Skály, skalky, vyvýšeniny...

Zoramu

Tak jak bylo třeba, šel jsem sbírat bobule. Rozhodně to nebyla práce kterou bych chtěl dělat, to rozhodně ne. Ale peníze jsou třeba a postup výše je důležitý ač podmínky jsou stupidní. Hloubavě jsme si povzdech a opět si zavzpomínal na na znění úkolu. Takže Klikva bahenní... růžové bobule. Zvedl jsem hlavu a vztekle zavrčel několik nadávek.
Po tom co si má mysl alespoň trochu ulevila jsem se rozhlídl po okolí. Všude porost a kamení. Bude to rozhodně zajímavé hledání. Nechtěl jsem ztratit více času a proto bylo na čase vyrazit. Cesta byla opravdu nudná. I přestože jsem se již uklidnil nedalo mi to a opět jsem měl chuť nadávat na systém ve kterém jsem.
Někdy závidím nukeninům jejich volnost ale žít takto bych nemohl. Zatím toho tu moc po cestě nebylo a tak jsem se začal prodírat hlouběji do lesa a pozorně sledovat okolí, se záměrem najít ony bobule. A opravdu, po několika desítkách metrů jsem narazil na první Klikvu. Po zemi se táhly šlahouny plazící se rostliny s růžovými bobulemi. Rychle jsem to chtěl mýt za sebou a začal rychle sbírat. Avšak, sklenice byla jen zpola plna. Nejenom že jsem strávil poslední hodinu hloupím hledáním a sbíráním bobulí, ale ještě k tomu jich nebylo dostatečné množství. Vztekle jsem sebou sekl na neveliký kámen poblíž Klikvy. Zhluboka jsem se nadechl a následně vydechl. Zpropadené bobule, člověk by se jich nahledal a ono jich pak není dost. To je k zbláznění. Kdo kdy vymyslel tak stupidní misi. A jak, něco takového může u Raikage projít jako legitimní mise typu C. To není normální. Raikage to v hlavě nemůže mýt v pořádku.Po krátkém oddechu jsem se zvedl z chladného kamene a pokračoval dále do hloubi lesa. Po cestě bylo vše. Hnízda divokých tvorů, jeskyně, potůčky a jejich prameny ale žádná Klikva, žádný bobule, prostě nic. Jak čas ubíhal vztek se mi proháněl žilami čim dál tím rychleji.
Už jen samotná myšlenka na osobu kdo tento úkol zadala mi začala vrouc krev. Nemohl jsem teď ztrácet čas, a vztek si budu moci vylít na někom jiném a rozhodně příhodnějším než je nějaký strom nebo kámen. Pokračování houštím bylo.... otravné. Kéž by bylo možné hledat z větví stromů a netrápit se hloupými věcmi. Ale přeci jen po necelých třech se na mě usmálo nepatrné štěstí a bobule jsem nalezl. Byli opravdu lehko přehlédnutelné a navíc tyto skryté pod slabou vrstvou všelijakého plevelu rostoucího okolo.
Opatrně jsem posbíral všechny bobule a zkontroloval že sklenice je plná tak aby nepřečnívali okraj sklenice. Řádně jsem jí utěsnil a vložil ke zbytku svých věcí. V polovině mé práce se začal zvedat vítr a okolí začalo být zamlženo vlnami prachu. Rychle jsem se oklepal a začal hledat cestu z lesa. Tentokrát to byla jiná cesta, ale směr byl takový jaký měl být.
A také že byl. Vystoupil jsem poblíž stejného místa jako jsem do lesa vstupoval, kopnul si do nejbližšího kamínku a vydal se na cestu zpět do vesnice. Jediné co mi v mysli stále běželo bylo jen... Kéž už takových úkolů bude pomálu.
(přesun)