Malá vesnička poblíž Kumogakure

Malá vesnička ležící poblíž Kumogakure no Sato. I když je celkem malá, nachází se tu spousta věcí jako je například obchod s ninja potřebami, rámen stánek, 2 restaurace a překrásný park, ležící uprostřed vesnice. Dále je zde jezírko a pláň, na které je spousta místa k tréninku.

S Shoem chodíme po vesnici a najednou na nás jeden z vesničanů zavolal: "Pomůžete mi odnést tyhle 2 krabice? Sám je totiž neunesu". Tak jsem přikývla a postrčila Shoa aby vzal jednu krabici, zaímco já vzala druhou. "Kam je máme odnést?" "Odneste je k tomu domu za tím obchodem" a tak jsem tam vyrazila a doufala že Sho půjde taky.

Přikývl jsem ,a když do mě Hiroko postrčila podíval sem se na ní vražedným pohledem ,který ihned poté vystřídal milý úsměv. "Jasně pomůžeme vám" promluvil jsem ,aby nebylo že jen mlčím a pracuji a pak zase mlčím a pracuji. Uchopil jsem krabici a zanesl ji kde bylo třeba. "Ještě z něčím potřebujete pomoci?" otázal jsem se pána ,který nás poprosil před tím o pomoc.

Pan Midori
Přemýšlel jsem jak toho mladíka ,ještě nějak využít. U nás ve vesnici se jen tak nestane ,že někdo někomu chce pomoci. Většinou tu každý myslí jen na sebe.
" Zřejmě už asi nic " odpověděl jsem zklamaně a zamyslel se "taková pracovní síla by se neměla jen tak odmítat. Já jsem ,ale idiot"

Po nedlouhé době jsem došel k jedné z menších vesnic. V okolí jich bylo mnoho, ale tato byla asi nejblíže Kumo. Několika lidí jsem se začal vyptávat jestli zde neviděli nějakého ninju nebo nějakou kunoichi. Dal jsem jim celkem přesné popisy těch dvou. teda alespoň z doby co si je pamatuju. Takže nemusí být až tak přesné. Skoro všichni řekli že nikoho takového neviěli. * Možná se vážně hodně změnili... takže je nepozná nikdo... bylo by to celkem na nic... ale a pokus nic nedám... * pomyslel jsem si a procházel vesnici skrz na skrz. Ptal jsem se mnoha lidí jestli je neviděli a po několika minutách hledání, mi jeden muž řekl že je potkal, a že jim dal nějaké krabice ať mu je donesou domů. Znova jsem se ho zeptal jestli to jsou vážně oni a on řekl že je si tím na 100% jistý. Zeptal jsem se ho kde je najdu a on ukázal na jeden z domů. Pomalým krokem jsem se tam vydal. Celkem jsem měl strach z toho co tam najdu. Možná to nejsou oni. Možná si na mně ani nepamatují. Možná si na mně pamatovat nechtějí. Musel jsem to risknout. Risk je zisk. Tedy alespoń tohle se říká. Vykukl jsem zpoza domu a podíval se na ty dva. Celkem to odpovídalo tomu co jsem si pamatoval. * A teď jestli si oni pamatují na mně… pokud ne… tak nevím… * pomyslel jsem si. Chvíli jsem stál u té stěny a přemýšlel. Co mám říct? “ Hiroko? “ vydal jsem ze sebe tázavě.

Když vesničan řekl že už nic nepotřebuje, chtěla jsem Shoa popostrčit aby jsme šli dál, ale najednou na mně někdo zavolal. Ten hlas se mi zdal povědomý, otočila jsem se a zeptala se: " Ryuu, jsi to ty? "

Byl jsem zrovna otočený zády k shinobimu ,když na Hiroko zavolal. Trochu jsem se zamračil ,když jsem nechtěl ,aby nás na naších cestách nikdo z bývalých známých vyrušoval a obtěžoval. Na shinobiho ,který na ní zavolal jsem se nepodíval ,ale ten hlas mi byl od někud povědomý.

" Nee-chan... jsi to vážně ty?? " optal jsem se té ženy ještě jednou. Chtěl jsem si být jistý tím že je to ona, a ne někdo jiný. Někdo cizí. " Víš o tom že si už půlka rodiny myslí že jsi... mrtvá?"

Po chvíli jsem si vybavil koho to je hlas. "Ryuu???" Nejprv ,když se ho tázala HIroko jsem nechtěl uvěřit že by to mohl být Ryuu ,ale ted už ani jiná možnost nebyla. Podle hlasu to musel být on. Otočil jsem se k němu a chvíli na něj zíral. Měříc si ho pohledem. Jestli se změnil atd.

Když na mně zavolal po druhé, okamžitě jsem odpověděla " Ryuu jsem to já. " Byla jsem štěstím bez sebe, že opět vidím svého bratříčka. " Ale proč si o mně rodina myslela že jsem mrtvá ? To jsi to myslela jenom proto, že jsem zmizela ? " pomyslela jsem si " Vlastně kdybych byla na jejich místě taky bych si to myslela ". " Ale proč jsi sem přišel ? " zeptala jsem se.

" Nešlo o to žes zmizela... spíš o to že ses neozvala... A o tobě si to myslí všichni ANBU.... Sho-niisan " řekl jsem, a pousmál se, když jsem si byl jistý že to jsou vážně oni. " Proč jsem tady?? Protože jsem věděl... tušil jsem že nejste mrtví.... už dlouho jsem se chtěl vydat pryč a hledat vás... ale bál jsem se že se neubráním... tak jsem šel až teď... " odpověděl jsem jí. " Hele... co kdyby jsme se vrátili zpět do vesnice... myslím že máma a táta by vás rádi viděli... " pousmál jsem se.

" Tak dlouho jsem už nebyla v Kumo. Ráda bych se vrátila " odpověděla jsem. " Vraťme se Sho " řekla jsem a pousmála jsem se na něho.

Když mi řekla vratme se Sho ,stuh jsem. Po chvíli jsem se jí otázal. " Vážně se chceš vrátit??? " Zhluboka se nadechl a pokračoval. "Když to chceš. Vratme se ,já se nemůžu dívat pořád jen na sebe ,již si mi pomohla tím že si se mnou zůstala ,takže ty jdi a já....."Nedořekl jsem. Najednou mi přeletěla minulost před očima a ja se zamyslel. "Možná kompromis bude lepší řešení. I když jsem návrat neměl v plánu. "
"já půjdu také" dořekl jsem.

* Schválně jak bude máma a táta reagovat, když se vrátíme. Buď budou šťastní, že jsme se vrátili a nebo budou rozzuření, že jsme se ani neozvali * pomyslela jsem si. " Pojďme" řekla jsem a vyrazila na cestu.

PŘESUN

Přikývl jsem a následoval ji.
(Přesun)

Mlčky jsem je následoval.
- Přesun -