Štastný útes

Štastný útes je nejvyšší bod na želvím ostrově.Říká se mu tak kvůli jedné skále která má výraz velmi štastné osoby které z pusy proudí voda.Je na něj přístup jen z jedné strany ostrova a pokud by se stalo že z něj spadnete museli by jste celý ostrov obejít.

Dorazili jsme až na vrcholek štastného útesu.Do tekutiny které vypadala jako voda jsem raději nešlapal jelikož jsem věděl že to voda není ale že je to jedna ze slinných žláz ostrova a tudíž to co vytéká jsou opravdové sliny.Došel jsme až na úplný kraj útesu kde jsem se zastavil a otočil jsem se na ty dva."Takže ted přede mě položte všechny věci které jste si vzali."usmál jsem se na ně a jen jsem čekal.

Dojdu těsně za Raikagem kolem pár podivných věcí, ale bylo tu celkem fajn než se na první pohled zdálo. Když jsme došli na jedno určité místo kde jsme se museli zastavit kvůli něčemu což mě celkem překvapilo a trochu jsem se na něj zamračil a dodal " Ale neodhazovat jinak se neznám " Položím svitek ve kterém jsou absolutně všechny věci co jsem si vzal sebou kromě mých katan, který jsem měl stále pod haramaki kolem pasu. Ale když řekl všechny věci tak jsem tam musel položit i své tři katany a nebyl jsem zrovna nadšenej když jsem je tam viděl ležet. Obzvlášť tu s bílou pochvou, kterou jsem zdědil po své mrtvé přítelkyni na kterou stále vzpomínám.

Miki následovala Raikageho až k jakési skále, která (a nikdy by nevěřila, že si to kdy o skále pomyslí) měla opravdu přiblblý výraz. Sledovala každý jeho krok (konec konců nevypadal, že by si dělal legraci, když říkal, že půjde o přežití) a tak si všimla i toho, že to, co vypadalo jako neškodná voda velkým krokem přešel. Bylo možné, že se jen nechtěl namočit, ale proč riskovat?
Když se dostali až na vrchol skály s psím výrazem (Zase psi?), byli Raikagem vyzváni, aby položili před něj všechny své věci. Odepnula si brašničku s pěti kunai a třemi shurikeny. A položila jí na zem. Zbytek mu tedy rozhodně dávat jen tak nehodlala. Poté, co pečlivě srovnala popruhy podél brašničky se opět narovnala a tvářila se jako nevinost sama.

Jakmile vyskládali všechny věci přede mě vzal jsem je a dorazil jsem až k obrovské díře v blbě vyhlížející skále.Všechny věci jsem zvedl a hodil jsme je tam.Než stihly nějak zareagovat promluvil jsem "Všechny jsou v pořádku" dal jsme jim čas na to aby to vstřebali teda hlavně Zoro u kterého to vypadalo jako kdyby si zabalil celý dům."Jakmile dokončíte výcvik dostanete je nazpět" pokračoval jsem "Ted ale k tomu hlavnímu" přešel jsem zase před ně a koukal jsme na ostrov "Oba dva jste Jinchuriki. Jednomu z vás to říkat nemusím" podíval jsem se na Miki "A druhý z vás to ted zjistil" podíval jsem se na Zora."Jako Jinchuriki musíte ovládnout Bijuu které máte v sobě pro dobro vesnice.Pokud se vám to nepovede může to skončit velice špatně a vy můžete přijít o život."Došel jsem k oběma a vložil jim do dlaní jeden Kunai."Tohle je vaše výbava k přežití.Týden strávíte tady na tomto ostrově.Co si chytnete k jídlu a nebo obstaráte k pití je jen na vás.Ale řeknu vám to rovnou bez toho aby jste spolupracovali se svým démonem to nezvládnete." znova jsem se odmlčel "Za týden vás budu čekat znova tady nahoře.Bud tu budete a nebo budete mrtví a nikdo se o vás ani o vaší smrti nedoví.To je vše co bych vám řekl.Hodně štěstí a upřímně doufám že vás tu oba za týden uvidím zdravé a pěkně naštvané." Usmál jsem se na ně ale nebyl to úsměv jako obvykle byl spíše starostlivý.Nedal jsem jim ale ani chvíli na to aby nějak reagovali a objevil jsem se za nimi. Oba jsem je strčil silou z útesu. Miki na severní stranu a Zora na Jižní. Ted to bylo jenom na nich. Ještě chvíli jsem koukal jak padají a potom jsem si sedl kousek opodál na menší skalku. "Doufám že to zvládnete" řekl jsme si tiše pro sebe a zavřel jsem oči.

