Sídlo klanu Inuzuka

S Yuniiku jsme došli k sídlu.
Sfoukla jsem z brány prach a zacloumala s ní.
Nedá se nic dělat, musím vylomit zámek...
Nakonec se mi to podařilo. Vylamování zámků pokračovalo i u dveří.
Vešla jsem jen do první místnosti a tam položila i neznámou dívku. Spící jsem ji nemohla jen tak někde odložit, tak jsem ji vzala s sebou.
Yuniiku jí spokojeně schovala hlavou do klína a já si lehla vedle nich a zavřela dveře.
"Dobrou noc, Yuniiku." zašeptala jsem a po chvíli se ponořila do snu.

Líně jsem se protáhla. Sotva se mi povedlo otevřít oči, zjistila jsem, že Yuniiku zvědavě pobíhá po místnosti.
To jsem zaspala?
Obyčejně jsme s Yuniiku vstávali s východem slunce. Dnes jsem se však tomu zpoždění nevdivila. Koneckonců ta "neznámá" ještě také spala. Podívala jsem se na ní a chvíli nevěděla, co dělat.
Nemám jí vzbudit? Jestli půjdu ven s Yuniiku, určitě se lekne, kde to je...
Nakonec jsem rezolutně zavrtěla hlavou.
Nemá usínat v Hokageho kanceláři.

Otevřela jsem dveře a sebrala ze země vylomený zámek.
To jsem tomu dala...
Yuniiku nadšeně vyběhla ven a já začala zkoumat zahradu. Zeď se zdála neporušená, takže jakmile opravím zámek, o bezpečí se bát nemusím.
Postavila jsem se před dveře a prohlížela si dům. Okenice byli zabedněné a už ve dveřích jsem zahlédla doslova obrovské pavučiny.
Nesnáším úklid...
Povzdechla jsem a pomalu zavrtěla hlavou.
Tohle bude moje smrt...

Překvapeně jsem zvedla hlavu.
Místnost... Pavučiny... Kde to...
Přivřela jsem oči a snažila se probudit. No, asi se mi to nezdá.
Ušklíbla jsem se. To je mi podobné. Zase jsem někde usnula. Moment...
Kde mám ten svitek?

Pomalu jsem vstala a vyšla z místnosti otevřenými dveřmi ven.

Podvědomě jsem se obrátila, když jsem uslyšela vrznout staré dveře.
Vida, to také budu muset opravit... Jen jestli tu najdu nějaký olej nebo něco, čím bych to mohla přetřít, aby tak nevrzaly...
Mé myšlenky přerušila překvapená Hyuuga. Nebylo těžké uhodnout její klan.
"Zdravím, ospalče." ušklíbla jsem se a hvízdla, abych zavolala zpátky Yuniiku, svou psí společnici, která mi za tu chvíli zmizela z dohledu. Zahrada byla opravdu velká.
Není divu, kdysi tu musela být spousta psů... A zase bude.

"Dobrý... Dobrý den..."zamumlala jsem a překvapeně ji sledovala.
Kdo to je? A co tu dělám?
"Já... "zarazila jsem se. Co mám vlastně říct?
"Ehmmm...Tedy já jsem Shijin Hyuuga." vyhrkla jsem první, co mě napadlo a sledovala zvíře po boku té ženy. Tak obrovského psa jsem ještě neviděla. Ale byl nádherný, to se muselo nechat...

Ušklíbla jsem se, když jsem zahlédla, jak je překvapená.
No... Co se dá dělat.
"Já jsem Inuzuka Ashi." představila jsem se. "A toto je má společnice na cestách Yuniiku." pronesla jsem svou oblíbenou větu.

"Mimochodem teď jsi v mém sídle." dodala jsem. "Nemohla jsem tě nechat spát před Hokageho kanceláří na zemi. "

Mírně jsem zrudla. To se mi zase něco povedlo...
"Omlouvám se, jestli jsem vám způsobila nějaké problémy." zamumlala jsem a povzdechla.
"Občas usnu, kde nemám. " snažím se to omluvit. "Zvlášť teď, když se blíží chuuninské zkoušky."
Jak to, že jsem ji tu ještě neviděla?

