Ulice

Ja vlastne môžem ďakovať tomu tam človiečikovi hore, keď taký existuje, že som sa narodila práve do nášho klanu. Smola je, že nás už nie je veľa. Z hlavného rodu som už iba ja a je ešte jeden vedľajší rod, o ktorom som sa dozvedela len nedávno, tiež na tom nie je najlepšie. Prečo tak rýchlo mizneme, je pre mňa zatiaľ záhadou. Pokrčila som ramenami a zamyslene som sa zahľadela do neba. Hej, je to on. I ja som ho videla s Ayame a viditeľne ma ignoroval. Prevrátila som očami a pokrútila som hlavou. Eeehm. Na ten jeho kompliment som nemala slov. Toto som vážne nečakala a sčervenala som ako paprika. Ďakujem za tak krásny kompliment. Neviem, v poslednom čase som nejako nemala čas si niekoho všimnúť a navyše mám tu brutálnu silu a...Veľa ľudí sa to jej bojí. Vlastne sa im nečudujem, ja by som tiež nechcela skončiť bez zubov. Anjelsky som sa usmiala. Bola som povestná tou svojou agresívnou povahou.

No sice jsem to nechtěl vytahovat, ale když na to přijde. Jsem na tom s klanem zhruba jako ty. Víš klan Yamada byl po staletí naháněn a vyvražďován. Proto se před staletími mí předci rozutekli na všechny strany a já byl vychováván v hrozně odloučené pustině. Proto vím jen o svém otci, že má tuhle vzácnou kekkei genkai. Tudíž můžu být jeden z posledních dvou žijících dědiců. Vlastně by se dalo říct, že nás lovili, protože nás kvůli téhle schopnosti brali za démony. Říkám ti to vlastně jen proto, že ty podle mě k tomuhle typu lidí nepatříš. Odmlčel jsem se a trochu tesklivým pohledem jsem pozoroval oblohu. Jinak se rozhodně takové věci, jako je tvá "brutální síla" nebojím. Beru to jako jeden z darů od boha, který je spíše hodno obdivovat, než ho hanět. Usmál jsem se a při tom se jí díval přímo do očí.

Kto vie...Možno aj nás začali ľudia vyvražďovať kvôli tomu, že sme iní. A ani sa im nečudujem. Keby som nebola v tomto klane, ľudí, ktorí by mali také Kekkei Genkai, by som považovala za čudákov. Uškrnula som sa. Vieš, vraví sa, že zakladateľmi klanu boli Anjel a Démon...Či tomu však môžem veriť, to fakt neviem. Pohľad mi skĺzol na jednu malú lienku na mojej ľavej ruke. Nežne som ju vzala, aby som jej nič neurobila a fúkla som do nej, aby odletela niekam inam. Potom som sa prekvapene pozrela na Minata. Aj ty ovládaš tú brutálnu silu? Ale vieš, veľa takých dotieravých chlapcov skončila na druhej strane dediny. Nemám rada dotieravých a podliezavých ľudí...Pokrútila som hlavou. A ako vravíš, i ja to beriem ako dar...

Ehm no nevím jestli bych svou sílu označil za brutální. Každopádně nepatřím zrovna k nejslabším lidem. No to s těmi chlapci už asi trochu děsivé je. Rozesmál jsem se, ale hned jsem se zase vrátil k pohodovému výrazu. No když budeš chtít a má společnosti ti nebude proti srsti. Můžeme zase někdy někam vyrazit a udělat z toho třeba i rande. Usmál jsem se a mrkl na ní.

Ale musím to ešte trénovať...Však vieš, chcem mať takú silu ako Tsunade. Ona v tom bola expertka! Zasmiala som sa spolu s ním. Naklonila som hlavu na stranu a zakývala som jednému dievčaťu, ktoré som poznala. Tá na mňa kývla hlavou a pobrala sa ďalej. Nadvihla som jedno obočie a pozrela sa na Minata. Eeeh? Najprv som nevedela, čo mám povedať, nakoniec som niečo zo seba vytiahla. Ty si v pohode, tvoja spoločnosť mi nevadí...Narozdiel od ostatných. Uškrnula som sa. No, tak to by sme mohli...Nemám nič proti tomu. Nervózne som sa poškrabala na hlave.