Ve chvíli, kdy Raikage vzal všechny jejich věci a došel s nimi k velké díře, do které je hodil, tvářila se Miki pořád stejně. Nebylo to něco, co by nečekala, v jejím myšlenkovém vzorci platilo většinou jen jedno ustálené pravidlo "o vesnicích to nejhorší". A tohle byl podraz jako vyšitý. Ve chvíli, kdy jim začal vyprávět o tom, že jsou věci v pořádku se jen trochu zašklebila.
"To je dobrý, nechte si je na památku," nebylo tak docela jasné, jak to myslela, protože to řekla až poté, co je obeznámil s oním "kurzem přežití", který tady mají absolvovat. Koutkem oka ale střelila po Zorovi, který měl sebou věcí evidentně dost a nejspíš mu na nich hodně záleželo, dumala i nad tím, jak vezme nově zjištěný fakt, že je jinchuuriky, který pro ní nejspíš nebyl zdaleka tak překvapivý jako pro něj. Nebylo ale moc času o tom přemýšlet, protože o pár sekund později letěla hlavou dolů z útesu.
Raikage vedl jedna nula. Tenhle podraz vážně nečekal. Bylo to na její představy přece jen až trochu moc brutální. Zvláště, když si vzpoměla na jeho předchozí výraz v obličeji.
Jestli to přežiju, budu potřebovat malou lekci ve čtení.
Prolétla jí hlavou zcela nemístná myšlenka, když se stačila těsně před tím, než jí pohltily koruny stromů alespoň trochu lépe natočit.
(přesun)

Když odhodil všechny mé věci do kráteru a ještě k tomu mou nejcennější památku, dražší než můj vlastní život, jediná vzpomínka na nejbližší osobu v mém životě a on jí jen tak zahodil. Než jsem stihl cokoliv udělat pro její záchranu byl jsem vhozen do jinačího kráteru ve kterém jsem dlouho letěl. Nakonec jsem dopadl do hlubokého jezera, které bylo úplně naspod. Byla to velká rána, ale já ji naštěstí přežil a vyplaval jsem tak rychle kvůli svému vzteku že ho mohl pocítit sám Hachibi. Když jsem vyplaval na povrch tak jsem se postavil a hlasitě zařval " Raikage za to mi zaplatíš " Potom jsem se vydal směrem pryč a až později mi došlo to co raikage říkal a to bylo to, že jsem jinchuuriki. Teď mě to, ale moc nezajímalo takže jsem se tím hodlal zabývat až za malou chvíly. (přesun)

Dorazil jsem ke slintající skále a čekal jsem na ty dva.Byl jsem zvědav co řeknou na můj plán.

Dorazila jsem za nimi a se zvednutým obočím si pohledem přeměřila skálu podivného tvaru. Shi, která cestou zase zkoumala naprosto všechno obyčejné i neobyčejné prolétla kolem mne a pak se najednou zarazila na místě, vykulené oči upřené na útvar před sebou. „Super, “ vydechla a postoupila o krok kupředu, než uskočila do strany a začala opět poletovat kolem.
„Tak?“ zeptala jsem se Tatsua, abychom se konečně dozvěděli, proč jsme vlastně tady.

Konečně se mi podařilo ani nevím jak dostat na to místo odkud jsme byli vykopnuti. Když jsem zahldl raikageho tak mi vyskočila na čele žilka, jelikož jsem si moc dobře pamatoval co nám udělal. Dotrmácel jsem se až ke skupině lidí co stála u raikageho a nevěděl jsem co tu dělají. " Snad jste si nemyslel, že se mě takhle zbavíte raikage " Musel jsem se přemáhat abych ho nerozseknul vejpůl za to co mi udělal s mými věcmi. Sice to byli meče a svitek ve kterým jsem měl všechno, ale mě šlo hlavně o mé katany, tedy tu jednu, která byla ze všech nejcennější. " Teď mi vraťte to co mi právem náleží "