Její proslov se snažím neignorovat, ale kdybych tvrdila, že mě zajímá lhala bych.
"Není Mikomi Hyuuga tvá příbuzná?" zeptala jsem se najednou.
Jistě, já věděla, že mi někoho připomíná...

Yuniiku k ní zamířila a sytě zelenýma očima si jí prohlížela. To jsem sledovala pozorně. Když do ní má společnice jemně strčila, na mé tváři se objevilo něco jako úsměv. Vypadá to, že zkouškou prošla... Yuniiku má na lidi čich.
"A z chuuninské zkoušky si nic nedělej." dodám jemněji. "Jsou důležitější věci a pro pravé přátelství nemusíš být chuuninem."

"Mikomi je má sestra." zavrním.
Začínám se zase vracet k zasněnému pohledu.
Dokonce mi ani nevadí, kde jsem.
"A... Já vím." dodám tišeji. "Ale abych právě to přátelství dokázala ochránit lépe než teď, musím mít vyšší úroveň."

Aha, tak sestra... No, doufám, že zálibu v saké nemá v rodině...
Jen kývnu a nedám své myšlenky znát.
Přitom by mě opravdu zajímalo, co je ještě v Konoze nového. A vlastně i starého. Téměř nic si nepamatuji.

"Chránit můžeš i jinak než jen bojem, přemýšlej o tom." zavrněla jsem a ušklíbla se.
"Jestli mne omluvíš, mám teď něco na práci. Jak vidíš, není tu zrovna čisto..."
Hledám správný výraz pro všechny ty pavučiny, vrzající dveře a zrezlé zámky a nemohu ho najít. Není tu vůbec nic.

Vrhnu zničený pohled na okenice.
To bude vážně úžasný den...

Chvíli váhám, ale pak se odvážím.
"Třeba bych mohla nějak pomoct..." zkusím to a doufám, že to nebylo nevhodné.

Pravou rukou si prohrábnu vlasy a přitom se druhou odvážím poprvé pohladit Yuniiku.

Yuniiku spokojeně zavrní.
Někdy mi připadá, že mám doma přerostlou kočku a ne psa.
Pokusím se o úsměv.
"Zkusit to s tebou můžu."

"A ty můžeš pro změnu zkusit otevřít okenice, zatímco já najdu náhradní zámky."
Proč ji nezaměstnat, když se sama nabídne...

Okenice? Otočila jsem se k sídlu a všimla si, že všechna okna jsou zavřená... Zavřená obmotaná pavučinami. Zatvářila jsem se ne zrovna nadšeně a nepřítomně hladila Yuniiku. Zjevně jí to bylo příjemné. Já s tím měla menší problém. Zkuste si hladit psa, jehož hlava je jen kousek pod vaším krkem.
"Hai." odvětila jsem a vběhla do domu.
Moc dlouho mi to však netrvalo, protože pohybovat se tak rychle nebyl dobrý nápad. Všude okolo mě se zvířil prach a já měla pocit, že se udusím. V tom jsem se konečně dotkla skla, trhla kličkou a otevřela okno. Pak okenice. Rozkašlala jsem se a s provinilým úsměvem a pavučinami úplně všude jsem se na ní podívala.

Překvapeně jsem hleděla na oblak prachu, který se zvedl ze dveří.
Nechci ji mít na svědomí, možná bych měla...
Mé myšlenky prerušilo bouchnutí okenice a mohutné kýchnutí.
Zvedla jsem hlavu a po dlouhé době mi cukly koutky úst. Snažila jsem se zadržet smích.
Ve vlasech má pavučiny...
Yuniiku naklonila hlavu na stranu, jako kdyby se i ona chtěla rozesmát.
Ne... Ona má ty pavučiny všude...
Má společnice udělala jeden krok k Shijin, ale pak se zastavila a jemně zakňučela.
To už jsem to nevydržela a rozesmála jsem se.

