Uzushiogakure

Hmm.. ať klidně jde, to je stejně jen další dětsko, které mi je k ničemu.
Stále jsem stál na místě a vyčkával na Mikomin tah. "Jestli jsi opravdu k něčemu, tak se ukaž!"

Povzdechla jsem si. Moc toho o jeho schopnostech nevím, ale co naplat. Řečmi ho neporazím.

"Chceš to? Máš to mít. Doteď jsem se jenom bránila, pokud sis nevšiml." pravila jsem a natáhla ruku směrem k němu. Vystřelila jsem po něm jen tak zkusmo čakrové jehly.

Pomocí větru jsem jehly odklonil a popadaly na zem. Takhle mě holka opravdu neublížíš, musíš na blízko...
"Tak co, děvče. To je vše ?" úchylně jsem se začal smát a složil pečetě. Nadechl se a vyfoukl lávu přímo na ni.

Dopr... Poskládala jsem si pečetě na Shunsin no jutsu. Probleskla jsem se tomu chlápkovi do zad. Pokud chce Juuken, má ho mít. Zamířila jsem mu svou dlaní přímo mezi lopatky.

Co mám dělat s tak devastačními útoky?

"To si děláš prdel !" cuknul jsem sebou a s částí těla se mi nedařilo pohnout. Jednou rukou jsem se po ní otočil a snažil se ji spálit ohněm.

Byla jsem mírně řečeno naštvaná, že juuken nezasáhl srdce. Jen díky tomu že ho můj úder poněkud paralyzoval jsem se jakž takž stihla vyhnout jeho ohni. Každopádně má pravá paže byla popálená. Bolelo to jako sto čertů, ale nemohla jsem se s tím moc zaobírat. Vyzkouším nové jutsu, které mě naučila Naomi-sensei. Zatnula jsem zuby a připravila se k útoku.

"Hakke Rokujuyon Sho."

Než se Mikomi podařilo dostat se k prvním úderům, moje tělo vzplanulo a začal ze mě vyzařovat žár, který by minimálně Mikomi při útocích velice popálil. Trochu koktavým hlasem jsem pověděl. "Tak co uděláš teď, dětsko?"

Po pár úderech jsem musela přestat, neboť se bolest z ohně nedala vydržet. Zatraceně, přesně tohle nenávidím!

"Teď si zatancujeme." pravila jsem a uvolnila jehly z celého těla. Rozlétly se v úhlu 360 stupňů. Jak si bude chránit hrudník, odnese to hlava a jeho končetiny... No... jsem zvědavá co udělá pomyslela jsem si a stále zůstávala ve střehu. Občas jsem sykla bolestí.

Z těla mi stále sršil oheň, vyvolal jsem tlakovou vzdušnou vlnu, která oheň rozehnala po okolí. Několik jehel odklonila všemožnými úhly, avšak několik jehel mnou prolítlo, jako máslem. Když bylo po všem odskočil jsem, si a zhluboka dýchal. Nedalo se dělat nic jiného, protože můj chakrový oběh byl značně narušen, takže jsem se vydýchaval. "Ty svině jedna!" odkašlal jsem krev. "KSO!"

Pousmála jsem se.

"Taková láska. To si nezasloužím." vážně taková slova mi nikdo nikdy neřekl. Znovu jsem sepjala ruce a tentokrát nás zavřela do čakrové sítě oba.

"V celé téhle síti dokážu vést svůj Juuken. Neslouží jen na obranu, slouží i na útok a mě samotné ani mým spojencům neublíží. Hyuugové jsou mistři v ovládání čakry." dodala jsem poněkud pyšně, i když mě celé tělo pálilo. Poskládala jsem pečetě.

"Fuuton: Daitoppa!" vítr měl za úkol mého nepřítele odhodit přímo na čakrovou síť aby dostal zásah Juukenem po celém těle.

Cítila jsem, že jsem s čakrou u konce.

"Naivko, jestli tu mám skončit já, beru někoho s sebou!" Fuuton jsem díky ovládání větru odklonil a úplně rozprostřel, že to nikomu nic neudělalo. Rozběhl jsem se proti ní a z mého těla se teď už vážně stala hořící pochodeň, běžel jsem rychle, protože jsem použil i vítr ke zrychlení. Chytil jsem Mikomi jako, kdybych ji chtěl obejmout. Naposledy jsem se nadechl a pevně ji stiskl, proletěli jsme chakrovou barierou až na zem opodál. Kontakt byl celkem dlouhý, takže Mikomi způsobil rozsáhlé popáleniny. Oči mi slzely bolestí, pak už jsem jen naposledy vydechl... mé tělo bylo opravdu znetvořené a nechutné.

Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem chvíli ležela neschopná pohybu. Probral mě až pach spáleného masa. Znechuceně jsem od sebe odvalila mrtvolu i když to příliš nepomohlo. To já jsem byla spálená... Cáry oblečení na mě byly doslova připečené. Bolestně jsem se usmála. Tak jsem to nakonec zvládla... Zapískala jsem a můj orel Kizoku přistál se spícím Infim na hřbetě. Zíral na mě jako na špatně upálenou čarodějnici. Vyděšeně jsem zírala na spálenou kůži všude po těle... To nemůže bejt pravda...

Asi deset minut jsem strávila tím, že jsem se sápala na hřbet svého orla, abych se přepravila do Konohy... Poté jsme vzlétli a celou dobu jsem se jen dívala na své ruce a nohy a opakovala si, že je to jenom sen.

přesun.

přesun.