Když řekl, že hodlá zemřít, nevěřícně jsem se na něj podívala a zvedla obočí. Než jsem stihla cokoliv udělat nebo říct, Shi začala poskakovat kolem, uši pevně přitažené k hlavě a hlasitě protestovala. Když se pak poopravil a tygřice stále nereagovala, protočila jsem očima.
„Shi!“ „Ne, já neposlouchám! Prostě umírat nebudeš! Ne a ne a...Ty umírat nebudeš?“ podivila se a zamrkala na Tatsua. „Ach tak. Samozřejmě, mně to bylo hned jasné,“ nahodila nonšalantní výraz, přesto se k blonďákovi vrhla a přitiskla se k němu, jako by měl každou chvíli spáchat sebevraždu.
Jenom jsem přikývla nad svým úkolem a začala se jím zaobírat v duchu. Shi na něj mezitím upřela své velké azurové oči. „A co budu dělat já?“ zeptala se zvědavě, ačkoliv kdokoli ji znal věděl, že si stejně bude dělat, co se jí zachce. Ale to by nebyla ona, kdyby se netvářila jako andílek.

Podíval jsem se na Kaie "Možná nebudu Raikage oficiálně ale měl by sis uvědomit rozdíl sil mezi námi dvěma.Budeme spolupracovat ale uvědom si že si nebudeš dovolovat co chceš.Stejně tak jako já se nebudu chovat povýšeně k tobě pokud to tedy dodržíš."usmál jsem se na něj a potom ke mě doběhla Shi.Pohladil jsem ji po hlavě "Ty budeš muset chránit naši novou Raikage.A to je velice důležité."usmál jsme se na ni úplně jiným úsměvem než na Kaie."Teď běžte a zařiďte to ve vesnici já to vyřídím s těma dvěma co jsou tady."Chvíli na to co jsem domluvil dorazil Zoro (Promin ale jinak to nešlo ).....Hned začal křičet a vyvádět "Uklidni se!" okřikl jsem ho a potom ukázal směrem k menšímu útesu který byl pod námi "Tam dole máš svoje věci" když by šel k útesu mohl by tam vidět menší díru která byla nejspíš propojena s tou nahoře a vše co se hodilo do té vrchní vypadlo tudy.Takže jeho věci tam leželi na zemi."Běž si pro ně a potom se okamžitě vrať sem."

Jakmile domluví ke mě tak jsem se vydal k té díře, kde jsem konečně po dlouhé době uviděl svoje věci. Svitek ve kterém bylo všechno a mé tři katany. Skočil jsem si pro ně a vytáhl věci odtamtud. Svitek jsem si dal do kapsy a katany založil pod haramaki kde bylo jejich místo a držely tam perfektně. Staré kamenné katany jsem naráz zabodl před rokli kde jsme byli vykopnuti chvilku se modlil u nich a potom jsem vstal a vrátil se k raikagemu. " Tak konečně zpět, ten cit pro moje meče mi chyběl. Ty co jsem teď zabodl sloužili dobře, na to že jsem je hodiny vytesával z kamene. " Jakmile dopovím vyhlížím kde je Miki, už tu měla být.

