Podzemní lázně

Jezírko s vodopádem plným horké vody.
Všude pod zemí jsou prameny, ale jen zde jim umožnili dostat se na povrch a vytvořili tak jakési lázně pouze pro členy Akatsuki - obyvatele těchto tunelů. Místo pro odpočinek má jen jednu vadu - nikdo nemyslel na to, že do Akatsuki vstoupí i ženy.

Pomalu jsem kráčela místy, která jsem dobře znala. Proč tu jsem? Byl čas vyslechnout si další dávku rozkazů. V mysli jsem se zaobírala tím, zda můj drahý týmový kolega přežil ten menší výlet do Sunagakure. Povzdechla jsem si a zatvářila se tragicky. Nebyl by ani první, ani poslední obětí, nutnou pro realizaci našeho snu...

Vracela jsem se opravdu ráda. Toulat se světem, zaletět si kam se mi zlíbí má sice své kouzlo... Ale už to začínalo být nudné. Navíc jsem si konečně po dlouhé době mohla obléct plášť Akatsuki. Jako by mi připomínal, proč to všechno vlastně děláme. V dáli jsem zahlédla obrys známé siluety. Patřila bezpochyby Rokurovi. Navenek to nebylo znát, ale uvnitř jsem se pousmála. Konečně zase po dlouhé době potkávám někoho, kdo mi rozumí.

"Ráda tě zase vidím." odpověděla jsem na jeho uvítací frázi. Tak nějak jsem tušila, co bude mým úkolem. Ostatně to bylo pořád stejné... Předvídatelné.

Rokurova slova o nijak zvlášť významných výsledcích byla poněkud sarkastická, což nemohl tušit. Jen já věděla o tom, jaké fiasko předvedl Hideo v Sunagakure.
"Souhlasím. Je nejvyšší čas se přiblížit našemu cíli." pokývla jsem hlavou. Konečně. Konečně...

"Poslouchám." založila jsem ruce a bedlivě naslouchala, aby mi neuteklo ani jedno jediné slovo.

Očima jsem přeletěla plakát. Nebyl to špatný nápad. Nezbývá než doufat, že se nic nepokazí. Ale i kdyby, nemělo by se jednat o nic, co by naši lidé nezvládli. V duchu už jsem si sestavovala slova, jaká zvolím.

"Zetsu?" to bylo mé jediné vyjádření na Rokurův dlouhý proslov o této odporné hmotě. Ale budiž. Hodit se nám určitě bude.

"Rozumím. Ještě něco?" nadhodila jsem otázku, než jsem se chystala opět vyrazit do terénu.

Naposledy jsem přikývla, když jsem poslouchala Rokurova poslední slova, patřící mě.
"Jak bych mohla zapomenout." skoro jsem měla chuť se smát.
"Budu se těšit." vyjádřila jsem se k vizi našeho dalšího brzkého shledání a vydala se na cestu. Brzy ze mě nezůstalo nic víc, než několik papírků poletujících ve vzduchu.

Přesun

Prechádzal som stokou až som začul zvuk padajúcej vody. Myslel som si, že ide o nejakú brečku, ale z nejakého dôvodu som sa rozhodol ísť tam pozrieť. Keď som prišiel do miesta, kde bol vodopád usmial som sa. Všimol som si pary a uvedomil som si, že to je horký prameň. Bez najmenšieho zaváhania som si dal zo seba dole zbrane - pekne, systematicky, som ich poukladal na zem - potom som si dal dole oblečenie, ktoré som pekne poukladal na kôpku a pomaly som vliezol do vody a dával som si pozor, aby som sa nepošmykol a neroztĺkol si hlavu. Potom som si sadol pri vodopád, pokojne som si oprel hlavu a nechal som si prúdom z vodopádu masírovať nohy. Jáj, tak predsa len je táto stoka k niečomu dobrá. Je tu pokoj a príjemné horké pramene. Som zvedaví, o čom asi tak Boss hovorí s Neurom. Znova som premýšľal nahlas, ako som to už mal vo zvyku a potom som si spomenul na hada v mojom žalúdku. Snáď sa neuvarí. Ale to určite nie, zas také horké to nie je. Rukou som sa začal hladiť na bruchu a občas som do neho trochu pichol s prstom. No čo, no čo, páči sa ti to? Na tvári som mal úškľabok a potom som si uvedomil, že to vlastne je kúsok zo šéfa. Alebo vlastne nič... Povedal som, vzdychol som si a potom som už iba potichu relaxoval.

Po pár hodinách relaxácie som vyšiel z vody a otrásol som sa ako pes. Nemal som tu žiadny uterák ani nič, do čoho by som sa mohol utrieť. Takže som sa jednoducho otrásol a potom som sa už celkom suchý obliekol. Pekne krásne som si všetky zbrane zasa vzal a popukal som si krk. Potom som nahlas vzdychol a znova som utrúsil nejakú nadávku na celý tento komplex, ktorý som začal nazývať pajzel. Pomalým krokom som sa vydal von z pajzlu a rozmýšľal som, kde sa môže nachádzať Neuro a kam by som asi mohol ísť ja.
(presun)