Shizuka Hagane [GENIN]

>Jméno a příjmení< Shizuka Hagane
>Věk< 17
>Výška< 155 cm
>Váha< 45 kg
>Pohlaví< žena
>Hodnost< genin
>Klan< Hagane
>Vesnice< Kumogakure
>Kekkei Genkai< Kōton
Kōton je prvek oceli. Držitel tohoto Kekkei Genkaie může proměnit své tělo v ocel. Zvyšuje tak její pevnost, rychlost a sílu. V této formě může uživatel vydržet i útok Futtonu.
>Osobnost<
Shizuka je na první pohled od promluvy dost arogantní člověk. Může se i jevit jako člověk, kterému je všechno jedno, ale tomu tak není. Považuje se za inteligentní osobu a nerespektuje nikoho, kdo je na nižší úrovni než ona. Má velmi silnou loajalitu vůči vedoucím jejího klanu a Raikagemu. Všechno co dělá, má svůj smysl, i když vám se tak nezdá.
Při boji z blízka je vždycky nesvá, což zapříčinila událost v jejím životě. Avšak i když nerada bojuje v boji „muž proti muži“ všechno má pevně ve svých rukou, takže ji nepodceňujte.
Již dávno se přestala usmívat, protože neměla příležitost. Když její tvář ozdobí úsměv je to velice zřídka, dalo by se říci, že je to jen výjimečná situace. Její tvář je převážně neurální až smutná.
Své okolí vždycky propátrá pohledem a hledá všelijaké zmínky o tom, kdo tu byl či zůstal. Nejraději má když je v lese a hledá stopy zvířat a rozeznává je. Také cvičí ve svém stylu boje, i když se to většině členů klanu nezamlouvá.
(Jen upozorňuji, že celá osobnost je napsána i dopředu, takže výchylky očekávejte.)
>Příběh<
Maminka mi umřela hned po porodu, takže jsem ji nikdy nepoznala. Vyrůstala jsem jen s otcem. Jenže ten byl velice často na misích jak už z vesnice či klanu, tak jsem musela vyrůstat se strýcem a s tetou.
Jako malé dítě jsem se převážně pohybovala jen za zdmi našeho klanu. Ráda jsem pozorovala lidi kolem sebe. Naučila jsem se chodit, aniž by mě někdo zpozoroval. Když se vrátil otec z dlouhé mise, tak jsme si vždycky vyrazili někam za vesnici a strávili jsme čas spolu. Povídal mi o zážitcích a tak trochu mě učil. Chtěl, abych se dokázala bránit, kdyby tady nebyl. Odmítala jsem scénář, kde bych byla bez otce. Měla jsem ho jako vzor a ty vzácné chvíle s ním byly nepopsatelné.
Jednou takhle v noci jsem se rozhodla zůstat vzhůru až do rána. Otec mi vyprávěl, co všechno zažil. Doslova jsem hltala každé jeho slovo. Živě jsem si představovala svého otce v boji. Vždycky z něj vyšel jako vítěz. Ležela jsem na měkké trávě. Bylo teploučko, tak jsme se neponáhlali domů. Hlavu jsem měla opřenou v dlaních a kymácela jsem nožkami. Vždycky když říkal něco napínavého, tak jsem zadržela dech a nohy jsem zastavila. Už jsem to udělala po několikáté, protože otec dokázal své příběhy hodně napínat. Najednou se to v křoví zašustělo a já jsem vyjekla a doslova jsem skočila otci kolem krku. Byla jsem tak napjatá, že jsem se prostě neudržela. Měsíc na obloze svítil a tak bylo docela dost dobře vidět. Při vyprávění málo kdy rozdělával oheň. Bylo to tak napínavější. Podíval se do keře, jen jak se mu naskytla příležitost. Pak se hlasitě rozesmál. Z křoví vyskočil zajíc. Začal mě lechtat se slovy: „To jsi mi ale ninja.“ Začala jsem se kroutit a smát se. Bylo mi trapně, že jsem se takhle nechala vyděsit před otcem. Vzal mě do náruče a odnášel zpátky do vesnice. Slunce za pár hodin bude vycházet a potřebovala jsem se prospat.
