Yumiko Taji [CHUUNIN]

Jméno a příjmení:
Yumiko Taji

Hodnost:
Chunin

Věk:
17

Pohlaví:
Dívka

Klan:
-

Kekkei genkai:
Iwagakure Kinjutsu

Vesnice:
Iwagakure no Sato

Charakter:
Yumi-chan je velmi zvláštní dívka. Rozhodně je praštěná, šibalská a nikdy neuhodnete co se jí honí hlavou. Proto každého často překvapuje, ale jinak je opravdu milá. Pokud jí nešlapeme na paty s něčím, co musí udělat, je velmi milá. Ovšem sladce zákeřná, pokud jí šlápnete nejen na paty. Rozhodně má krásný charakter =)

Životopis:
Opravdu moc dávno, se narodilo malé děvčátko. Skoro nekřičela a byla moc hodné dítě. No to jí brzy přešlo, jakmile začala poznávat ten ú-úžasný svět, všude okolo sebe. A s poznáváním jí pomáhali její rodiče. Byli to normální shinobi, jakých tu máme určitě moc a spousty. Patřili mezi zvláštní odvětví, které se před lety oddělilo od klanu Endo. Jistý jejich mladý muž si vzal ženu odjinud. No byli z toho moc velké hádky a takový ty tahanice, nicméně po uplynutí pár generací se to mezi nimi samo nějak urovnalo. Takže to byli vzdálení, opravdu málo vážení příbuzní. Když byla Yumi ještě docela malá, její matka jí brala na návštěvy k jedné příbuzné. I když to nebylo moc běžné, dalo se o nich říkat, no že jsou něco jako dobré kamarádky. Tehdy si hrála s jiným malým špuntíkem, který byl moc roztomilý a zábavný. Jmenoval se Toshi a Yumi ho měla moc ráda takovou to dětskou láskou. Bohužel další rok pro ně nebyl dobrý, občas se ony příbuzné rody pohádali a i když to nebyli vážné spory, musely se objevit a zcela zkomplikovat život Yumi. Ta nejdřív byla moc smutná, že si nemůže s Toshim a jinými dětmi hrát, ale nikdy na něho nezapomněla. Kdyby byla starší, snad by si i mohla myslet, že se ty hloupé vztahy nějak udobří, jak tomu bývá. No nestalo se tak hned a i kdyby se tak stalo co nejdřív, dva otcové jejich rodin se ošklivě zatáhli do hádky. Ten den sice ničemu moc nerozuměla, ale její otec křičel na mámu a ona utekla do svého pokoje. No opravdu dlouho tam plakala a bála se o mámu. Tý se sice nic nestalo, ale styky s druhým klanem dá se říct umřeli. Přesto jejich rody musely udržovat takový ty oficiální návštěvy ohledně větších akcí, které měly společné. Navíc bylo zvykem některé narozeniny slavit společně. A oba rody byly moc pyšní na to, aby v nich nepokračovaly a nevyměňovaly si falešné úsměvy. Yumi to trápilo, ale byla už větší a navíc tam uviděla jakéhosi chlapce. Choval se vážněji, dokázal si udržet charakter i střed pozornosti. A měl opravdu moc hezký úsměv. Tajně ho sledovala za závěsy i když si jí musel určitě všimnout a několikrát utekla se schovat ke své mámě. Podvědomě tušila že to byl její kamarád z dětství, ale mámě kupodivu vadilo, když se na to zeptala. Vůbec nechápala nadšení Yumi a naopak vypadala že se zlobí. Až později se dozvěděla že to byl opět on. Díky tomu se už moc nestýkali a když k tomu došlo, Yumi byla Plachá a pořád se schovávala. Možná doufala, že za ní přijde a vezme jí za ruku, aby jí odtáhl někam si hrát. A tak uteklo rychle těch pár let a přišla doba, kdy On začal chodit na Akademii. Narazila na něho náhodně když utíkal z vyučování a moc jí to překvapilo. Pro ní se stal hrdinou, který se nebojí něco udělat po svém. Od té doby se rozhodla, že až vyroste půjde také na akademii. No v té době moc nevěděla, co to