Sídlo - Organizace Sedm šermířů z Mlžné

Prišiel som pred už teraz môj nový domov... nebolo to tu ako v tom tajnom sídle ale účel to plnilo... Pobehal som po celom sídle všetko voňalo ešte novotou...

Pokukané a obhliadnuté som mal všetko.... uložil som sa v jednej izbe a prišiel do kuchyne kde som si dačo urobil pod zub... Dobre som sa najedol zapil to trochou saké a pobral sa do tréningovej haly.... Bolo to tu urobené celkom pekne... Trénoval som taijutsu ale iba len tak bez meča... Udieral som do figuríny a uhýbal som sa imaginárnym úderom...

Tréning Taijutsu som ukončil keď bola figurína na maderu..... Popukal som si kosti v rukách.... Bol som spotený a potreboval som sprchu... Tak som si skočil pod dlhú sprchu a následne sa zastavil v kuchyni kde som do seba iba nalial zvyšok saké.... Meč nahodil do púzdra a odišiel preč zo sídla....(Presun)

Shiryuu Nao

Klon zmizel, takže byl v domě konečně klid a já tu zůstala sama. Trochu jsem se protáhla a dopila jsem čaj. Nebylo mi zrovna nejlíp a nejspíš to bylo z té čokolády...Neměla jsem ji jíst. Vstala jsem od stolu a zamířila do svého pokoje. Doufala jsem, že když si na chvíli odpočinu a poležím si v posteli, přejde to a bude mi zase dobře. Zalezla jsem si pod peřinu, zavřela oči a snažila se alespoň na chvíli usnout.

Po hooodně dlouhé době spánku jsem se konečně probudila. I přes dlouhý spánek jsem se stejně cítila, jako by mi někdo mlátil do hlavy kladívkem. Můj rozespalý pohled bloudil bezúčelně po pokoji, až se nakonec zastavil na hodinách. Když jsem zkontrolovala čas a uvědomila si, jaký jednes den, bylo mi jasné, že jsem prospala půlku včerejšího dne, noc a ještě dnešek až do oběda. Nechápala jsem, jak někdo může takto dlouho spát, aniž by se probudil. Zakručelo mi v břiše, a tak jsem se pokusila vstát z postele. Nebylo mi zas až tak blbě, abych dál ležela v posteli. Sice mě pobolívala hlava, ale doufala jsem, že to bude během dne dobré.
Dopotácela jsem se do koupelny, kde jsem si umyla obličej, vyčistila zuby a hodila na sebe každodenní oblečení. Trvalo mi to jen chvíli a já se hned po tom vydala do kuchyně najít si něco k jídlu.

Konečně jsem se zase jednou vykopala ven z kanceláře. Nebyla jsem se projít už pořádně dlouho, což bylo způsobené přemírou práce, ale hlavně také tím, že jsem ještě pár lidem něco dlužila a odkládala jsem to stále na později, protože jsem tušila, že to nebudou zrovna lehké rozhovory. Povzdechla jsem si a zadívala se na dům. Samozřejmě, že se to ke mě doneslo, když postavíte něco tak velkého ve vesnici a navíc to věnujete šermířům, nejde to utajit. Měřila jsem si budovu pohledem.
Vážně moc pěkný dům, zkonstatovala jsem sama pro sebe.
Mě do něj už ale přístup nejspíš nenáleží.
Ikdyž jsem tu už vlastně neměla co dělat, zůstala jsem před domem dál stát, jako bych na něco čekala. Možná na boží smilování.

Ve vaření jsem zrovna nevynikala, a taky se mi víceméně nic takového dělat nechtělo, a tak jsem si vzala k jídlu něco, co se nemuselo nijak zvlášť připravovat. Lépe řečeno jsem si pro sebe ukořistila velkou krabici sušenek. Zamířila jsem k oknu a vyskočila na jeho parapet, kde jsem se pohodlně usadila. Jakmile se mi podařilo otevřít krabici a donesla se k mému nosu vůně sušenek, pocítila jsem opravdu velký hlad. Pustila jsem se do jídla a při tom vyhlížela oknem ven, kde padl můj pohled na nějakou dívku stojící přímo před sídlem šermířů. Měla jsem pocit, že jsem ji už někde zahlédla. Připadalo mi celkem divné, že tam jen tak stojí, ale bylo mi to vcelku jedno. Nevědomky jsem ji pozorovala a zakusovala při tom sušenky.

Posadila jsem se na lavičku kousek od sídla, protože jsem došla k závěru, že ikdyž celé dny sedím v kanceláři, jen tak tam stát by přece jen bylo trochu hloupé. Opřela jsem si ruce o nohy a znovu zvedla svůj pohled k sídlu.
Sídlo šermířů.... to je absurdní. Kolik jich tak teď ve vesnici asi je? Vím jen o jednom potomku šermíře a když jsem ho potkala posledně v tajném sídle, meč ještě neměl.
Chikako, která nejspíš došla k závěru, že nás nikdo nevidí, vyskočila na moje rameno z místa mezi dvěma katanami na zádech, kde se normálně skrývala. To byl také jeden z důvodů, proč jsem je nosila i v civilním.
"Ale né, už zase depresivní?!"
"Moc dobře víš, že poslední dobou žádná jiná není."
"To je proto, že děláš, to co děláš. Možná měl Hiraku pravdu, zamysli se trochu..."
Tiše jsem zavrčela.
"Ještě ty začínej!"