Takové večery jsme prožívali často. Smáli jsme se a dováděli. Učil mě zvířecí stopy. Taky jsme hráli na schovávanou. Nikdy jsem otce nenašla, ale on mě našel vždycky po pár minutách. Pokaždé jsem se na něj naštvala. Ale jak šel čas, tak jsem se schovávala líp a líp. Trvalo mu to déle, nebo to dělal schválně. Byla jsem ráda, když mu to trvalo.
Začala jsem chodit do akademie. Nebavilo mě učit se všem těm povinnostem. Ale když přišlo na boj, tak jsem si jej užívala. Byla jsem sice menší než ostatní, ale zato jsem byla rychlejší. Ne vždycky mě to procházelo. Většinou jsem proti klukům prohrávala. Nebrala jsem to nijak osobně. Učila jsem se na akademii i otec mě učil. Potřebovala jsem se naučit manipulovat s čakrou, abych mohla používat kekkei genkai. Moc mi to nešlo, ale s pílí a s nadějí, kterou do mě otec vkládal, to šlo.
Jakožto klan, který vlastní kekkei genkai, tak všichni, kteří jej dokázali ovládnout, tak museli ještě trénovat s Mudrcem, který jim byl určen. Snažil se je připravit na to, aby své nadání rozvíjeli a pak podle výsledků byly rozděleny dle klanových schopností. Ne každý se hodil na život shinobiho. Shizuka byla vybrána na život shinobiho.
Ještě nikdo z nás, co byli vybráni na život v shinobi světě, nebyl ani geninem a přitom jsme museli plnit různé zkoušky pro klan. Byly na nás kladeny velké nároky. Jelikož jsme se dokázali „zpevnit“ tak, že naším tělem neprojel sebeostřejší kov, byli jsme většinou jako návnady a rozptýlení. Trénovali jsme různé formace, které byly učeny na akademii. Naše činnost byla vlastně v tom, že jsme se nechali dobrovolně využívat při složitých misích. Vůbec se mi to nelíbilo, ale už se zajetým normám nedalo zabránit.
Uběhlo pár let a všichni studenti složili zkoušku na genina. Byli jsme zařazeni do týmů a začali chodit na mise. Měla jsem milou a hodnou senseiku. Byla krásná a chytrá. Dostali jsme misi a tak jsme vyrazili. Mise probíhala hladce. Byla to jen obyčejná mise, při které se nikdy nic nestalo. Už jsme se vraceli domů, když jsme narazili na zloděje. Nebyli to obyčejní zloději. Měli jsme se držet stranou, zatímco naše senseika se s nimi měla vypořádat. Odlákala je stranou, aby se nevrhli na nás. Jenže nepočítala s tím, že je jich o jednoho víc, než čekala. Dál od nás zuřil boj. Zaslechla jsem, jak kousek od nás praskají větvičky. Kdybych nebyla neustále na pozoru určitě bych si toho nevšimla, jenže ty chvíle s otcem mě přiměli k tomu, abych nikdy neubrala na ostražitosti. Rychle jsem se otočila a varovala jsem své kolegy. Stoupla jsem si do čela formace. První útok bych měla schytat já. Tak i jsme mi začali bojovat. Pohodlně jsem schytávala útoky. Vždycky se jen odrazili od mé kůže. Jenže mí kolegové nebyli dvakrát zruční a tak jsem brzy téměř vypotřebovala svoji čakru. Při další útoku jsem to schytala naplno. Rána šla po mém hrdle. Ze začátku bylo slyšet jen skřípot kovu o kov, ale pak se ostří zaťalo do masa. Rozťal mi krk u ramene. Projela mnou ostrá bolest. Překvapeně jsem zamrkala a už jsem si neuvědomovala, co se se mnou děje. Někde v dálce jsem slyšela, jak někdo křičí, ale pak jsem cítila jen bolest. Upadla jsem do bezvědomí.
