Jižní část ostrova.

Jižní část ostrova je spíše hornatá a není zde tak hustý les.Je tu však spoustu planin a míst kde by ani ten nejlepší Shinobi nepřežil.Kdo ví však jestli se něco za ty léta nedokázala přizpůsobit.

Procázím kolem ostrých hran skal a musím si dávat velký pozor, abych se na něco nenabodnul a taky si musím vyrobit zbraně k přežití. Ten kunai co mi dal bude k ničemu, maximálně si s ním vybrousím zbraně. Pomocí svých rukou jsem nadzvedával velké kameny a házel je na ostré bodce, které byly na skalách. Celkem se mi jich podařilo oddělit tři což se hodilo. Tak začal můj dlouhý čas kdy budu vyřezávat nové katany ze skály. Bylo potřeba pár hodin, ale já jsem v tomhle byl zručnější takže jsem se dal raději do práce. Až budu s nimi hotov budu pokračovat ve své cestě napříč ostrovem. Taktéž se budu muset domluvit s tím Hachibim uvnitř mě o nějaké plánu jak se odtud dostat, ale samozřejmě že rozumně.

Konečně to bylo hotové, sice to nebyly mistrovské meče, ale aspoň něco. Snad něco vydrží, zas tak zručnej v tom nejsem. Kam ale půjdu, je to tu samá skála a úzké průchody. Musím se dostat dál do vnitrozemí a zjistit jak se dostat zpět nahoru. Bude to náročnej tejden, ale nějak to musím zvládnout. Ten Hachibi je osmiocasý démon že? Možná by mi mohl pomoc, teď není zrovna čas rozmlouvat kdo cítí větší nenávist. Je zapotřebí se společně nějak dohodnout a pomáhat si. Rozmýšlel jsem si jakou cestou se vydám, ale rozhodl jsem se jít na severovýchod kde jsem procházel kolem ostnatých kamenů, které mě občas řezali do noh. Vydržel jsem to a pokračoval jsem dál, našel jsem dokonce i nějakou jeskyni a tak jsem se do ní vydal, abych prozkoumal co se v ní ukrývá. I když jsme neviděl nic pokračoval jsem tou tmou beze strachu. Musel jsem ovládnout svůj strach za účelem úspěchu. Často jsem slýchal podivné zvuky, které pocházeli bůh ví odkud. Po pár hodinách jsem však vystoupil na světlo a objevil jsem se na úplně jiném místě. Byl jsem pryč z té uzavřené rokle a mohl prozkoumávat zdejší terén.

V dálce zahlédnu nějakou podivnou věc a tak se opatrně a pomalu přiblížím blíže na průzkum. Spatřím nějaké opuštěné hnízdo ve kterém je několik zvláštních vajec " Co to je? Vejce uprostřed ničeho? Tss určitě se někde vynoří nějaká bestie co mě bude chtít sežrat co? No to má smůlu udělám si zní grilovaný maso. " Potom jsem se následovně chystal jít k vejcím, jakmile jsem k nim došel tak se nedělo nic zvláštního aspoň v to jsem doufal, a proto jsem mírně zaklepal na jedno větší vejce a trochu s vtipnější stránky jsem zavolal po zaklepání na vejce " Hej jsi tam? "

Stěží jsem se vyhnul tomu klovanci co se vyřítil z toho vejce. Spadl jsem na zem a trochu rychleji se od nich vzdálil. Začali křičet a já myslel že přijdu o sluch " Ticho! " Zakřičel jsem, ale potom se vylíhla další mláďata a já byl celkem v maléru když v tom na mě z ničeho nic zaútočilo do ramene a odhodilo mě to o jeden kámen, ale naštěstí mě to jen odhodilo nezranilo naštěstí. Začali se ozývat podivné zvuky a já už tušil co by to mohlo být. Rodiče se vrátili a nebylo by moudré zůstávat na tak velkém prostranství, ale nebylo kam se schovat. Letěl na mě z čista jasna kanec, kterýmu jsem se vyhnul tak tak kotrmelcem dozadu a dával pozor na všechno co se hýbe a byl jsem ve střehu. Tohle nevypadalo dobře.

