Ichikawa "Miyo" Miyoro [GENIN]

Ichikawa Miyoro

Vesnice:
Iwagakure no Sato

Věk:
11 let

Pohlaví:
Muž

Hodnost:
Genin

Klan:
--

Kekkei Genkai:
--

Podstaty:
Suiton

Oblíbené
Miyoro miluje dotek sněhu, protože jej má spojený se svým dětsvím. Dále také zbožňuje chladné až mírně sychravé počasí. Má rád studené barvy, jedinou výjimku tvoří zelená, kterou má rád i v teplém provedení. Preferuje ostrá a pikantní jídla. Má rád huňaté a chlupaté věci - zvířata, plyšáky, dokonce i chlupaté lidi, protože se prostě rád objímá.

Neoblíbené:
Nesnáší horké, slunečné dny. Rozhodně nelze mu vnutit cokoliv sladkého anebo tučného, v takových situacích je pak možná lepší se dát na útěk. Nemá rád růžovou barvu a ani ji jako barvu nevidí, vidí ji jako věc proti přírodě.

Fobie:
Tafefobie - strach z toho býti pohřben zaživa

Nemoci:
--

Charakter postavy:
Miyoro má rád svůj klid a svou samotu, není to ale tak, že by byl zcela asociální člověk, ba naopak. Jen je poměrně těžké dostat s k jeho srdci skrze tu tvrdou a nedobytnou slupku, kterou si na povrchu vytvořil. Často se zdá, že je chladný a jede čistě podle nějaké skryté logiky, ale ve skutečnosti je Miyoro velmi procítěným člověkem, který má rád ve věcech pořádek a jasno. Neztrpí falešné přátele a už vůbec ne faleš jako takovou. Nikdy nelže a než aby lhal, neřekne nic anebo změní téma. Od života očekává a hledá skutečné přátelství a skutečnou lásku, protože je to ta jediná věc, kterou nejde zfalšovat, protože takové věci prostě člověk pozná.

Schopnosti:

Kulinářství
Od přírody je to výborný kuchař, který zvládne improvizací vytvořit pokrmy, které berou dech, a je-li recept napsán správně, není způsob, jak mu zabránit v tom, aby jej dotáhl do konce. Přeci jenom ale preferuje dělat vše z hlavy a využívat to, co má zrovna po ruce.

Umění
Ačkoliv to o něm nikdo neví a sám to drží v tajnosti, je Miyoro výborný kreslíř a dokonce zvládne i vyšívání, což je jeho záliba a koníček, o kterém ze zjevných důvodů nemluví.

