Kotae "Ezio" Ryukei [CHUNNIN]

~Jméno~
Kotae Ryukei
~Pohlaví~
Muž
~Věk~
17
~Hodnost~
Chunin
~Element~

Kinton, Futon, Doton

Kekkei Genkai Kintonu je vzniklá spojením elementu Země (Dotonu) s elementem vzduchu (Futonu). Element sám má všemožné využití, zatímco nejvyšší se nedá s přesností určit. Může se věnovat jak lékařství, tak ofenzivitě. Záleží to především na typu vypěstovaných buněk, virů, či bakterií. Proto Kinton využívá technik naprosté minimum, většina schopností je odvíjena od již zmíněných mikroorganismů. Těch existují stovky až tisíce, zatímco základní jsou viry blokující chakru. Tato Kekkei Genkai může být předávaná dále, ale narozdíl od rodilých nositelů, zasvěcenec má omezení na maximálně tři buňky a navíc jejich tvorba mu trvá déle. Zatímco rodilý nositel je dokáže vytvářet okamžitě svojí Yin a Yang chakrou. Nositel také nemá omezení na počet. Tato technika se dá přirovnat ke klanu Aburame s tím rozdílem, že uživatel Kintonu neživí buňky svou vnitřní chakrou a buňky nežijí uvnitř uživatele, ale živí se přírodní chakrou a žijí na pokožce uživatele. Odtud se ale mohou do uživatelova těla dostat, ale pouze, pokud si to uživatel přeje. Díky této kekkei genkai mají rodilí uživatelé i zasvěcení imunitu na jedy, choroby a jiné nemoci, což zaručuje zvýšení množství chakry.

Oblíbených věcí je podstatně míň než těch, která rád nemá. Ve zkratce, má rád černou a bílou barvu, psy a především kočky. Z jídel má rád co nejsladší jídla a samozřejmostí je i rámen. Oblíbený typ lidí je stejný jako pro každého. Ti lidé musejí být upřímní.

Doslova a do písmene, to co nejvíc nesnáší jsou falešní lidé. Kdekdo by si o něm řekl, že je nevychovaný, neurvalý, či moc podléhá svým pocitům, ale jemu je to vlastně jedno. Jakmile zjistí že mu někdo lže a směje se mu při tom do očí, tak to schytá. Pár lidí už to takto zkusilo a pokud je chcete vidět, musíte si zajít na hřbitov nedaleko Otogakure. Nemá moc v oblibě růžovou barvu, natož pak fialovou. Ani křiklavé barvy mu nic neříkají. Z jídel nemá rád moc slané pokrmy, hlavně sushi. Ze zvířat nesnáší jednu jedinou věc, tím jsou stonožky.

Začátek byl nijaký. Svým způsobem jsem začala už na mnohem odlišnější úrovni než jiné děti. Možná to bylo mou Kekkei Genkai, možná jsem měl pouze výhodu. Stejně na tom byla má sestra. Narodili jsme se druhého prosince, když sníh už pomalu pokrýval krajinu. Já se narodil první. Prý jsem narozdíl od Toy byl hlučnější. Především, má sestra měla komplikace ihned po porodu, ale dostala se z toho. Matka nás měla již druhý den oba dva u sebe. Splnil se jí sen. Jenže my dva jsme ještě vůbec nevěděli, že komplikace budou ohromující, které nás pošlou k zemi. Narodili jsme se do již rozkolísané rodiny a my dva jsme se vůbec narodit neměli byly jsme taková nehoda. Pro otce, matka nás milovala a moc si přála dítě. Byli jsme již vymírající klan, jehož Kekkei Genkai mizela z povědomí lidí. Žila pouze matka, otec, sestra a tetička. Ale proč byla naše rodina tak rozkolísaná? Proč se to stalo zrovna nám? Otázky, pořád jen samé otázky! Jak já to slovo nenávidím! Už jen když ho slyším, třeští mi z ní hlava.