Obrovský dvouhlavý orel mě chytil a odmrštil do kamene a já se musel hodně rychle zmátořit, abych nepřišel o život. Už letěl naproti mě a v tom jsem si vzpomněl na ručně dělané katany, které nebyly zrovna ukované z kovu, ale z ostrých bodců skal, které by snad mohli stačit na proseknutí nějakého toho tužšího masa. Stál jsem nehybně na místě a čekal na vhodný okamžik. Dal jsem si meče do správné polohy a když se naskytla šance a vzdálenost tak jsem vší rychlostí vyrazil orlovi naproti. Byl to risk, ale s tímhle bych to mohl zvládnout. " Santoryu: Oni Giri " Rychlými seky, které pomalu ani nešli vidět, jelikož mé šermířské techniky jsou obzvlášť rychlé co se týče seknutí katanou. Na orlovi se mohlo objevit krvavě proseknuté X a já se objevil za ním. Neváhal jsem a hned jsem se otočil kdyby náhodou neměl dost a byl připraven pokud by chtěl stále bojovat. Mám techniku, která by ho porazila ani by nemrknul, ale záleželo kolik toho ten přerostlej orel vydrží.

Orlovi se mě podařilo chytit velmi dobře i s mojí rychlostí a já byl unášen pryč. Zřejmě jen chránil svá mláďata, ale já se musel dostat z jeho sevření i když jeho pařát byl zabodnutý až do masa. V té chvíly jsem se musel uklidnit což mi moc nepomáhala ta šílená bolest. Musel jsem si vzpomenout na to co mi bylo řečeno. Teď stejnak za letu nemohu nic dělat, takže se zaměřím na koutek mé mysli a snažím se do toho koutku vejít a zjistit co se v něm ukrývá. Možná to byla právě ta cesta jak se dostat k démonovi uvnitř. Momentálně jsem potřeboval jeho pomoc, protože kdybych jednal sám za sebe a orlovi rozseknul nohy tak bych dopadl velmi špatně.

Ocitnu se před jakousi kleci a kolem mě je plno vody a já stojím na ní aniž bych musel využívat chakru což bylo podivné, ale trochu jsem to začínal chápat. Byl jsem v své mysli což se mi zrovna moc nikdy nedařilo, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Přemýšlel jsem nad teorií že čas se tu hýbe trochu jinak, třeba že den tu může být mnohem kratší doba ve skutečnosti. Bylo to však jen teorie a když se mi naskytla příležitost poznat toho kdo přebývá v mém nitru bez mého vědomí do nedávna tak jsem se začal zajímat. Byl to však hodně zvláštní pocit stát v jeho přítomnosti, jako bych pro něj byl nicota. Musel jsem ho nějak přemluvit aby mi pomohl.
" Takže Hachibi že? Zřejmě jen přezdívka podle součtu ocasů. Jsem tu proto, abych s tebou vyjednával o tvé pomoci. Jak určitě víš sledováním venkovního světa prostřednictvím mého těla tak jsme celkem v maléru. Mohl bych to sice jednoduše vyřešit jenže to bych nepřežil obrovský pád který by následoval. Poznat se můžeme kdykoliv, nedokážu si právě v tuto chvíly představit co všechno si zažil když tě pořád přesouvali, ale jednoho dne budu, jelikož jsi nyní ve mě. Pomůžeš mi nebo jak se rozhodneš? "
Pozoruji ho a výraz už se mi trochu stal klidnější, protože jsem od něho potřeboval pomoc. Kdo ví co se zrovna děje s mým tělem když jsem ve své mysli.