Životopis:
Miyoro se narodil v malé osadě na okraji hor. Nebyla nijak veliká, tvořilo ji jen pár domů, ale rozhodně byla poměrně známá. Díky svým horkým pramenům a modrému dřevu. Horké prameny asi nebyly až tak výjimečné, protože jsou k nalezení i na jiných místech světa, ale modré dřevo rozhodně patřilo mezi naprosté rarity, které byly k sehnání právě jen v této vesnici.
Nebylo nezvyklé, že se občas někdo pokusil vzít osadu útokem a dřevo získat silou, nebylo to ale až tak jednoduché. Díky poloze vesnice a díky rodině Ichikawa. Nic ale nefunguje věčně. Idylický život se Miyorovi postupně začal sypat na malé, droboulinké kousíčky. Jednoho zimního večera se probudil s prochladnutýma nohama. Když vstal, zjistil, že jsou kamna v jeho pokoji již dávno vyhaslá, že je nejspíš nikdo neudržoval od té doby, kdy usnul. Pomalu se vyšoural ze své postele a nazul si své oblíbené bačkurky s kočičkami, samozřejmě jen vyšitými kočičkami nikoliv skutečnými, vycpanými. Pomalu se kradl ke dveřím, když uslyšel, že je někdo otevírá zvenku. Ve strachu se skryl za vyhaslá kamna a dveře do pokoje se pomalu otevřely. Temná postava vešla dovnitř a prošla se po místnosti. Když uviděla, že v posteli nikdo neleží, začala potichu klít. Miyoro se mezitím krčil za kamny a snažil se ani nešpitnout, nevydat sebemenší hlásku. Temná postava se pomalu otočila na podpatku a zvířila přitom saze z kamen. Ty se zvedly a ladně se nesly směrem do rohu místnosti, přímo směrem do rohu, do kterého nebylo vidět. Osoba se zarazila a chvíli zírala na usedající saze, zírala přímo do Miyorova obličeje, ale ani jeden z nich netušil, kdo tam je. A naštěstí pro Miye osoba netušila, že tam vůbec někdo je. Když už se dveře pomalu zavíraly, ucítil Miyo, že ho něco škádlí na nose. Snažil se za nos chytit a pocit překonat, a když polevil, nahlas pšiknul. V tu chvíli se dveře do místnosti rozletěly a mohutně udeřily do kamen, která se rozezněla. Někdo začal rozhrabovat postel a poté i skříň. Dělal to skoro jako v šílenství, v zápase o život, kde šlo ale o život Miyovi. Ten nehodlal čekat na to, až ho ten člověk najde, a dal se na útěk. Proklouzl nepozorovaně pryč a začal po paměti utíkat temnou, neosvětlenou chodbou. Mířil přímo k ložnici rodičů, když v tom o něco zakopl a upadl přímo na dřevěnou zem. Pod jeho nohama bylo ale něco jiného než podlaha. A když se pokusil rukama zapřít, zjistil, že je podlaha i kluzká. Netušil, že zrovna zakopl o bezvládné tělo své matky a že namáčí své ruce v její krvi. Kdyby tušil, že je to tak, jak to bylo, jistě by se nedokázal zvednout a utíkat dál.
Během chvíle se však chodbou začaly ozývat i kroky někoho jiného. Někdo již věděl, že je tady. Miyo se vší silou dostal zpět na nohy a utíkal dál. Na dveře ale nemohl narazit, i když by se vsadil, že byly právě na místě, kde před chvílí proběhl. O jeho pravdě ho ujistilo až jeho shledání čelo na čelo s postelí v ložnici rodičů. Dveře totiž byly otevřené, o to horší znamená pro Miya. Snažil se najít po hmatu v posteli matku anebo otce, ani jeden z nich tam ale nebyl. Postel byla zcela prázdná. Kroky se zatím přiblížily natolik, že již určitě stála osoba, které patřily, ve dveřích. Miyo se jen potichu skrčil a zalezl pod postel. Byl natolik vyděšený, že si ani neuvědomil, že tam již někdo je. Jakmile měl alespoň malý pocit bezpečí, usnul a probudil se až ráno.