Věřím, že s pevnou vůli člověk dokáže skoro cokoli. Proto si myslím, že to jednoho dne dokážeš. Jen to chce zkrátka vytrvat. Řekl jsem povzbudivým tónem hlasu a usmál se. To jsem rád. Tak trochu jsem se bál, že už nebudu umět mluvit o normálních věcech. Protože jsem od 12ti let pracoval v ANBU jednotkách a na normální život mi nezbýval čas. Dodal jsem zasněným hlasem, protože se mi vraceli vzpomínky.

No, v to dúfam...Moja mama je tiež medička a má silu za sto chlapov. Zazubila som sa a prehrabla som si rukou vlasy. Od dvanástich rokov si pracoval v ANBU? Eeeh...Tak to si potom musel mať talent, pretože som nespoznala ešte žiadneho človeka, ktorý by sa v takom veku stal ANBU.
Ale dokážeš sa správať ako normálny človek, to je dobré. Len tak ďalej...Ehm, mám jednu otázku...Aké je to byť ANBU? Opýtala som sa ho a sadla som si do tureckého sedu. Z vrecka som si vytiahla gumku a svoje dlhočízne vlasy som zopla do chvostíka. Síce mi to dalo trochu zabrať, ale nakoniec sa mi to predsa len podarilo...

No asi jsem trochu talentu podědil po předcích, ale neberu se jako nijak výjimečný. Podle mě na to má skoro každý, jen na sobě musí pracovat více let, to je celé. Usmál jsem se a lehce pokrčil rameny, aby bylo jasné, že tomu opravdu nedávám žádný velký význam. No to je hezká otázka, ale odpověď je o dost složitější. Protože na každého to působí specificky. Pro mě osobně to byla práce a tečka. Protože kdyby si to člověk pouštěl moc k tělu. Velmi brzy by se z toho zbláznil, jelikož tam člověk musí často plnit úkoly, které mu nedají v noci spát. Samozřejmě to podléhá nejvyššímu stupni utajení, takže nemohu uvést konkrétní příklad. Ovšem lhal bych, kdybych řekl, že to nemá i své světlé stránky. Protože člověk hodně cestuje a má tak možnost zažít věci a situace, které se normálním lidem stanou jen zřídka. Navíc jsem takhle poznal i řadu zajímavých lidí. Od feudálů, až po obyčejné zemědělce. Zkrátka, je to v tomhle ohledu opravdu pestrá škála vjemů. Zakončil jsem své vyprávění úsměvem a podíval se na její vlasy. No páni, takhle ti to sluší snad, ještě více. Dodal jsem a prohlédl si jeden její neposlušný pramen, vlající ve vánku.

Pousmiala som sa a pozorne ho počúvala. Úlohy, ktoré mu nedajú spať...Ja nemôžem spať vtedy, ak niekoho zabijem na misii, hoc sa len bránim. Poškrabala som sa na hlave a zatvárila som sa kyslo. Hneď na to som sa rozžiarila ako slniečko. Cestovanie je určite úžasné...Vždy som chcela cestovať po svete, ale bohužiaľ sa mi nechce. Je to na mňa veľa...Zasmiala som sa. A spoznávanie ľudí je tiež fajn. Vieš, pýtam sa preto, lebo by som sa tiež chcela stať ANBU. Viem, že môj ocko ním bol a...Vlastne by som chcela nájsť ešte toho, kto zabil mojich rodičov. Stavím sa, že ten dotyčný je určite nejaký zločinec. Zatla som ruku v päsť, ale potom som ju uvoľnila, pretože som sa znova začala červenať. Och, no...Tak znova ďakujem. Ja...Normálne neviem, čo mám povedať. Tlmene som sa zasmiala.

Hmm tak ty máš tenhle druh ambicí? No pokud si v tom co děláš opravdu dobrá, tak budeš mít v ANBU dveře dokořán. Přeci jen medici jsou na složitějších misích klíčovým prvkem a často mohou svou troškou změnit průběh celé mise. Najednou přiletěl menší orel a sedl si mi na rameno. Na noze měl připevněnou zprávu. Proto jsem jí sundal a mlčky si jí přečetl. Hned na to jsem jí spálil a orla nechal odletět. Promiň něco pracovního. Pousmál jsem se a nahodil omluvný výraz tváře. Takže i tvůj otec byl jedním z nás? Potom musel být ten útočník hodně silný a nebo užíval špinavé triky. Protože na člena ANBU jednotek, ač u ne těch striktně elitních, kam patřím já. Si jen tak někdo nepřijde, tomu věř. Dodal jsem rozhodným hlasem. Nechceš se jít třeba někam projít, nebo tak něco? Když máme dnes tak krásný den?

