit nad tím, jak je vše ztraceno. Naštěstí však, hrozba ohrožení vrozené schopnosti rodiny Kinomy byla zažehnána, jelikož jediný, kdo vlastně věděl, odkud Akai a jeho matka pochází a důvod toho, proč do Iwagakure přicestovali, byla jen mladá Tsuchikage. Nikdo jiný to nepotřeboval vědět a bylo to tak I mnohem lepší. Nikdy si však neutají nic napořád a je jen otázkou času, kdy se I tato informace provalí. Jen tedy doufejme, že to bude mnohem později a za trochu jiné situace, než je zrovna tahle.
To nic však na tom neměnilo, že Akai a Asuka se stali součástí Iwy a každý je vlastně nebral nijak jinak, než jako rodilé vesničany. Akai sice nebyl zrovna velká bedna na získávání přátel nebo pověsti, ale co jste chtěli od tak trhlého a poblázněného kluka jako byl právě on? Ani tento fakt mu však nezabránil v úspěšném ukončení akademie a stáním se právoplatným genninem, kteří v současné době byli více potřební, než kdy jindy. Mladá krev, která mohla napomoci k novu obnovení všech národů. Co se však s Akaiem nadále bude dít a jestli vůbec dokáže v tomto světě přežít, to už se hold budete muset dozvědět někde jinde. Právě teď se nám totiž náš mladý hoch probouzí a zdá se, že je ve velmi výborné náladě...

Děkuji ^^ *hug*