Podívám se trochu uraženě na Hachibiho když mě tak moc podceňuje i když jsem stále mladej tak nejsem přece blbej.
" No pustit tě úplně z ven sice nemůžu, protože to bych zase umřel já a nebyla by to fér dohoda. Mohu ti však nabídnout jinou alternativu. Jak jistě dobře sám víš tak v minulosti tě pořád přenášeli z jednoho hostitele do druhého. Někteří však nemohli zvládnout tvou přítomnost a tvou sílu. Nedokázali pochopit tvou nenávist a bolest kterou cítíš k lideme za to že tě stále drží v kleci. Jistě víš kam tímhle směřuji, však si se znal s Killer Beem a dalšími jinchuuriki když jste se náhodou setkali. To co bych ti mohl nabídnout je přijatelnější prostředí, které by ti mohlo jednou i vyhovovatů Kdo ví, třeba jednou budeme spolupracovat na tolik, že tě nechám vidět víc světa než nyní. To však záleží na tobě jak se rozhodneš. Má nabídka teda zní. Poskytnu ti přijatelné prostředí, které by mohlo trochu přiblížit tvou svobodu. "
Potom jsem se odmlčel a čekal jsem jak se vyjádři, mluvil jsem celkem dlouho tak jsem doufal že mi porozumí a neunudí se. Víc než vytvoření vhodných podmínek pro něj jsem udělat nemohl, protože přímé vypuštění by znamenalo moji smrt a navíc by ho raikage nebo někdo jiný zapečetil do někoho jiného nebo dokonce i do někoho horšího což bych mu ani já nepřál po tom všem čím prošel. Byl jsem zvědav jestli i Hachibi čte mé myšlenky, pokud by je četl tak by mohl vědět jaké jsou mé skutečné pocity.

Hachibi se nevyjadřoval, ale při zmíňce o Killer Beem bylo vidět, jak jasně na chvíli strnul, než znovu vyfoukl.
"Život jsem zachránil tolika jinchuuriky před tebou. Ale ani jeden z nich kromě Beeho to nezvládnul a i tak zemřeli, všichni po vypůjčení mé chakry zemřeli. Nezvládli to, jak jsi můžeš být jistý, že to zvládneš ty? Jsem osmiocasý! Tohle není dětská hra. Půjčím ti svou sílu, neovládnu tvé vědomí, ale od tebe požaduji jako cenu za tvůj život.. To, cos mi sám slíbil. Větší volnost. Neslibuji ti, že ti sílu propůjčím pokaždé, musíš mi dát důvod, abych ti jí půjčil. Teď tě zachráním, ale mám ještě jednu připomínku - žádný rap!" S tím Hachibi ukončil svůj dlouhý proslov, rozhodně to Zoro nesměl považovat za projev přátelství, Hachibi byl sám plný vzteku. Z klece ven vyšlehlo jedno z chapadel, mířilo přímo na Zora, ale těsně před ním se zastavilo.
"Jsme dohodnuti?" Zahřměl Hachibi, dával chlapci ještě na vybranou, pokud svolí, možná svůj život zachrání. Pokud odmítne, zemře. Ale pokud přijme, nikde není jistota, že jeho život stále bude.

Vyslechnul jsem si celý ten jeho dlouhý proslov a promýšlel jestli je to nakonec dobrý nápad. Usoudil jsem však, že je to jediná možnost, a proto jsem s ním tedy musel souhlasit. Udělám mu pobyt zde příjemnějším a dokonce nebudu rapovat. Sám jsem to ani neuměl a to že bych ze sebe dělal hlupáka tomu taky zrovna moc nepomáhalo. Každopádně jsem mohl utvrdit dohodu, ale vždy si budu muset dávat pozor. Tohle je jen začátek, ke konečnému vrcholu ještě zbývá daleká cesta. " Dobře jsme dohodnuti. Pokusím se ti to tu nějak zpříjemnit. Možná mě tu i často uvidíš aby jsi se nenudil. Každopádně tě mohu ujistit, že o rap nemám zájem. Než bych se ho naučil tak bych lezl všem na nervy a to mi zrovna nevyhovuje. Na tvoji odpověď tedy říkám ANO " Stvrdím dohodu a čekám co se bude dít. Zdali mi ji tedy předá a já ji udržím nebo selžu a bude semnou konec.

Následně jsem se ocitl ve tmě a hned potom už mimo svou mysl. Všechno se událo tak rychle a ta chakra byla velmi mocná a docela i těžká. Objevovalo se mi však víc chapadel než původně mělo což nebylo vůbec dobré. " Hej Hachibi slyšíš mě? Není třeba víc ocasů, orel už se teď nejspíše válí v prachu " Tato slova se k němu nejspíše nedostala, protože se zamlkl. Ale stále tu byl problém s narůstajícím počtem ocasů. Musel jsem však věřit Hachibimu co dělá, přeci jen máme dohodu, kterou jsme oba schválili. Pokud má nějakou čest tak jí dodrží. Přesto jsem však si sednul do tureckého sedu a začal meditovat. Nehodlal jsem používat už jeho chakru, ne teď. Zbytečně bych vyplýtval jeho drahocennou chakru. Doufal jsem že plným soustředím a meditací. Hodlal jsem svoji dohodu splnit, a proto jsem se snažil uklidnit a snažil jsem se snést to obrovské množství chakry. Musel jsem však zůstat klidný, abych nepodnítil Hachibiho když jsou bijuu plní nenávisti. Dalo by se možná předpokládat že jim to napomáhá získat větší sílu, ale kdo ví. Stále však pokračovala ohromná bolest, jelikož jsem cítil jako by mě něco pálilo kvůli té chakře.