Pousmiala som sa. No, snažím sa byť dobrá medička a...Trénujem, i keď sa mi nechce, dosť často. Vieš, ja nechcem byť slabá a ani nikdy som nechcela. Moja mamka ma učí tie základné veci, čo musí medik vedieť. Potom spolu trénujeme tú brutálnu silu...Pôvodne ma ju učil Artas, neviem či ho poznáš. Ale..Riadne dlho som ho už nevidela. Odrazu sa len tak z ničoho nič vyparil. Založila som si ruky na hrudi, a keď mi čosi presvišťalo nad hlavou, prudko mnou trhlo. Zistila som, že to bol orol, ktorý mal správu pre Minata. Na jeho ospravedlnenie som len kývla hlavou. Viem, že môj otec bol jeden z najlepších. Našla som to v jeho spise. Jeho vraha si raz osobne nájdem a vykrútim mu krk. A možno ten vrah nebol sám. Potom som vstala z lavičky. Znova som mala na tvári ten bezstarostný výraz. Dobre, tak sa poďme prejsť. Aspoň sa opálim, som strašne biela. Dala som si ruky v bok a žiarivo som sa usmiala.

Artas? Jo to je můj starý známý. No on byl převelen dlouhodobě na misi v zámoří. Bylo to dost náhle, tak se tebou nemohl rozloučit. Řekl jsem s mírným úsměvem a postavil se. Když už jsme u toho opalování, tak proč si nezajít někam k vodě. Bude to osvěžující a ještě se přitom opálíš. Navíc můžu regulovat teplotu vody. Řekl jsem jako takový vtípek a čekal zda s tím bude souhlasit, nebo bude mít jiný plán.

Dosť ma prekvapilo, že poznal Artasa, ale aspoň som sa konečne dozvedela dôvod jeho náhleho zmiznutia. Aha...Tak preto sa vyparil ako para nad hrncom. Už som si začala myslieť, že sa mu niečo stalo. Povzdychla som si. Dúfam, že sa s ním ešte niekedy stretnem. Usmiala som sa a napravila som si chvostík. K vode? No vidíš? Že ma to nenapadlo! Dlho som neplávala. Dobre, idem si po plavky a stretneme sa pri tom jazere. Však, vieš ktorom. Vyskočila som na strechu jedného domu. A nie že tam nebudeš! Zasmiala som sa a rozbehla som sa rovno do sídla. (presun)

Lehce zaskočeno tou její nečekaně energickou reakcí na podmět, jakým byl pobyt u vody. Jsem se s Yunou prozatím rozloučil a když zmizela. Složil jsem jednoduchou pečeť, načež jsem zmizel v křídově bílém obláčku kouře. Zašel jsem si totiž domů, kde jsem vzal několik věcí, které k pobytu u vody patří.

(přesun)

Pohodovým tempem jsem procházel ulice a hledal něco potenciálního k zakousnutí. Po chvíli bloudění, jsem zakotvil u jedné vývařovny. Podle spokojených výrazů zákazníků. Jsem došel k závěru, že zde musí vařit opravdu dobře. Proto jsem zaplul na jednu stoličku u pultu a objednal si dango s karamelovým přelivem. Měla to být jedna ze specialit podniku, takže jsem se na to těšil. Prozatím jsem si však jen užíval uvolněné atmosféry, rodinného podniku.

Po výtečném jídle jsem si objednal saké. Které jsem po nepatrných doušcích upíjel z tradiční nádobky. Když byla po několika desítkách minut lahev prázdná. Poděkoval jsem za jídlo, pití a v neposlední řadě za milou obsluhu. Když jsem přislíbil majitel, že zase přijdu. Rozloučil jsem se a vyšel z podniku na ulici. Tou jsem se s rukami v kapsách vydal pryč.