znamená. Většinou lítala venku a začala se dost měnit. Byla vytáhlejší a vlasy měla delší. Našla si pár přátel a hrávala si s nimi za domem. Vytvářela záhadné panáčky a především zvířátka z bílé hmoty a ani netušila jak. Ostatní jí kvůli tomu brali mezi sebe a byla dost oblíbená. Tedy do doby, kdy na to přišla její matka a k smrti se zhrozila. Ona totiž věděla, co její sladká dcerka dělá, byly to základy pro jejich zděděné techniky. Od té doby se o ní moc bála a nechtěla jí nechávat samotnou. Tím jenom, ale nevědomky podpořila rozvoj nového charakteru. Yumi začala utíkat a často se toulala mezi stromy, nebo ležela v trávě. A samozřejmě z čistě z trucu tvořila své panáčky. Když byla ve věku, kdy mohla nastoupit do akademie, dokonce dokázala se svými zvířátky hýbat. Měla z toho velkou radost a připravila doma představení. Čekala celý večer, až usnula opřená o stolek v staré dílně. Jenže ten den skončil tragicky. Otec se vrátil sám a řekl jí, že maminka už nikdy nepřijde domů. Byla z toho celá rozrušená a zničená a …a pak jim vybuchl stůl. No udělal pěkný binec, naštěstí stáli s otcem venku. Otec se na ní moc zlobil a zakázal jí podobné věci dělat. I když jí moc miloval, snažil se od tý doby na ní být pro její dobro tvrdý. Takže se z ní stala malá divoška, protože jí moc dlouho trvalo, než se naučila žít jen s tatínkem. V akademii ho sice poslechla a nikdy se nevytasila se svými figurkami, ale o samotě za vesnicí to občas začalo nepěkně bouchat. Našla v tom jakýsi způsob, jak ze sebe vylít zlobu. Prostě vytvořila postavičku, který řekla kdo je a nechala jí bouchnout. V akademii byla no… ulítnutá. Žila si ve svém světě a i když jí nikdo nebral vážně, díky jejím tajným pomstám a ohořelým botám, což jí nikdy nedokázali, dokázala získat v akademii své místo. Kdybys nebyla tak lína Yumiko, mohla by jsi být mezi nejlepšími žáky v akademii. Jenže Yumi to zase tolik nebavilo a nestála o to. I když některé příběhy byly hezké, přece jen volnost byla o moc lepší. Tak se stalo, že akademii dokončila docela snadno, i když ten den schválně zaspala. A otec jí musel vytáhnout za nohy z postele a odvést až skoro dovnitř. Stala se geninem a začala novou dráhu. Ze začátku neměla vůbec radost, sebrali jí přece většinu jejího volného času a ti dva kluci byli hloupí a otravní. Prostě jako kluci! Jenže pak přišla na to, že jejich sensei je začala brát na zajímavé mise mimo vesnici. Mohla vidět tolik nových a krásných míst a zažít hodně nového. Tenhle život jí padl do oka a nemohla si za chvíli představit, že by někdy dělala něco jiného. Ostatních si moc nevšímala, pokud nepotřebovala na ně hodit nějaké své povinnosti a proto nebyla nejoblíbenější. Nicméně jejím kukadlům málokdo odolal. I když ráda byla sladkou nevinnou dívkou, trénovala sama opravdu moc a taky tvrdě napilno. V misích dokázala nepřátelé zaskočit a překvapit svými dovednostmi. Stejně jako vymyslet dobrý plán. Brzy se stala pro svojí sensei nejoblíbenější i když jí to moc nebralo. Alespoň toho mohla využívat. No a jednou přišel ten velký den, kdy jí sensei navrhla na chudinskou zkoušku. Byla na to opravdu pyšná a po dlouhé době s tím příběhla za tatínkem. Ten si myslel, že jeho sladká holčička je moc mladá a že nemá šanci. Tím jí však pouze utvrdil v jejím přesvědčení. K tomu se zlobila a světe div se, chudinskými