"Shi...Shijin..." dostala jsem ze sebe po chvíli. "Promiň, ale... To nejde..."
Yuniiku od nás raději odběhla a já se ještě rozesmátá vydala za Shijin dovnitř, abych jí raději pomohla otevřít zbývající okenice.

"Jeden rychlý pohyb a zabiju tě." nadhodila jsem takovým tónem, aby bylo poznat, že to nemyslím vážně. "Pokud se tedy dřív neudusíme."

Stála jsem před sídlem a spokojeně se na něj dívala.
I v mých vlasech už byly pavučiny.
Yuniiku se na mě i na Shijin dívala jako na blázny.
Ani se ti nedivím, musíme vypadat příšerně, Yuniiku...

"Tak to by stačilo." povzdechla jsem. "Jestli tam strávíme ještě chvíli, tak budou ty pavučiny figurovat v mých nočních můrách"

Ušklíbla jsem se.
Tu lavičku budu muset taky spravit...
Vejdu dovnitř za Shijin a zastavím se u fotky na zdi.
Je ještě pokrytá prachem. Opatrně jí sundám ze skoby a vezmu do rukou.
Rukou z ní setřu prach a sleduji tři obličeje. Malé, asi tříleté dívky a dvou dospělých. Muž má v ruce pravé ruce masku ANBU a levou objímá malou, šťastně se usmívající dívku. Žena má v náručí malé štěně sněhově bílé barvy.
"Mami... " zašeptala jsem tiše a nechala to slovo odeznít. "Tati..."
Myšlenky mi prolétali hlavou jako zběsilé.
Dalšími postavami na fotce byli dva psi. Ten blíž muže s maskou byl celý černý s jizvou, která se mu táhla pod krkem až k levé tlapce. Musel být zázrak, že ještě žil. Druhá byla pravděpodobně fena. Až příliš podobná mé Yuniiku, ale nebyla to ona. Pak jsem to pochopila...
Rodiče s jejich společníky a... A... A já...

Do očí mi proti mé vůli vhrkly slzy a já se je marně snažila zadržet.
Pověsila jsem fotku zpátky se slibem, že později ji rozhodně pořádně opráším.
"Na...." podala jsem Shijin hřeben, který jsem našla na stole a sama vytáhla svůj. "Tímhle to určitě půjde dolů."
Můj pohled jasně zakazoval otázky. Možná jí jednou řeknu svůj příběh. Možná...

Její nesmlouvavý pohled zabránil všem otázkám.
Vzala jsem si od ní hřeben a snažila se o úsměv, i když můj pohled přitahovala fotka, kterou pověsila zpátky na zeď.

Když jsem ze svých vlasů dostala všechny pavučiny a oprášila jich většinu i z oblečení nervózně jsem se usmála.
"Asi už půjdu, nebudu rušit."

"Nesmysl." zamručím a rukou nepřítomně setřu tu jedinou slzu, která dokázala přemoct mé "perfektní" sebeovládání.
"Co bych byla za hostitelku?" ušklíbnu se.

"Ale máš pravdu, zůstávat tady nám moc nepomůže." zamyslím se. "Zvu tě na čaj nebo na něco pokud mi řekneš, kde tu je nějaká kavárna."
Taky bych si už mohla udělat jasno v tom, kde co je... Nevyznám se ve vlastní vesnici.

Kývnu na ní, ať jde za mnou a otočím se k brance.
Yuniiku už u ní čeká a ocasem víří prach z cesty.
Jen prach už ne...

(přesouvá se)

"Arigato..." Chvíli váhám, jak ji mám vlastně oslovit. Povedlo se mi tomu zatím docela dobře vyhýbat. "Ashi-san."
Pak se rozběhnu a srovnám s ní a Yuniiku krok.