Cítil jsem jek ze mě opadává ta ohromná tíha a bolest. Ale jakmile chakra i plášť zmizeli byl jsem absolutně grogy. Připadal jsem si jako bych celý den nadzvedával šíleně těžkou drtící smrtící past a k tomu ještě tří hodinovej maraton. Sotva jsem se doplazil pod jedno skalisku aby na mě kdyžtak nepršelo a tam jsem totálně odpadnul. Něco takového jsem ještě nezažil abych byl takto vyčerpanej. Ležel jsem na zemi, jelikož mě bolela šíleně i záda takže bych nedokázal být opřenej o skálu, protože by mi záda ještě více ztuhla. Jakmile jsem však odpadl pod malým kamenným přístřeškem zavřel jsem oči a usnul. Byl to velmi náročný den. Všiml jsem si však toho než jsem usnul že stopa po ráně kterou mi způsobil ten orel. Nejspíše vedlejší účinek, ale zkrátka byl jsem vyčerpanej a usnul jsem se spokojeným výrazem. Odpočinek jsem si po tom všem rozhodně zasloužil.

Zoro spal poměrně dlouhou dobu a všiml si že i ten pták dokonce zmizel. Jaká škoda, že mu utekla snídaně i když už bylo spíš odpoledne. Pokusil se vstát, ale pořád tu byl ten vedlejší účinek, který se však zmírnil tím dlouhým odpočinkem. Stačí nějaká chvíle a bude zase fit. Vstal a pokračoval své pátrání jak po jídle tak po cesta z téhle oblasti, aby se mohl vrátit tam odkud byl vykopnut. Jaká náhoda když pomyslel na to místo tak se mu vrátili vzpomínky na onu dávnou kamarádku, která opustila tento svět už před lety. Ten meč s bílou pochvou a naostřenou čepelí který po ní zdědil však nebyl obyčejný. Byl to jeden z kolekce nejlepších mečů. Tento meč by se nezlomil ani kdyby na ně spadla gilotina a na ní spadl obrovský kámen. Byla to památka kterou měl Zoro vždy u sebe a hlídal si jí, ale zrovna ji neměl u sebe a bylo to pro něj těžké. Pokračoval ale dál pátrajíc po nějakém jídle a cesty pryč. S Hachibim se už spojil a brzy se mu zrovna neozve takže za pokus to stálo.

Dojdu až k něčemu co vypadá jako nějaké špinavé jezírko přes které musím přejít abych se dostal na druhou stranu, ale moc se mi nechtělo přes to bahno, a proto jsem přesekal svými kamennými meči pár stromů a odhazoval je na to jezírko vedle sebe abych vytvořil takovej most z klád jen tak pohozených na té vodě. " Já se v bahně válet nehodlám " Dával jsem při přecházením pozor na vše co se hejbe, protože bůhví kdo nebo co v takovém jezírku žije. Dával jsem si samozřejmě pozor abych i nespadl.

Něco jsem zahlédl a nebylo toho málo. Takové menší kopce které spíš připomínali krtince " Co to má bejt? " Kouknu se na krtince a pak na to jezírko a něco se mi nezdá a tak se vrátím o krok zpět k jezírku a prohlídnu si ho zpět. Nakonec zjistím že to je nějaké slizské a hned to nechám být a chci odsud zmizet, ale v tom se už začala třást země a něco přicházelo. Kam ale jít když to bylo v podzemí. Zřejmě jsem se s tím musel utkat, nebudu stále utíkat, musím se tomu postavit čelem. Čekal jsem na místě a dával pozor hlavně na zem abych stihl uskočit, rychlý jsem na úskok byl.