Jezero

Sluníčko zrovna moc nepálí, ale osušilo mě a příjemně ohřálo. Mimoděk mi to připomnělo, že jeden z lidí, co mi ležel v žaludku má... Jak to jen říkal Samata? Roztopenou hlavu? Muselo to bolet. Ale ne tolik jako to co se stalo Sayuri.

Spokojeně jsem se ušklíbla. Přesto mi však radost kazilo to, že neznám pravdu o Taikim a že ho čeká nejspíš velmi podobný osud, jaký měl Tetsuya. Svět dokáže být tak škodolibý. Kéž by tu byla ta Saiki a vyprávěla mi o tom... Obávám se, že mi nezbývá než čekat, který z těch dvou mi o tom bude vyprávět.

Z větve jsem si sebrala svou bundu a oblékla se. Byakuganem jsem propátrala okolí, ale přitom jsem dobře věděla, že je to zbytečné. Nikde ani živáčka. Pomalým krokem jsem se začala vracet do Konohy. Už i já mám toho toulání dost.

přesun.

Toulala jsem se lesy a loukami a pozorovala noční oblohu. Hmm, co z toho všeho je asi Velký vůz? Tohle jsem nikdy nedokázala poznat. Asi proto, že mě to nikdy nezajímalo. Náhle se předemnou objevilo jezero, ve kterém se obloha odrážela jako ve velkém zrcadle. Posadila jsem se poblíž a sledovala tu zajímavou podívanou. Tohle mě nikdy neomrzí...