Ve chvíli, kdy se lvice, na které seděla Miki, začala přibližovat k útesu, bylo jí jasné, že není ani náhodou první. Zorovi vlasy byly vidět už z dálky, ikdyž musela uznat, že tady mu možná mohli posloužit i jako částečné improvizované krytí. Ve chvíli, kdy lvice vystoupala na vrchol, podařilo se jí rozeznat více detailů, kromě Raikageho a Zora byli na útesu ještě dva další lidé. Jednoho z nich - dívku přibližně v jejím věku - znala Miki od vidění, druhý jí nebyl ani povědomý. Jejich přítomnost byla poněkud divná, ale nehodlala to v tu chvíli nějak řešit.
Kromě dvou nových osob jí také nemohlo uniknout Zorovo zranění. Ona byla celkem v pořádku. Původně poté, co jí Raikage z útesu shodil vypadala o dost hůř, ale jak se zdálo krátká epizoda s Nanabim jí nepomohla jenom se stopami, po její skoro-smrti zadušením. A navíc přijela na lvici.
Zoro tu byl možná první, ale body za styl patřily určitě jí. Když byla pár metrů od ostatních a lvice vypadala, že už ani náhodou nehodlá jít dál (přece jen, bylo to divoké zvíře), seskočila, upravila si zbývajících pět pochodní, které jí stále viseli na zádech a posledních pár metrů ušla pěšky. Lvice se mezitím se zavrčením otočila a zmizela stejně rychle, jako se před tím za Miki objevila.
Na tváři měla svůj obvyklý neutrálně znuděný výraz, ikdyž tentokrát v o dost strhanějším a unavenějším vydání. Na ty dva místo pozdravu jen mírně kývla a pak se zadívala na Raikageho.
"Zeptala bych se, jestli vám můžu jednu vrazit, ale nemyslím si, že by to mělo cenu," zamumlala a zůstala stát v neutrální vzdálenosti od každého z přítomných.
Měla sice u sebe (samozřejmě dobře uschované) obvazy, ale neviděla nejmenší důvod, proč by je měla Zorovi jen tak dávat. Mezi ní a jím neexistoval žádný citový vztah. Z její strany tedy rozhodně ne. Na druhou stranu, ke komu existoval?

Shi začala protestovat, že to přece dělá pořád a že chce nějaký pořádný úkol. Sedla si a obtočila si ocas kolem nohou. Když Tatsuo řekl, ať jdeme do vesnice, nesouhlasně zavrčela odmítla se hnout z místa.
Já jsem namísto toho přikývla, ale také jsem se nevydala pryč. Místo toho jsem počkala, až Zoro odejde pro svoje věci a rozešla jsem se k Raikagemu. Natočená zády ke všem ostatním jsem se k němu obrátila s lehce nervózním úsměvem, což mi rozhodně nebylo vlastní a kdokoli mne znal, věděl by to. „Ehm...než zemřeš, chtěla bych tě o něco požádat,“ řekla jsem tak, aby to slyšel jenom on a Shi. Ušklíbla jsem se, nejen nad zněním té věty, ale i proto, že takové žádosti mi prostě nějak nešly. Otevřela jsem pusu, abych pokračovala ve své nešikovné prosbě, ale Shi mne předběhla. Snad tušila, že by to mohlo trvat věky.
„Chtěla tě požádat, jestli bys ji nenaučil nějaké své Raitonové techniky. Nebo spíš jí k nim dal svitky, vzhledem k tomu, že tu nebudeš,“ vysypala ze sebe bez problému a byla jsem si jistá, že i protočila oči nad mou neschopností říct něco takového.
„Ano, tak nějak,“ přitakala jsem s letmým úsměvem a nejistě si rukou prohrábla vlasy.

Tiše jako stín a rychle jako blesk z čistého nebe se vedle skupinky shinobi objevila postava zahalena v černém plášti. Doslova probleskla kolem nic a objevila se za jejich Raikagem." Tohle budu potřebovat." Pronesla ta tajemná osoba ještě tajemnějším hlasem a zezadu ho objala kolem ramen. Kdyby se Raikagemu podívali do očí mohli by si všimnout, že v jeho očích nebyla žádná jiskra, jako by ho někdo uhranul, proto se ani nehnul. "Nehledejte ho, protože ho nenajdete." Ujistila je a fialové oči zažhnuly zpod černé kapuce. "A ještě něco." Poskládal pár jednoduchých pečetí a pod každým jedním členem skupinky se objevil rudý kruh a pár vteřin po tom, co zmizela ta žena i s Raikagem v obláčku kouře, všechny ostatní pohltily plameny a přemístili je přímo do ulic Kumogakure.

Nemohl jsem si nevšimnout záhadné osoby, který se tu z čista jasna zjevila a ještě si vzala jako rukojmí raikageho. Bez jakýchkoliv rozkazů jsem podle instinktu přešel do útoku. Rychlým krokem jsem se dostal k raikagemu a seknul z jeho levého boku k hlavě pachatele, ale v tom oba zmizeli a já prosekl akorát tak vzduch a na místě kde jsem stál se objevil plamen a já se zničeho nic objevil v ulicích kumogakure naštvaný na sebe sama. (přesun)