Došli sme sem spolu s Minatom. Kde sa presne nachádzalo kino, som vedela, pretože som doňho išla vždy, keď tam premietali nejaký dobrý film. Vždy so mnou chodila mama, kvôli tomu som sa cítila ako malé dieťa. Práve preto bola táto chvíľa pre mňa niečo nepredstaviteľné...Ísť do kina v sprievode niekoho iného než mamy, bol pre mňa hotový zázrak! Asi mi z toho začalo harašiť, ale to mi nevadilo.
Hlavná vec bola, že konečne uvidím mnou dlho očakávaný film.
Ulice boli ako vždy zaplnené ľuďmi, mňa to však ani trochu netrápilo. Do kina by som došla i poslepiačky. Po chvíli sme sa objavili pred veľkou budovou, a keď sme do nej vošli, takmer sme sa tam s Minatom nevryli. Bolo tu toľko ľudí, že som si myslela, že sa zadusím, keď som sa snažila prepchať k pokladni. Kúpila som dva lístky, však som mala peňazí na rozhadzovanie. Zaujímavosťou ale bolo, že medzi párom tých miest, ktoré boli voľné, boli i dva miesta v poslednom rade. Ako keby ľudia vedeli, že tu prídeme...Pokiaľ viem, tak ten posledný rad nebol nikdy voľný. Vždy tam ktosi sedel. Potom som sa otočila k Minatovi a pobozkala ho na líce. Už sa na ten film veľmi teším! Usmiala som sa a naklonila hlavu na stranu. Odrazu do mňa ktosi vrazil, ja som sa zatackala, ale udržala som sa na nohách. Hodila som na toho dotyčného vražedný pohľad, chcela som mu jednu streliť a "pochváliť" ho. Ale keďže tu bol Minato, nechcela som pred ním vyzerať ako dement, ktorý trieska každého, i keď vlastne on o tej mojej náchylnosti vedel, ale aj tak...Ten chlapec sa mi ospravedlnil, stačilo naňho hodiť ešte vražednejší pohľad než predtým a on už uháňal preč. Škodoradostne som sa uškrnula.

Když jsme dorazili do kina, všude, ale opravdu všude byli mraky lidí.
A sakra.. tohle vážně nebyl zrovna nejlepší nápad...
Nakonec jsme se přeci jen do kina dostali a Yuna sehnala "speciální lístky" do zadní řady.
I já jsem ji políbil, ale rovnou na rty. Poté jsem se mírně usmál.
Také se těším, v kině jsem ještě nikdy nebyl. Hlavně se však těším, že tu budeme spolu.
Mrkl jsem na ni a šibalsky se pousmál. V tom do ni nechtěně vrazil jakýsi chlapec. A já ji přidržel aby neupadla. Chtěl jsem se do toho vložit, ale jak vidno nebyl k tomu sebemenší důvod. Nakonec chlapec pelášil pryč, jak zajíc na lovu.
Si v pořádku?... Nechceš abych koupil nějaký popcorn, nebo pití, než začne film?
Dodal jsem s lehkým úsměvem a pořád ji jemně držel za ruku...

Eh, ty si ešte nebol v kine? Trochu ma to prekvapilo. Ale bol ANBU, čiže na to nemal čas. Určite sa ti tam bude páčiť. Len keby tam boli pohodlnejšie sedadlá, vždy ma kvôli nim bolí zadok! Zasmiala som sa a naposledy som mrkla na toho chlapca, čo do mňa vrazil. Práve sa na mňa pozeral, takže som naňho znova vrhla vražedný pohľad. Urobil dobre, že sa otočil. Mala som sto chutí mu jednu streliť, ale...Boli tu ľudia, no. Jop, som v poriadku. Usmiala som sa. Myslím, že pukance a pitie nie sú dobrý nápad...V žalúdku mám ešte tie tri misky maminho rámenu...Do večera nechcem vidieť žiadne jedlo! Uškrnula som sa. V tej chvíli sa otvorili veľké dvere a vnich stála žena, ktorá kontrolovala lístky. Potiahla som Minata za ruku, aby šiel za mnou. Chvíľu trvalo, než sme sa k tej tetke dostali, ukázala som jej dva lístky a pustila nás dnu. Museli sme ísť po schodoch až úplne hore, kde sme sa usadili na dvoch sedadlách. Stisla som Minatovu ruku. Už sa normálne nemôžem dočkať. Oprela som si hlavu o Minatove rameno a len som čakala na moment, kedy zhasnú svetlá, všade zavládne ticho a začne sa premietať film. Ten chlapec ma ale začal štvať. Stále sa otáčal a čumel na mňa. Najprv som mu ako vždy venovala vražedné pohľady, raz som mu ukázala prostredník a potom som ho začala ignorovať. Však on vonku uvidí...Zabrblala som si popod nos.