Sluneční paprsky procházely skrze rozbitou střechu a draly se, plížily do všech koutů místnosti. Dokonce se vměstnaly i pod postel, kde ležel Miyo a hned vedle něho jeho starší sestra. Oba noc přežili, ale to nejhorší je teprve čekalo. Miyo se musel přičinit, aby se jeho sestra probudila, a ta ho i ve stísněných podmínkách pod postelí objala. Objala ho tak pevně, že ho málem udusila. Se slzami v očích se pak na něj dívala ještě nějakou chvíli, než mu řekla krutou pravdu. Neřekla ji ale přímo, přesto ho chtěla připravit. "Naši rodiče se už nevrátí," řekla mu: "Zbyli jsme tu jen my dva - ty a já... Nikdo víc." A její vzlyky se pomalu utišily. Dokonce přestala i plakat. Vzala Miya za ruku a společně s ním vylezla z pod postele. "Dej mi ruku a zavři oči," řekla mu a Miyo nic nenamítal. Pomalu jej vedla chodbou, kde na zemi ležela jejich matka a hned vedle ní, s wakizashi zabodnutým v srdci, ke stěně přibitý otec. Suikori se držela, aby nezačala plakat, a raději si přitiskla svého brášku blíže. "Teď měj zavřené oči, nedívej se, jinak by jsi již nikdy nemohl vidět skřítky, kteří ti splní tvé nejtajnější přání..." řekla mu a sama otočila hlavu stranou, aby se již nemusela dívat na to, co mohlo potkat i je dva. Na to, že jejich rodiče udělali vše proto, aby zachránili své děti. "Maminka říkala, že máme zatím zůstat u babičky. Že budou psát pohlednice k ní... a že... že..." v tu chvíli se Suikori znovu dala do pláče. Miyo ji svým objetím ale o něco málo uklidnil. "To nevadí," řekl: "Babička se o nás postará, než se nám vrátí... uvidíš, přál jsem si to," řekl jí Miyo a dál již šli zcela potichu. Osada byla takřka srovnána se zemí. Většina domů hořela anebo na nich byla pověšená těla mrtvých. Modrý háj, jak se okolním lesům říkalo, byl také v plamenech. Tak také skončil příběh modrého dřeva a příběh rodiny Ichikawa. Nový příběh ale započal.
Suikori si pamatovala cestu jenom vzevrubně. Věděla, jak se vesnice, kde babička bydlela, jmenuje, nevěděla ale, jak daleko to bylo a ani kudy. Bloudila společně se svým bratrem dlouhé dny i noci po okolních lesích bez jídla, bez vody a bez odpočinku. Oba byli natolik vyděšení, že když už se zastavili, aby si odpočinuli, nebyl ani jeden z nich schopný usnout.
Nakonec ale měli to štěstí. V dáli uviděli vesnici, která byla docela podobná té, kterou navštěvovali jako malinké děti. Dokonce si i pamatovali strom, na kterém lezli, když trávili čas u své babičky. Byla to vysoká jabloň, která však nikdy nenesla jablka. Vždy jen krásně rozkvetla, ale dřív, než jablka stihla uzrát, spadala na zem. Miyo se Suikori je pak vždycky sbírali a jejich babička z nich dělala ten nejlepší závin v Iwagakure. Ano, z neuzralých jablek. Závistivé spolu-babičky vyprávěli příběhy o tom, že je stará Ichikawa-baachan vlastně čarodějnice, která ten svůj závin plní panenskou krví a tak mu dává tak úžasnou chuť. Samozřejmě tomu tak nebylo. Vzhledem k tomu, že i jejich babička pocházela z hor, byla zvyklá, že jablka v takových podmínkách neuzrají a tak se během svého života naučila improvizovat a vypilovala techniku závinu na úroveň S. Zatímco ostatní babičky se ploužily nanejvýš na úrovni C.
Když je babička uviděla, takřka vypadla ze svého houpacího křesla na terase. Zraněné, zkrvavené a vyhladovělé ratolesti, o které se každé léto tak pečlivě starala. Její staré kosti by k tomu jindy nesvolily, ale tentokrát asi byly stejně v šoku jako ona, a tak jim vyběhla naproti. Obě děti objala v tom nejsrdečnějším objetí, ve kterém mohla a dala se do pláče. Děti nemusely nic říkat, jejich babička už věděla, co je trápí, protože proč by jinak přišly takovou dálku zcela bez ničeho a hlavně bez doprovodu. Pak už věci šly celkem normálně. Ačkoliv na své rodiči nikdy nezapomněli, jejich babička dělala vše proto, aby neměli důvod se zbytečně trápit. Miyo i Suikori začali navštěvovat ninja akademii a tak jsou vlastně tam, kde jsou.

Vzhled postavy:

Spoiler:

Bodové hodnocení schopností:
Ninjutsu - 2
Taijutsu - 2
Genjutsu - 0,5
Inteligence - 2
Síla - 2
Rychlost - 2
Chakra - 2,5
Ruční pečetě - 2

Celkem - 15

Startovní techniky:

E - rank
Bunshin no jutsu
Kawarimi nu jutsu
Nawanuke no jutsu
Henge no jutsu
Kakuremino no jutsu