Mikkyn Byt

Bytovka stojící v části vesnice obývané převážně "obyčejným" obyvatelstvem. Jedinou její zvláštností je, že má malý výčnělek- dalo by se říct věžičku. A právě byt s věžičkou si Dany pronajala.
Je v nejvyšším patře a ještě dvoupatrový. Spodní patro je větší- Je v něm koupelna, kuchyň, obývací pokoj a pracovní koutek se vstupem na malý balkón. V horním patře, kam se jde po točitých schodech je jen malinká koupelnička, šatník a ložnice.
Byt je zařízený, i když to tak občas nevypadá. Všude se válejí krabice, jako by je nikdy nikdo nehodlal vybalovat… a proč se tím také zatěžovat. V krabicích je vše aspoň hezky uspořádané.
Závěsy v oknech jsou většinu času zatažené a jemné světlo, které jimi prochází a tříští se o obláčky kouře u stropu, vytváří celkem útulnou atmosféru.

Došli jsme s Ginem až před můj baráček a cestou probírali, co jsme to vlastně dělali. Ani jeden si to dobře nevybavoval, ale společně se nám podařilo poskládat celý průběh večera.
Gin mi při rozloučení pocuchal vlasy, jako bych je už neměla rozcuchané dost a já mu vrátila klobouk, který jsem si cestou vypůjčila.
Nasadil si ho na hlavu.
„Nashledanou, kapitáne,“ zasalutovala jsem, otočila se a vklouzla do bytovky. Z okna na schodech jsem sledovala, jak se můj bratranec vzdaluje. Kráčel klidně, s rukama zastrčenýma za gumou svých trenek a kýval hlavou na všechny procházející lidi. Několik mladých slečen u krámku s ovocem si špitalo. Bylo mi naprosto jasné o čem. Když kolem nich Gin procházel a kývnul jim na pozdrav, jedna, která nejspíš předtím měla nějaké trochu hlasitější komentáře, zrudla a schovala se za velkou dýni, kterou měl prodavač před krámkem vystavenou.
Rozesmála jsem se a vyběhla nahoru do svého bytu. Nějak jsem nemohla najít klíče, tak jsem vyskočila z okna na chodbě a vzala to přes balkón. Hned jak jsem vklouzla do bytu, uvítala mě příjemná vůně tabáku, která se linula z Malaovi dýmky. Opičák sám seděl na velké hromadě knih na stole.
Cestou do kuchyně jsem ho pohladila. Trochu se zavrtěl, ale nespouštěl oči z balkonu, kde na zábradlí postávala unuděná vlaštovka.
Vzala jsem si na lince nějaké ovoce a přešla do části obýváku, která by se mohla nazvat knihovnou. Zahrabala jsem v jedné z krabic a vytáhla odtamtud velkou oranžovou knihu. Obal už jsem někde ztratila, ale desky byly zachovalé a vazba nijak poškozená. Sedla jsem si do křesla, snědla třešeň a zapálila dýmku. Otevřela jsem knihu na první stránce s velkým nápisem Prolog.

Protřela jsem si oči a povzechla si. Uplynulý týden jsem strávila střídavě po obchodech, u sebe v bytě pročítáním starých svitků s technikami a korespondováním s přáteli.
Cítil jsem se unavená, i když jsem se probudila teprve před hodinou. Nalila jsem tedy do sebe jedno kafe, trochu se v koupelně zkulturnila a přehodila si přes rameno tašku a přes záda hůl. Krátká procházka na čerstvém vzduchu nikdy neuškodí.

(Přesun)

Po dlouhém okružním letu přistál Hanabi na střeše věžičky a s rozlučkou a pufnutím zmizel.
Vklouzla jsem přes balkón do domu a okamžitě šla spát. Malao se uoložil na pohovku v přízemí. Když jsem se ráno probudila, najedla jsem se a hodila na sebe nějaké oblečení. Pak jsem si sedla do kouta s knihou o historii Kumo v rukou.

Kinjiki doběhla až k Mikk domů. Zaškrábala na dveře a čekala, až si jí někdo všimne.

V klidu jsem si četla, když najednou něco zaškrábalo. Chvilku jsem nemohla najít zdroj zvuku a myslela jsem, že Malao zas něco vyvádí. Když jsem však uviděla opičáka chrápat na gauči, došlo mi, odkud vítr vane. Nebo spíš, odkud zvuk jde.
Pomalu jsem odložila knihu a přešla ke dveřím. Jedno otočení klíče v zámku a dveře se otevřely.
Chvilku jsem se dívala nahoru, kde nikdo nestál. Pak jsem pohledem sklouzla k zemi, kde stála jedna krásná kočka.
"Ahoj," usmála jsem se na ni.

Kinjiki zamňoukala a zamrkala. Pak se obrátila k odchodu. Několik metrů ode dveří otočila hlavu, jako by rudovlásku pobízela, aby šla za ní.
Zavrtěla ocasem a udělala opět několik kroků ode dveří.

V této vesnici se vyplatí kočky následovat...
Rychle jsem zaběhla dovnitř, vzala si kabát, tašku a hůl a zase vyběhla již připravená následovat Kinjiki.

Sešla jsem za kočkou po schodech a vyklouzla z bytovky. Nebylo mi úplně jasné, jak se sama dostala přes hlavní dveře, ale nejspíš za to mohla naše paní domácí. Dál jsem tedy šla za číčou ulicemi.
(Přesun. Já, Kinjiki a Malao, který se právě vzbudil a zjistil, že byt je prázdný…)

Dopajdala jsem domů a práskla sebou na gauč. Nechtělo se mi šlapat ještě ty schody do patra, do postele. Netrvalo dlouho a spala jsem jako mrtvola.
Malaovi se ale spát nechtělo. měl po zmrzlině nějak moc energie. Vstal a jak jsem ležela, začal mi postupně zaplétat a šmodrchat vlasy...

Ráno jsem se probudila s proleženinami, totálně zašmodrchanými vlasy a v nepřirozené poloze na gauči, ze kterého se každou chvíli uvolňovala prasklá péra. Moje záda volala po nějaké mastičce na bolest, ale doma naneštěstí žádná nebyla.
Malao zmizel, takže jsem si na ně nemohla vylít vztek. Chytrá opička. Namísto něj jsem rozmlátila jeden květináč. Popadla jsem hřeben a za hodinu už se mi podařilo vlasy dostat do jakž takž rozumného stavu.
vklouzla jsem do koupelny, dala si sprchu a upravila se, v ložnici jsem našla nějaké vhodné oblečení na sraz kage. Něco pohodlného, ne úplně roztrhaného... Další půlhodina v kanále...
Naobědvala jsem se, salát s kuřetem nakrájeným na plátky, a začala si balit na sraz. Co sebou? Rozhodla jsem se, že trochu omezím svůj arzenál zbraní, ale nijak výrazně. Jídlo, pití, i když to tam snad bude. Něco na sebe, hůl... A je to.
Vyrazila jsem s předstihem, přeci jen, přijít radši dřív, než později.
(Přesun)