Když nám bylo pět let, které manželství matky s otcem kupodivu vydrželo, čekalo nás peklo. Věci jsme začali pomalu chápat, ale nastal zlom. My jsme si sice žili v klidu, ale naše rodina se rozpadala. Otec odešel z nelichotivé hádky s matkou. Byl silně pod parou, proto si také dovolil některé věci, které by si jinak nedovolil. Od té doby žijeme s matkou jen my dva. Proto jsme se také měli stát Shinobi. Matka toužila po tom, aby jsme se o sebe dokázali postarat. Nástup do akademie pro nás dva nebyl nijak těžký, byly jsme zvyklí spolu fungovat jako jedna ruka. Sice jsem byl asi o minutu mladší, ale vůbec mne to nebrzdilo. Jenže mezi mnou a Tou začínala růst propast. Stále větší a větší. Zatímco já sílila, ona slábla. Byl to paradox. Ona má být silnější, ale není. Často se vracela domů unavená a strhaná, jen co já jsem ještě skákala plná energie. Nikdy jsem nebyl nemocný. Nikdy jsem netrpěl žádnou chorobou. Jenže jednoho dne Tou onemocněla. Byla to nemoc, kterou lidé nazývají tuberkulózou. Nemohla jsem se na ni dívat. Jen když si vzpomenu co mne matka učila. Jen co jsem si vzpomněla, když mi Tou vzala ruku a svýma ji obtočila. Jen jsem prozřela, před očima jsem začala mít výjevy minulosti, jen co Tou promluvila: " Kotae ... Vzpomínáš si na ty staré časy? Vzpomínáš? Na to jak jsme byly stále spolu? "

" Kinton je technika bakterií, proto se ji musíš naučit používat. Jelikož jsi se ale Kotae narodila dříve nežli Tou, musíš rychle sílit, jelikož Tou touto sílou nedisponuje a bude ji muset získat tvojí pomocí. Souhlasíš? " Řekla matka. Poté se vše vyměnilo za úplně jiný obraz. " Skvěle Kotae! Děláš pokroky! " " Kotae! Zvládneš to! " " Podívej se, není to nic složitého " Všechno probíhalo tak rychle. Pak to ale začalo. " Rozumíš tomu? " " Záleží to na tobě, že? " " Opravdu to chceš udělat? " Všechny ty otázky! Všechny na mne sahaly. Byl jsem tak blízko! Tak blízko a Tou mohla získat imunitu před jakoukoliv chorobou! Mohl ... kdybych. Kdybych byl rychlejší? Kdybych byl silnější? Kdybych byl celkově lepší bratr! Jakmile bych všechno tohle měl, tohle by se nedělo! Pořád jsem jen poslouchal, jak je Kinton mocná technika, jak její spojení vzduchu a země může léčit a vytvářet cokoliv. Tak proč? Proč nedokážou zvrátit Toin osud?!

Poté jsem jen zavlykal. Tou pustila mou ruku a ta padla k rohu postele. Jen tak visela z postele, nejevila známky života. " Tou? " Zeptal jsem se. " Tou prober se! Tohle není vtipný! " Křičel jsem, ale nic ji nevzbudilo. Jen jsem se dotkl její pokožky, mé bakterie mi hlásily skrze póry, že je po všem. Tou se s největší pravděpodobností udusila. Křičel jsem, nemohl jsem přijmout tuto skutečnost. Poznamenalo mne to po zbytek mého života, ale to jsem ještě nevěděl, co všechno se dozvím. Poté přiběhla i matka, slyšejíc můj křik. Jen si klekla k Tou a mne odstrčila. Tehdy jsem to chápal, dnes už ne. Matka Tou objímala a zkoušela všechno, ale nic nepomáhalo. Dokonce ani my nedokážeme přinutit k životu mrtvé buňky. Jenže já se zapřísáhl, že to jednoho dne dokážu! Jen jsem seděl v rohu a byl jako tichá myška. Bylo mi tehdy třináct let, až moc na to abych byl stále genin. Netrénoval jsem, všechno jsem měl za hlavou, všechno mi tehdy bylo jedno. Nepotřeboval jsem nic a ještě dlouho potřebovat nebudu.