zkouškami prošla jako nic. No dobře, dalo jí to zabrat, ale byla lepší jak většina. Měla skrytý talent a dokázala využívat své nevinnosti. Ten den jí její otec doopravdy uznal a ona byla moc šťastná, dokonce jím sám začal učit jak využívat její sílu. A vždycky se u toho hezky usmíval a žertoval, že jí zdědila podle své povahy a tu zase po mamince. Pak čas pokročil a stalo se moc věcí. Nejdřív se moc zlepšila a stala se z ní opravdová žena. Vlastně i silná shinobi. A byla tedy moc silná i okouzlující. Tehdy přišli mnohem zajímavější mise a těžší úkoly. I když si dál nechala svou nevinnou bezstarostnou masku, její sensei moc dobře věděla, že pod tím vším je to zodpovědný člen jejího týmu. Začala jí více cvičit a připravovat na jouninské zkoušky. Jenže tenkrát se to stalo, její otec vážně onemocněl. A pak potkala toho kluka, který jí nepoznal. Byl vážnější a vážnější a tolik hezký. Stála ve stínu jako opařená a dívala se dokud jí nezmizel z dohledu. Od té doby se začala víc toulat a začala být nedbalejší. A pak tu najednou byli zkoušky a ona pohořela. To bylo to nejhorší, co jí mohlo potkat. K tomu se její tatínek nikdy pořádně neuzdravil. Starala se o něho vzorně, plnila dál své povinnosti a byla troch zasmušilá. Jo samozřejmě chodila dál na mise, ale o sensei si myslela, že za to může ona. Což nebyla pravda. Ta se snažila si to moc nebrat, ale no už neměly nejlepší vztahy.
Jedné noci se stalo něco neobyčejného. Vypukla taková malá válka a všude bylo plno ninjů. Rozhodně se jednalo o klanovou záležitost jejich vzdálených příbuzných. Jejich klan byl menší a takovou válku by si nemohl dovolit vést sám, přesto se její otec rozhodl nenechat naše příbuzné v tom samotné. Sebral co mohl a přišel jim na pomoc. Byl to strašlivý boj a na chvíli se jim podařilo pomoci svým příbuzným a zdálo se, že už vyhrají. No bylo to chvilku my, pak zase oni. Hodně dobrých shinobi umřelo. Tehdy opustila svého otce a aniž by věděla proč, vydala se k ohroženému místu. Bylo to tam nejhorší, ale její zvířátka dokázali způsobit velké pozdvižení. V tom i ona uviděla dojemnou scénu kdy věrný pes, vlastně spíš přítel položil svůj život za Něj! Po dlouhé době ho opět uviděla a okamžitě ho poznala. A on byl tak hloupý, že si dál toho ninji nevšímal a jen plakal pro to zvíře. Trhla hlavou a pak zasáhla výbuchy toho ninju. Díky tomu se nemohl vrátit, aby znovu zaútočil na Toshibo. V tu chvíli se vše nějak divně změnilo, obrovská síla jejich spojenců zničila nepřátele. Moc tomu nerozuměla. Ale byla ráda, protože byla sama zraněná a unavená až skoro k smrti. Když se potácela mezi mrtvými, nikde nemohla najít svého otce. Až pak jí řekli, že zemřel skoro v tu chvíli, kdy odešla, aby pomohla Toshimu. Nebyl tolik starý, ale nemoc si vybrala svou daň, zemřel jako hrdina. To změnilo dokonale poměry mezi oběma rody, pevnost přátelství bylo obnoveno. Ale Yumi si nikdy neodpustila, že získala život za život. Její tatínek tu už nebyl, byl navždy pryč, a to proto jen proto že ho neochránila. Nikdy si to neodpustila, mnoho plakala až do dne jeho pohřbu. Na který přišlo mnoho příbuzných, aby bylo potvrzeno hlubší pouto. Ale Yumi už nikdy nenalezla klid, zůstala na světe docela sama, měla jen svůj dluh a Jeho, i když ho skoro nepoznávala. On se jí změnil rychleji, od té války, než čekala.