Probrala jsem se až v měkké posteli. Krk mi neustále bolel, ale byla jsem naživu. Sensei seděla u mě a dělala si velké starosti. Neměli jsme s sebou lékařského ninju a museli jsme do blízké vesnice. Tam jsme našli lékaře a ten mi ránu ošetřil a zašil. Musel to dělat rychle a přesně, tak se nezajímal, jak to bude vypadat. Šlo mi o život. Ránu mi zašil. Zachránil mi život. Sensei poslala zprávu do vesnice, že se opozdíme s návratem a také mému otci. Ten se hned vydal za námi. Byl štěstím bez sebe, když mě viděl a já taky. Zbytek týmu se tedy vrátilo domů a já s otcem jsem tam chvíli zůstala, dokud jsem nenačerpala dostatek síly.
Na cestě domů jsem s otcem vedla dlouhý rozhovor. Rozhodla jsem se, že přestanu být ninjou. Jak jsem byla zraněna, začala jsem se bát. Být pořád terčem útoku a snášet rány nebylo zrovna pro mě. Nic mi na to neřekl. I přes snažení lékařského týmu se nepodařilo ráno pořádně zacelit, tak mi na levé straně krku zůstala ošklivá jizva.
Začala jsem se starat o domácnost. Nesnažil se mě přemlouvat, abych se vrátila zpátky k „řemeslu“. Ale nabádal mě, abych byla pořád ostražitá a nezapomněla, k čemu jsem se naučila. Slíbila jsem mu, že nikdy nezapomenu.
Jako obvykle, když nebyl otec doma, jsem strávila svůj čas v lese. Hledala jsem stopy zvířat a zabíjela jsem čas. Už dlouho jsem měla pocit, že tam nejsem sama, ale nedokázala jsem najít žádné stopy, které by to potvrzovaly. Snažila jsem se, ale nešlo to. Když ten dotyčný viděl moji snahu, tak vylezl ze své skrýše. Strnula jsem. Byl to vedoucí klanu. Nenuceně jsme se začali bavit. Povídal mi o svých zážitcích. O těch svých jsem mu nemusela povídat. Dobře o nich věděl. Myslela jsem, že sem přišel na procházku, ale ať už to měl v úmyslu či nikoli, tak jsme se dostali k tématu o mě. Měla jsem mu povědět o svém rozhodnutí a o tom, co mě přimělo se k němu uchýlit. Musela jsem to říkat pořád a pořád do kola. Pak jsem přiznala, že mám strach z toho, že bych měla s někým bojovat. Bylo to ode mě sobecké. Byla jsem člen, který dokáže ovládat kg, a přesto jsem myslela jen na sebe. Pověděl mi taky jistou verzi příběhu, která by se stala, kdybych nepřišla do čela útoků. Skončilo to smrtí všech mých bývalých společníků. To mě zarmoutilo. Pak se mi svěřil, že by pro mě měl zkoušku. Pokud do ní nebudu chtít jít, tak mi to nebude zazlívat, ale byl by rád, kdybych ji udělala. Po chvilce mlčení jsem tedy souhlasila. Pustila jsem se do zkoušky. Nebyla to těžká zkouška. Spíš mi to připadalo jako zábava. Hledání stop po zvířatech a vystopovat je až k jejímu domečku. Už se stmívalo a můj úkol končil. Měla jsem se s vůdcem sejít na mýtince. Když jsem tam dorazila, ještě tam nebyl. Namísto něho tam stál opřený o strom luk se šípy. Nechápavě jsem se na to zadívala. Neodolala jsem a luk jsem vzala do rukou. Byl vyrobený z kotonu. Potěžkala jsem ho a připadal mi lehký. Vzala jsem šíp a vložila jsem jej do tětivy. Natáhla jsem ho a zamířila. Pustila jsem dva prsty a šíp vyletěl a zabodl se do kůry stromu. Jenže to se nestalo. Šíp spadl na zem a tětiva mě vší silou praštila do ruky. Zaječela jsem a slzy jsem měla na krajíčku. Určitě tam budu mít modřinu. Uslyšela jsem, jak se někdo směje. Za zády mi stál otec s vůdcem a smáli se mi. Otec čekal, že to zkusím a věděl, jak dopadnu.
Tak jsem se tedy rozhodla. I když jsem měla strach z boje „muž proti muži“ rozhodla jsem se bojovat a jít dál. Časem svůj strach určitě překovám!

Jestli jsem něco nečekala, tak tohle.
Shizuko, vítej zpátky! A přeji příjemnou hru, protože tohle nejde nepovolit xD