Už mi je šetnáct, dost na to, abych prožíval první lásku, ale také dost na to, aby bolest otupěla. Znovu jsem začal s akademií, kde jsem potkal Kiru. Byla sympatická a charismatická. Přitahovala mne a já ji, proto jsme si oba okamžitě padli do oka a po pár měsících známosti už to byla láska jako trám. Jasně, stále jsem často chodil k hrobu Tou, abych jí vzdal hold a trochu upravil její hrob, jelikož matka propadla neduhu světa, alkoholismu. Když byla jednou Kira u nás přes noc, objevil se u dveří dokonce i můj otec. Nezazvonil, ale zahlédl jsem ho z okna. Držel květiny, ale asi se neodvážil se před matku postavit. Tehdy jsem k němu chtěl běžet. Zjevně nás chtěl vidět, ale pak jsem se zarazila. Jak bych mu to řekl? Vysvětlil? Nemám to srdce to říct. Největší zlom mého života se stal ale jindy. Bylo to na jaře, kde láska už znovu kvete. Mě bylo šestnát a Kiře patnáct. Chtěli jsme si zajít do divadla a udělat si krásný večer, jenže když jsme se vraceli k nám domů jako dvě zamilované hrdličky, zatrnul jsem. Naše dveře byly roztrhané a zevnitř se ozývaly kovové skřípání mečů. Kira se okamžitě schovala za mne a já pomalu vstupoval dovnitř. Jenže oba jsme nečekali, že dům v jednu chvíli vybuchne. Jenže před výbuchem jsme slyšeli jediné. " Saiko! Uklidni se! " Poté jsem jen ve stoupajícím záblesku výbuchu viděl otce pohybovat rty. Byl to hlas otce. Poslední co jsem viděl byl bílý záblesk světla a poté nic. Tma. Probralo mne jen tiché sípání. Byl jsem v sutinách. To sípání nepatřilo nikomu jinému než, " Kiro! " Zařval jsem z plných plic. V tom jsem zjistil, že moje noha byla komplet zlomená. To mě ale nezastavilo a plazil jsem se ke Kiře. Začal jsem jí pomocí podpůrných bakterií pomalu léčit, ale moje schopnosti byly k ničemu, nejen že jsem to pořádně neuměl, ale hlavně, prostě jsem věřil že to pomůže. " Kotae ... Víš ... že ty roky s tebou ... Byly nejkrásnější roky mého života? " " A nebudou poslední! " Zakřičel jsem a brečel " Žij dál a žij dlouho ... " " Co to říkáš?! " Byl jsem nepříčetný. V té chvíli už se zde sbíhaly ANBU Jednotky a i samotný Kazekage. Ten mne vzal společně s Kirou a odnášel pryč, jelikož boj dále probíhal. Ale jen chvíli, jakmile jsem zavírala oči, můj pohled byl namířen na bojiště. Poslední co jsem viděl, bylo jak má matka visí na meči mého otce.

Probral jsem se až v nemocnici. Rozkoukával jsem se chvíli, ale pak mi svitlo. " Kde je ... Kira? " Zašeptal jsem. U mne už seděl Kazekage. Ten mlčel. " Tak kde je sakra?! " Zvedl jsem hlas, ale nemohl jsem mluvit moc silně, proto jsem spíše zasípal. Kazekage na to jen řekl " Není " To mne naprosto uzemnilo. Kira ... není? Co je to za blbost. Vždyť mi slibovala společnou budoucnost, řekl že budeme navždy spolu. Já jsem vůl! Chci být silnější, chci zesílit, teď jsem byl podprůměrný genin, ale to se musí změnit, a to rychle. Dny ubíhaly a moje rány se hojily. Já měla v nemocnici hodně času na přemýšlení. " Musíš svou sílu předat Tou ... " " Saiko! Uklidni se! ... " Poté vidím obraz další věty, kterou otec řekl, po přemýšlení ke mne přišla sama. " ... Kotae je tvůj syn stejně jako Tou, tak proč ji tak nenávidíš? " Matka mne nenáviděla? Proč? Za co? Myslela si snad že za smrt Tou můžu já? Měla ji snad od začátku mnohem radši než mne a jenom chtěla abych byl prostředník pro Kinton? Už nevím, mám v hlavě zmatek. Proto jsem z nemocnice vypadl co to šlo a chci zapomenout. Zapomenout každičký den, hodinu či minutu, už nechci znát ani vteřinu. Chci jenom zesílit.