(přesouvá se)

Vyřízeně se svalím na lavičku před domem.
Dřevo zapraská a já se jen ušklíbnu.
Kdo říkal, že ji opraví? Já? Nesmysl...
Ironicky se ušklíbnu.
Dneska je to nad moje síly... Nebo jsem spíš líná a nechce se mi...
Vrhnu zamyšlený pohled na Yuniiku.
"Tak co, holka, zkusíme to?"

Má společnice nakloní hlavu na stranu.
Vidím, jak rychle dýchá.
Raději si ještě chvíli odpočineme.
I přes opačné myšlenky vstanu a rozhlížím se po něčem, co bych mohla použít na opravu.
Pod mohutným stromem v pravém ruhu zahrady objevím hromadu dřeva. Některé vypadá použitelně. Teď ještě najít hřebíky...
Yuniiku se objeví za mnou a překvapeně mě sleduje.
Zjevně netuší, co chci dělat.
Jsem asi blázen...

Krátce se podívám na dům. Vejdu dovnitř. Pomalu, dobře si pamatuji na tu spoustu pavučin, která tam ještě zůstala. V předsíni se zastavím a jemně se dotknu fotky na zdi.
Dobré ráno, mami... Dobré ráno, tati...

Najdu i hřebíky a pustím se do opravy lavičky.
Yuniiku se zatím vyhřívá na slunci. Hlavu má položenou na tlapkách a otočená směrem k bráně si prohlíží lidi, kteří na nás sem tam vrhnou překvapený pohled.
Měla bych sehnat taky ten zámek...

Zvednu hlavu, když slyším Yuniičino spokojené... Ehhmmm... Vrčení?
Občas přemýšlím, jestli mám doma psa, jehož hřbet mi sahá až k pasu, nebo kočku...
Trochu se pohnu. Přece jen si zkuste mít celou noc na klíně hlavu obrovského psa, i když je to váš "mazlíček." Yuniiku se protáhla a seskočila z lavičky.
To jsem tu vážně usnula?
Postavila jsem se a protáhla. Vzápětí jsem ale zase seděla na lavičce a snažila se vstát, aniž by mi nohama neprojelo tisíc jehel.
Kruci, tohle je horší než boj s tou zatracenou ženskou...
Ušklíbla jsem se a po chvíli se mi povedlo vstát.
Yuniiku, zlato, tohle raději opakovat nebudeme... Jsi trochu těžší než to štěně, co jsem dostala jako malá.

Uklidila jsem ten nepořádek, který tu zůstal a stará prkna z toho, co kdysi byla lavičkou. Teď tam byla nová a konečně se tam dalo i sedět.
Yuniiku spokojeně vrtěla ocasem rozhodnutá, vydat se na procházku.
Povzdechla jsem a kývla.
"Tak jdeme..." zavrčela jsem otráveně spíš pro sebe a vydali jsme se pryč.

(Přesouvá se)

"Dobré ráno." zamručela jsem směrem k fotce na zdi.
Obvyklé ticho, obvyklá nuda...
"Yuniiku!" zavolala jsem a vyklonila se z okna. Má společnice cosi zaujatě pozorovala na zahradě.
No výborně, tak už ani ta se mnou nemluví...
Líně jsem se protáhla a chtěla vyjít ven. Než se mi to povedlo, praštila jsem se do hlavy.
A dost! Ten věšák bude dozítra pryč, jinak se zabiju ve vlastním domě...
Yuniiku, zběsile vrtící ocasem, se objevila přede dveřmi a celou svou vahou do mě strčila. Tentokrát jsem na to anštěstí byla připravená a uskočila jsem.
Rozeběhla jsem se po zahradě a nechala vítr, aby mi cuchal vlasy.
Má psí společnice se brzy objevila po mém boku. Předbíhala mě a zase se vracela.
Tohle je pocit... Taková volnost...
Zastavila jsem a vydýchávala se.
Chtělo by to nějakou misi... Ale dokud ji nedostanu, hodlám si ten kldi užívat.
Což se ovšem lépe myslelo než udělalo. Během chvíle jsem seděla na lavičce a zamyšleně sledovala nebe.
Volnost...